Úchvatné alter ego Hany Fialové: Záznam písní z muzikálu Edith a Marlene nemá chybu

Kdo dosud neslyšel naživo tuto charismatickou a živelnou zpěvačku v muzikálech Edith a Marlene, Evita, Fantom Londýna či Sunset Boulevard, má nyní jedinečnou příležitost, vychutnat si její strhující interpretaci slavného „Vrabčáka“ v teple domácího krbu. Je to sice poloviční zážitek proti tomu, vidět jí osobně, ale přesto se jedná o počin, který musel vzniknout. Opak by byl tragickou chybou ostravské kultury.

Hana Fialová během galakoncertu NDM. (Foto: Martin Popelář)

Vzpomínám si na své první setkání se zpěvem a osobností Hany Fialové. Bylo to na jednom z galakoncertů Národního divadla moravskoslezského, které představovalo ochutnávky stávajících či připravovaných divadelních premiér. Šok, který jsem si tehdy z jejího drsného, nepřikrášleného podání šansonu Mon Dieu, odnesl domů, ve mně tak trochu zůstal vězet napořád. To je tak vždy, když vás něco vzácného potká poprvé. Fialová tehdy jednoduše přišla, zazpívala a zvítězila. Odezva publika byla bouřlivá.

Obal nahrávky HanaEdith.

CD má působivý vizuál: titulní strana obalu zachycuje Hanu Fialovou (autorem fotografie je Martin Straka) oděnou do tmy, se zářícími běloskvoucími dlaněmi, pootevřenými ústy a vášnivým výrazem v obličeji. Jakoby chtěla v šílené a marné touze obejmout celý svět! Booklet obsahuje další fotografie zpěvačky a muzikálového orchestru Národního divadla moravskoslezského. Že jde o záležitost srdeční, je zřejmé ze zdravice Fialové, která je velmi vřelým poděkováním všem zúčastněným. Také zamyšlení Patricka Fridrichovského je vedeno zasvěceným a trefným způsobem. Obal přináší také přesné informace o všech dalších aktérech nahrávky.

Hana Fialová kráčí jinými šlépějemi než legendární Edith Piaf. Vystudovala operní zpěv na ostravské konzervatoři, což jejímu hlasu zaručuje kvalitní intonační a technické zázemí. Čemu se však naučit nelze, je míra ztotožnění se s rolí a obrovská škála výrazových poloh jejího hlasu. Ta je darem shůry a snůškou povahových a osobnostních rysů Fialové, jež jí dovolují absolutní splynutí s postavou slavné šansoniérky. Identifikace Hany s Edith je autentická a dokonalá. Není přehnané tvrzení, že se k ní v evropském kontextu jen obtížně hledá analogie.

Fotografie z příprav nahrávání alba. (Foto: Marek David)

Starosvětský zvuk akordeonu (ve skvělém podání Jana Wysoglada) se rozezní v La vie en rose s téměř secesní melodikou a houpavým zpěvem Fialové. Odlišný emoční náboj má následující L‚Accordeoniste, kde její hlas rozezní široké spektrum citů: tragiku, sentiment, škleb, patos i opovržení. V rejstříku výrazových poloh a modulací hlasového témbru je Fialová nedostižná.

Dramatickou vášnivostí bytí je prosycen také L‚hymne à L’amour s poutavým vokálním sólem sopranistky Martiny Šnytové, kterému trochu ublížila nedobrá hlasitost: přesvědčivý zpěv Šnytové místy zbytečně zaniká pod žesťovými nástroji a mohl být ošetřen lépe.  Odrhovačková melodika Milord s perfektním rytmickým doprovodem perkusí a nostalgickým zvukem akordeonu má neopakovatelné kouzlo. Tajemně svíravou atmosférou znepokojuje Les blouses blanches – hudebně pozoruhodný šanson – zaříkadlo, který dostává charakteristice Ljuby Hermanové „velké drama v maličké kostce do polévky“.

Jedním z nádherných zastavení nahrávky je také duet s Martinem Chodúrem À quoi ça sert l‚amour, kde se talentovaný zpěvák vedle Fialové představuje v dobrém světle: barevně k jejímu hlasu sedí, dokáže také rozehrát dynamicky výraznou výstavbu. Závěr patří jedné z nejslavnějších písní Non, je ne regrette rien, v níž Fialová bezpochyby zpívá i své životní krédo: „Ne – já nelituji ničeho, z památek včerejších, oheň si podpálím.“

Nahrávka HanaEdith vznikla na ostravské konzervatoři během tří dnů. Podobný počin by běžně spolknul minimálně měsíc tvrdé práce, o to více potěšující je vynikající výsledek, pod nímž jsou podepsány velké osobnosti ostravské nahrávací techniky. Perfektní zvukovou režii má na svědomí rodinný tandem Radka a Iva Roubalů (Stylton), hudební režii obstaral profesionálně bezvadně František Mixa.

S Martinem Chodúrem při nahrávání alba. (Foto: Marek David)

Orchestraci vytvořil vkusně a přiléhavě Vlastimil Ondruška, který je také zručným interpretem všech klavírních partů nahrávky. Orchestr v nastudování dirigenta Marka Prášila podal znamenitý výkon, který jakoby slučoval vše, co není očima vidět: hudba spolu s textem vytváří neodmyslitelnou jednotu, žestě jsou správně vřískavé a rubátové pasáže v akordeonu a klavíru se střídají s taneční vitalitou v accelerandech bicích nástrojů (v podání vynikajícího Martina Hrčky a Rostislava Mikešky).

Prášil dokázal, že jeho pojetí šansonů je přesvědčivé: nebojí se vytvořit přehnané dynamické kontrasty, které některé banální či sarkastické hudební i textové obraty potřebují. Umí orchestr rozněžnit i rozezpívat do velké citové hloubky a muzikanti mu jdou na ruku – své role na nahrávce zvládají s instrumentální bravurou i patinou pouličního rošťáctví.

Hana Fialová je skutečná, svérázná pěvecká hvězda dnešních dnů. Nikdy se neučila francouzsky, nikdy nebyla samolibá nebo povýšená. Obyčejná žena, z masa a kostí, která se nestydí plakat, smát, dojímat se. A dokáže tyto jednoduché a současně nepostradatelné emoce jedinečným způsobem přenášet na lidi. Kolekce šansonů HanaEdith je pro ni stvrzením vztahu mezi ní a Piaf, současně je fascinujícím svědectvím dalším generacím o fenoménu, který jsme měli to štěstí vidět a slyšet.

Nebyl to sen. Byla a je to stále přítomná a okouzlující Hana Fialová.