Ostravská herečka Petra Lorencová: Nevadí mi tvrdý boj, ale nesnáším zákulisní hry

Čím jsou vaši rodiče?

Máma je ekonomka a táta byl automechanik.

Ptal jsem se proto, že teď hrajete ve hře z podnikatelského prostředí. A kdybyste byla z podnikatelské rodiny, mohla byste mít k dané problematice blíž …

Tak to bohužel, nebo možná naštěstí nejsem.

A je snazší pro herečku hrát postavu z prostředí, ve kterém vyrostla?

Určitě je to výhoda. Ale v Hodině před svatbou je prostředí jasně dané. Mluvíme o rodině podnikatele, kde se všichni členové podřizují firmě. Muži jednají a ženy poslouchají a drží pusu. Láska neláska, jde o zisk. Takže jsem vlastně ráda, že jsem měla úplně obyčejné dětství v obyčejné rodině.

O čem hlavně je ta hra? O rodině, nebo o podnikání?

Myslím si, že to je nerozlučné, protože v tomto případě rodina znamená byznys.

Když byla Hodina před svatbou uvedena v Praze, v recenzích se objevila slova, že jde o krutou hru …

No, je to kruté. Je to velmi podobné jako Rodinná slavnost (hra současných skandinávských autorů Tomase Winterberga a a Mogense Rukova, pozn. aut.), kdy se vytahují všechny špíny a kostlivci ze skříně při jedné významné rodinné události. Je to skvěle napsané. Už během první čtené zkoušky se objevily nejméně čtyři zvraty, které jsem vůbec nečekala. Autor hry Pere Riera je navíc divadelní režisér, takže přesně věděl, jak co vystavět, aby situace gradovaly a každé postavě dává velký prostor.

Jak vy vnímáte svět podnikání? Mnoho lidí si třeba myslí, že každý podnikatel je zloděj, že myslí hlavně na vlastní zisk, lidé jsou mu ukradení a podobně …

Pro mne je těžké soudit něco, co neznám.

Dovedete si sebe samotnou představit jako podnikatelku?

Tak to určitě ne. Já bych okamžitě zkrachovala. Nejsem dost tvrdá, těžko se mi říká „ne“ a často myslím na důsledky svého jednání, abych někomu neublížila. To by asi úspěšný podnikatel mít neměl, aby přežil. V této branži nemůžete mít velkou míru lítosti, a já jsem asi moc empatický člověk.

Ale určitou tvrdost přece člověk v sobě mít musí. A může to být tvrdost docela férová. Svět divadla je jí plný, je tam konkurence, vzájemná řevnivost, ale když je to takzvaně férová soutěž, když nasazujete to nejlepší, co je ve vás, je to přece v pořádku, nebo ne?

To ano. Ale musí být vyložené karty na stole. Nevadí mi tvrdý boj, ale nesnáším, když se dělají věci za zády. Mám ráda férovou hru.

Petra Lorencová v Hodině před svatbou. (Foto: R. Šťastný)

Pojďme zpátky k vaší postavě. Hrajete nevěstu. Dívky, když je jim patnáct, sní o princi z pohádky,  když je jim kolem dvaceti, už tak naivní nejsou…

To si fakt myslíte? (smích) Já bych řekla, že je to posunuto ještě mnohem dál. Možná až kolem pětadvaceti přicházíme o iluze, do té doby si myslíme, že princ pořád přijít může, a některým ta naivita vydrží ještě déle.

Vy ty iluze ještě máte?

Já už o ně postupně přicházím. Vím, že každý má své chyby. Ale stále jsem snílek, který věří na lásku.

Nicméně jsou dívky, jejichž cílem je vdát se a mít děti, hodného manžela, a hlavně se starat o rodinu, a jsou dívky, které chtějí hlavně udělat profesní kariéru, rodina je až na dalším místě. Co vy?

Já netlačím na pilu. Co má přijít přijde. Ale přála bych si to.

Co?

Rodinu. Někdy časem. Ale to už moc předbíhám. Momentálně, když mi řeknete slovo svatba, tak mi naskáčou maximálně osypky. Nemyslím si, že bych se vdát nechtěla, jenže v dnešní době je snadné se vdát a ještě snadnější se rozvést….

…když nebudete přemýšlet o tom, koho si berete …

No právě! Dnes je extrémní počet rozvodů. Pro mě je svatba rozhodnutí tak velké a závažné, že si budu muset být stoprocentně jistá, že to je partner na celý život. Já se nechci rozvádět.

Co tedy nesmí mít v povaze, v charakteru váš nápadník, aby vůbec měl nějakou šanci?

Co nesmí? Připadám si jako v Seznamce (smích). To je složité, lehčí je říct, co by měl mít …

Ale já bych o vás raději slyšel, co u svých případných životních partnerů nechcete, nebo mluvme v jednotném čísle, když se nechcete rozvést, tedy co by mít neměl?

No, neměl by být arogantní, sobecký, nezodpovědný, náladový,  a neměl by mi pořád říkat, co mám nebo nemám dělat. Chci mít rovnocenného parťáka pro život, o kterého se můžu opřít a s kterým bude veselo.

A co Elsa, kterou hrajete. Jak ta vidí svět? Je to naivní děvče, nebo mladá žena s jasným a cílevědomým myšlením?

Naivní rozhodně není. Nevím, kolik toho mohu před premiérou prozradit. Ta postava žije v hodně tvrdém prostředí. To znamená, že jí to prostředí ať chce, či nechce, nějak poznamená.  Je to jediná žena mezi svými bratry a otcem, která ví, jaké spory se mezi nimi odehrávají. Na jednu stranu si uvědomuje, že je jen loutka a nemůže mezi ně zasahovat, na druhou stranu je tím poznamenaná a trpí, a na třetí stranu se s tím snaží bojovat. Ale je svým způsobem zocelená. Také má bohužel fyzickou dysfunkci, že je chronická astmatička. O to je větší bojovník.  A ačkoliv ji chovají jako v bavlnce, tak dobře ví, jak se má v drsném prostředí chovat.

Máte ji ráda?

Elza není jako já. Ale už teď ji miluji, protože jsem si mohla vyzkoušet něco, co neznám. To mám ráda. Navíc v tomhle ohledu hraje roli víc souvislostí: jednak jaká je to hra, také jakou postavu hrajete a především s kým to hrajete. A v případě Hodiny před svatbou se sešel doslova „dream team“. Všichni počínaje režisérem až po nás herce. Tím samozřejmě neříkám, že kolegy, kteří v tom nehrají, nemám ráda.

Teď jste zmínila něco, co hraje velkou úlohu při případném zvažování nabídek k novému angažmá. Mnozí ostravští herci odešli do Prahy za vidinou lepších či větších možností, ale mnozí tady zůstávají i přes nabídky s tím, že je v Ostravě drží ta skvělá parta v jejich divadle. Jak jste na tom vy? Co kdyby přišla nabídka z jiného divadla?

Já se rozhoduji ve chvíli, až kdy je o čem se rozhodovat. Nemyslím si, že bych patřila k první, nebo k druhé skupině. U mě je podstatná potřeba změny.

Ve kterých inscenacích Národního divadla moravskoslezského se vám hraje nejlépe?

Ve Škole pro ženy, v Mein Kampfu a v Kuřačkách.. Postupem času bych vám ale nejspíš vyjmenovala všechno, v čem hraju.

Tak ať se vám pořád v Ostravě hraje tak, že ještě dlouho nepocítíte potřebu změny.