Herecká výpověď Blanky Fišerové Desatero podle Dagmar je komorním obrazem stalinských represí

Scénické čtení Desatero podle Dagmar má několik podob. V roce 2015 jej v Ostravě mohli vidět návštěvníci festivalu Colours of Ostrava v podání herečky Nely Boudové. V úterý se Ostravanům dostalo jiné, komornější verze v provedení samotné autorky Blanky Fišerové. Dějištěm se stal známý klub Atlantik, který je pro takovéto vystoupení záměrně vedené na hraně divadelní akce a improvizace jako stvořen. Bývalá paneláková kočárkárna se na tento večer změnila v místo naléhavé výpovědi o jednom zmařeném osudu, který byl ale obdivuhodně nepoddajný.

Zhruba hodinové čtení má svůj pečlivě stvořený systém. Vládne mu houževnatá žena s křehkou poetickou duší a opírá se o ty nejděsivější momenty, jaké dokáže člověk v totalitním pekle prožít. Nad nimi ale jednoznačně vyčuhuje nezlomné lidské já, které není ubito ani v situaci nejtěžší.

Blanka Fišerová přichází na scénu nenápadně, autorka i herečka v jedné osobě, která má za sebou pestrou divadelní zkušenost i ze zdejší regionální scény. Několik let byla dramaturgyní Slezského divadla v Opavě, v Ostravě i jinde vedla originální poetické večery, které vyvrcholily scénou na festivalu Colours of Ostrava, a dnes už se věnuje výhradně svým autorským projektům.

V rukou křehký hrací strojek, jehož titěrná melodie se stává leitmotivem komorního večera a dělá situaci dle potřeby ještě niternější, skromnější, ale intenzivní.

Blanka Fišerová při scénickém čtení. (Foto: Martin Jiroušek)

Dagmar Šimková, bankéřova dcera, která propadla tanci a stepu, patřila k ukázkovým obětem stalinského režimu. V komunistických vězeních strávila čtrnáct let. Byla zatčena pro zesměšňování Klementa Gottwalda. Na začátku 50. let u ní našli letáky tohoto typu: „Výzva občanům! Varujeme všechny soudruhy a soudružky, aby nekladli odpor americké armádě, která pravděpodobně začátkem příštího měsíce obsadí území ČSR. Při obsazování bude použito nejlepší zbraně – uspávacího prášku. Všichni občané ČSR budou uspáni, a tím bude americké armádě umožněn rychlý postup. Nezneklidňujte se, buďte připraveni. Dobrou noc a dobré jitro v nové republice!“

Pomsta dotčeného režimu byla radikální. Svlečení do naha, uvěznění v temné plesnivé kobce a hladovění. Žádné hygienické podmínky, natož menstruační vložky. Podle svědectví ženám krev stékala po nohou a dozorci se jim smáli. V případě nouze posloužilo roztrhané prostěradlo s vědomím, že bude následovat trest.

V Atlantiku je strohá scéna s jedním věšákem na kabát, vzadu přes celou zeď rudá vlajka se srpem a kladivem. Šedý kabát se v rukou herečky ve vrcholném okamžiku stává oběšencem na šibenici. Jindy sedí hrdinka večera na klavírní židli, popřípadě stojí před vlajkou anebo se ubírá ke kraji jeviště, čte, stále čte, ale udržuje svižný kontakt s publikem.

Scénické čtení Blanky Fišerové vysílá silné momenty, připomíná výpověď o fyzických útrapách, soustředí se ale také na radostné chvíle, sice krátké, ale zato omamné svobody. Třeba v pasážích, kdy je připomenut nečekaný útěk. Šimková byla v roce 1955 přeložena do jedné z nejdrsnějších ženských věznic ve slovenských Želiezovcích. Podařilo se jí uprchnout, pocit štěstí ale trval jen krátce. Po dvou dnech ji chytili při sklizni na poli, kde usnula zavrtaná ve slámě. Komunistická propaganda rozhlásila, že utekla nebezpečná vražedkyně.

Slaměným polem se stal prostor za zády diváků, což byl jeden z několika momentů, kdy protagonistka večera opustila čelní prostor jeviště. V černém civilním kostýmu s padajícími bílými listy popsaného textu.

Překvapila absence hudby (kromě hracího strojku) při tématu, kdy hlavní postava hudbou evidentně žila, chyběla práce se světlem. Vše bylo osekané až na divadelní dřeň. Tak aby se Desatero podle Dagmar dalo kdykoliv kamkoliv přenést, třeba do garáže, knihovny nebo právě Atlantiku.

„Hovno není karafiát,“ poznamenává Dagmar Šimková na adresu svých věznitelů. Pro soustavný odpor jí byl pobyt ve věznici prodloužen až do roku 1966, poté po dvou letech emigrovala do Austrálie, kde v roce 1995 zemřela. Litovala jen toho, že nemohla proti komunistickému režimu udělat víc.

Blanka Fišerová, kterou přitahují osudy silných, nezlomných žen v nejtěžších životních situacích, ji tak otevřela cestu do divadelní dimenze, strohou, bez příkras, ale o to uvěřitelnější. Přitom, jak publiku prozradila, mnoho drsných scén ze svého dramatického čtení vynechala s tím, že se na jeviště nehodí a více zapůsobí, když si je člověk přečte o samotě.