Nedělní toulky hudbou Ostravska: Matiné PSMU a Novoroční koncert v Řepištích měly vysokou úroveň

Legendární sbor se zkratkou PSMU. Kdo by jej neznal, vždyť na něj chodívaly naše babičky, maminky a dnes na PSMU vodíme naše děti. Sbor letos vstupuje do 114. sezóny a v roce 2015 prošel významnou obměnou, kdy po téměř čtyřicetiletém, vynikajícím působení Lubomíra Mátla přichází mladá generace v podobě nového uměleckého vedoucího Jiřího Najvara. Ten také – spolu se sbormistrem Jiřím Šimáčkem připravil následující program.

Mystické prožívání víry bylo velmi blízké skladateli a sbormistru Pavlu G. Česnokovovi, jehož působivé Spaseniye sodelal, Sovět převěčnyj a S nami Bog zazněly v úvodu za řízení Jiřího Najvara. Velmi náročná intonace a promyšlená dynamická výstavba vyvolaly starodávný, poutavý religiózní obraz pravoslavného Ruska beze stop strachu ze Stalinových zrůdných represí, ačkoli s nimi Česnokov měl v životě také svou neblahou zkušenost.

Salve Regina skladatele Josefa Vejvody zazněla v poloze, kterou od etablovaného jazzmana možná někteří nečekali. Duchovních písní na latinské texty má Vejvoda vícero a Salve Regina patří k těm nejlepším. Skladba zazněla ve světové premiéře v roce 2010 v Ostravě právě v interpretaci PSMU a také nedělní provedení sbormistra Jiřího Šimáčka bylo velmi zdařilé.

Z nedělního koncertu PSMU.

V pomyslném centru nedělního matiné se nacházely dvě skladby, jejichž myšlenková a citová hloubka rozestupuje hladiny všedního bytí a obnažuje existenciální a duchovní otázky: Kdo jsme? Kam kráčíme? Můžeme se v životě o někoho opřít? Na podobné dotazy odpovídá už přes čtyřicet let estonský skladatel Arvo Pärt poměrně konzistentně, jeho hudba je svého druhu modlitbou: mystické hovory s neměnným, vyšším řádem, kterému lze říkat Bůh, či jakkoli jinak. Klidný, statický tok jeho duchovních skladeb jakoby zamrznul v řečišti času, v Pärtově hudebním vesmíru není důvod někam spěchat, je očistné se do něj ponořit a setrvat. Na bicí nástroje sboristy sugestivně doprovodila Lenka Škrlová. Provedení jeho De profundis (Z hlubin volám) bylo úchvatné, přesto bych měl jednu zásadní výhradu: rytmický tep skladby měl ve sboru tendenci zrychlovat, což není  – v podobně strukturované hudební výpovědi – úplně nejlepší řešení.

Následující kantáta s melodramatickými prvky Hora tří světel Bohuslava Martinů zazněla v umělecky výrazné spolupráci varhaníka Lukáše Kubenky, který své interpretaci vtělil osobní citovost a pevnou technickou jistotu. Sólově výraznější pěvecký part tradičně obstaral Václav Curylo a provedení této skladby se velice povedlo, byť by si šestadvacetičlenný sbor v této skladbě vyžadoval mohutnější obsadu a větší zvukovost.

Z nedělního koncertu PSMU.

Po druhé přestávce PSMU pokračovalo drobnějšími skladbami, odlehčenějšího rázu s názvuky lidových intonací. Zazněly skladby letos jubilujícího ostravského skladatele a pedagoga Pavla Staňka (Pásla husy pode dvorem), Jana Šoupala (Pod tým naším okénečkom), Oldřicha Halmy (Co že to prekrásné ptáča a Zazpívej slavíčku) a Pavla Křížkovského (Čáry, Šatečka, Dar za lásku). Koncert PSMU vyvolal tradičně nadšený ohlas publika, které se vyžádalo dva přídavky v podobě Lásky opravdivé Leoše Janáčka a Moravěnky Josefa Nešvery. Ve třetím bloku se v dobrém světle představili sólisté PSMU, kteří už od počátku koncertu podávali výborné pěvecké výkony. K I. Stejskalovi, A. Tomáškovi, V. Curylovi se tak zodpovědnou interpretací přidali sólisté O. Solanský a A. Svěrák. Vrchol koncertu lze spatřovat v provedení skladeb Bohuslava Martinů a Pavla Křížkovského.

Koncert PSMU měl vyváženou a nápaditou dramaturgii. Členění do tří bloků mohlo být časově vyváženější, první přestávka následovala už po 25 minutách. To je však podotknutí, které dobrou úroveň koncertu a zodpovědné sbormistrovské výsledky Jiřího Najvara, Jiřího Šimáčka a všech účinkujících nijak neohrozilo.

*

Ve čtyři hodiny odpoledne se paprsky zapadajícího slunce ještě opíraly do dřevěné svatyně kostela Sv. Archanděla Michaela v Řepištích. Chvíli zlaté sluneční proudy zalily i hrob básníka Bohumila Pavloka, od jehož smrti uplynulo 16. ledna patnáct let. Řepišťská sportovní hala byla poměrně zaplněná a Moravskoslezská Sinfonietta, která zde má své zázemí, zahájila svůj Novoroční koncert v barokním duchu. Koncert pro pikolu a orchestr a moll Antonia Vivaldiho patří k nádherným kompozicím, které kladou mimořádné nároky na sólového interpreta. Tím byla ve Vivaldiho skladbě flétnistka Janáčkovy filharmonie Petra Olajcová. Nebylo to poprvé, kdy se tato sympatická mladá dáma představila v sólové roli: vzpomeňme na její brilantní nastudování Koncertu pro flétnu e moll Františka Bendy před dvěma lety v ostravském Domě kultury. Také v neděli posluchači zaslechli Olajcovou ve vynikající formě, kterou nezaskočila ani pověstná, úmorná triolová pasáž v první větě. Flétnistka zahrála koncert s rytmicky pevnou jistotou a pěknou stylově poučenou artikulací melodických ozdob.

Flétnistka Petra Olajcová. (Foto: Lucie Maceczková)

Druhou sólistkou večera byla cembalistka Jarmila Paclová. Ta nejprve s orchestrem přednesla Concertino pro harpsichord a orchestr Waltera Leigha. Skladba u nás téměř neznámého anglického autora, který tragicky zahynul poměrně mlád během obléhání Tobruku, překvapila vzrušenou neoklasicistní sazbou a velkým melodickým fondem skladatele. Paclová zaujala sympatickou procítěností své interpretace a přehlednou výstavbou frází. Po přestávce usměvavá cembalistka pokračovala Koncertem pro harpsichord a orchestr polského mistra Henryka Góreckého. I v této skladbě se prezentovala ve výborném světle, sluší se také pochválit nastudování mladého dirigenta Václava Dlaska, který Góreckého partituru rozezněl do velké dynamické šíře v adekvátní volbě temp.

Jarmila Paclová během nedělního koncertu. (Foto: Lucie Maceczková)

Tempové rozvržení se Dlaskovi ne úplně zdařilo vystihnout v poslední skladbě večera – I. symfonii vratimovského skladatele Eduarda Dřízgy. První věta je psána Allegro a závěrečná čtvrtá dokonce Allegro vivace, tempový kontrast v celkovém kinetickém rozvržení této skladby však trochu chyběl. Co však Dlaskovo pojetí nepostrádalo, bylo precizní dynamické i agogické rozvržení a zodpovědné instrumentální výkony smyčců i jednotlivých dřevěných dechových nástrojů, které v této drobné symfonii sehrávají velkou melodickou úlohu. Skvěle se předvedly zejména klarinety a fagoty. Dřízgova symfonie zazněla s průzračností čisté studánky a je téměř neuvěřitelné, jaký melodický dar se v talentovaném autorovi od raného mládí (symfonii vytvořil ještě jako „náctiletý“) ukrýval.

Novoroční koncert Moravskoslezské Sinfonietty měl tradičně vkus a atmosféru. Byl báječně moderován jednatelem Sinfonietty Janem Soukupem, slovo dostal také starosta obce, Rostislav Kožušník, který pokřtil nově zakoupený nástroj – kontrabas z dílny mistra Petra Petlacha šampaňským – s opatrností a ohleduplností vůči novému členu smyčcové rodiny.

Z nedělního křtu nového kontrabasu. (Foto: Lucie Maceczková)

Na programu Novoročního koncertu Moravskoslezské Sinfonietty oceňuji zejména dramaturgii, která byla průbojná a nebála se vsadit na tři skladby 20. století. Co mně trochu chybělo, byl větší entuziasmus a nadšení ze strany hráčů orchestru, kteří koncert odehráli vesměs s kamennými tvářemi (kromě sympatické a precizní koncertní mistryně Daniely Grygarové, houslistky Ley Nguen a fagotisty Jana Soukupa), jako by se neskrývaný humor a elegance barokních či neoklasicistních melodií Vivaldiho a Dřízgy musely předávat se zamračenou vážností. Snad příště méně upjatosti, větší rozlet a pohoda zvednou posluchače i ze židlí.