V Domě umění si Judita podala ruku s Boštíkem a inženýři dokázali, jak milují umění

Georg Philipp Telemann. Dvě „písničky“ proslulého skladatele barokních hitů v podání jednoho zamračeného ostravského virtuoza zapůsobily na publikum úterní vernisáži v ostravském Domě umění jako pěst na oko. Ač se návštěvníci snažili ze všech sil najít spojnici „Telemann a tři nové výstavy“, nepodařilo se. Muzika nesouzněla ani s nově vystavenými díly ze sedmdesátých let, ani s novou stálou miniexpozicí, která je věnována malbě z přelomu 19. a 20. století. Poněkud nedomyšlené, neboť na téhle akci mělo zaznít třeba dílo  ostravského skladatele Edvarda Schiffauera. A hned vysvětlíme proč.

Z úterní vernisáže v Domě umění. (Foto: I. Mottýl)

Schiffauer byl 1. února 1972 odsouzen Městským soudem v Ostravě dle paragrafu 100 (pobuřování proti spojeneckým a přátelským vztahům republiky k jiným státům) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 9 měsíců za hudbu ke hře Matka pluku. Tento šokující rozsudek (není znám obdobný případ skladatele vězněného za hudbu!) znamenal naprosté vyloučení tohoto pozoruhodného autora z ostravského hudebního života, což už kulturní deník Ostravan.cz několikrát připomněl. Kde jinde by ale měl zaznít Schiffauer, než právě na vernisáži, která je věnována nelegálním aktivitám ostravské výtvarné scény v sedmdesátých letech?

„Partyzánským“ akcím sedmdesátých let je věnována aktuální výstava v přízemí Domu umění s názvem Album 76. „Partyzánské aktivity“, to je přitom výraz ředitele Domu umění a kurátora této výstavy Jiřího Jůzy. „Je to naše pocta odvážným lidem ze sedmdesátých let, kteří dokázali, že právě v Ostravě se v té době bylo možno setkávat s kvalitním uměním, které bylo na indexu,“ zdůraznil Jůza na vernisáži.

O co vlastně šlo? „Některé z pachatelů, pánů inženýrů, tady dnes dokonce máme,“ obrátil se Jůza na inženýry Jana Štefana a Milana Webera. A zmínil také inženýry Karla Drabinu a Ivo Janouška. Právě technická inteligence totiž za tuhé ostravské „mamulovské“ normalizace dokázala spojit zakázané a polozakázané výtvarné umělce z celé republiky a vytvářet s nimi takzvaná Alba. De facto samizdatové katalogy reálně neexistujících výstav.

Inženýři M. Weber a J. Štefan na vernisáži. (Foto: I. Mottýl)

„Pánové inženýři ve spolupráci s Eduardem Ovčáčkem, autorem titulního listu, vydali v roce 1976 album děl nejlepších umělců té doby, pro které to byla téměř jediná možnost prezentace,“ komentoval „partyzánštinu“ inženýrů Jiří Jůza. Pánům inženýrům se v roce 1976 podařilo dát dohromady skutečně elitu dobové neoficiální vizuální scény. Naděždu Plíškovou i Adrienu Šimotovou. Karla Trinkewitze i Jiřího Valocha. Rudolfa Sikoru i Zdeňka Sklenáře. Stanislava Filka i Jana Wojnara. A mnoho a mnoho dalších, celkem 65 umělců. „Spektrum výtvarných technik v Albu je pestré, od tradičních forem až po velmi progresivní, od tradiční grafické techniky, či tvorbu ilustrátorů až po díla konceptuální. Tato veliká umělecká plasticita svědčí o demokratickém způsobu volby, kdy nejdůležitějším aspektem byla kvalita,“ sklonil Jůza poklonu celému projektu. „Kdyby podobné aktivity dělali lidé z humanitních oborů, neměli by šanci na realizaci. My jsme režim zmátli tím, že se uměním zabývali inženýři, s tím nikdo nepočítal,“ řekl deníku Ostravan.cz Milan Weber.

Z výstavy Album 76. (Foto: Ivan Mottýl)

S Albem 76 souvisí i první obraz, který byl v úterý vystaven v rámci nového cyklu Výstava pro jeden obraz, který se bude obměňovat každý měsíc. „Po následující dva roky budou umělecká díla vybírat různorodé osobnosti z řad literátů, výtvarných umělců, divadelníků, architektů, vědců, hudebníků, restaurátorů a dalších profesí, které se primárně uměnovědou nezabývají. Jejich citlivost a invence z nich však může učinit kurátora Výstavy pro jeden obraz,“ vysvětlil Jiří Jůza. První volbu provedla architektka Pavla Melková, která s přihlédnutím k termínu zvolila obraz, jenž připomíná výročí upálení studenta Jana Palacha na protest proti sovětské okupaci. Dílo Václava Boštíka z roku 1969 s názvem Modrá (pro Jana Palacha).

Třetí výstavou, která byla v úterý otevřena v Domě umění je miniexpozice ve dvou minisálech v mezipatře Domu umění s názvem Tradice v proudu modernity. Kdo ví, proč byla nazvána stálou expozicí, ve skutečnosti je to jen rozšířený projekt Výstavy jednoho obrazu. Jinými slovy kurátorka Renata Skřebská jen vytáhla z depozitáře asi dvacítku obrazů z přelomu 19. a 20 století, díky nimž divák lehce nahlíží do bohatých sbírek galerie, která nedočkavě čeká na svoji dostavbu, v níž bude konečně umístěna regulérní stálá výstava.

Z vernisáže nové stálé miniexpozice. (Foto: I. Mottýl)

„Cílem výstavy je v období, než bude postavena přístavba Domu umění s poetickým názvem Bílý stín, kterou navrhl architekt Josef Pleskot, rozšířit povědomí o rozsáhlé a kvalitní sbírce Domu umění, pro kterou galerie v současnosti nemá výstavní prostory,“ prohlásila tisková mluvčí Domu umění Kateřina Mertha o Výstavě jednoho obrazu. Mimoděk však popsala především novou stálou miniexpozici, jež je jen něčím jako ochutnáváním jednohubek z nadité špajzky.

Klimtova Judita a Boštíkův Palach. (Foto: I. Mottýl)

Kouzlem nechtěného nové expozice je pak slavná Klimtova Judita, která si podává ruku s Václavem Boštíkem, respektive s Janem Palachem. Znouze ctnost, která má neobvyklou sílu. Spojení secesního akademismu s čirou abstrakcí vyvolává zvláštní pnutí, které je v tuto chvíli nejsilnějším místem v celé výstavní expozici Domu umění. Škoda, že podobně experimentálně se neuvažovalo i při instalacích v jiných místnostech Domu umění.