Na komorní scéně mě to baví více. Přijde mi to těžší, říká herec Jan Lefner

Jak jste se dostal do Ostravy a co tady všechno děláte?

Pocházím ze Zlína a v Ostravě jsem už osmým rokem. Nastoupil jsem tady na Janáčkovu konzervatoř. Momentálně jsem v posledním ročníku a snažím se udělat absolutorium, což mi minulý rok kvůli spoustě závazků nevyšlo. Hostuji v ostravských divadlech, například v Komorní scéně Aréna, v Národním divadle moravskoslezském a ve Staré aréně.

Kdo vás formoval po profesní stránce?

Učili mě herci a režiséři jako Alexandra Gasnárková, Bedřich Jansa, Anna Cónová, Martin Františák, Bohdan Kokotek a teď Petr Gábor. Každý z nich mi něco dal, což bylo super. První hostovačku jsem měl v Národním divadle moravskoslezském v inscenaci Její pastorkyně, kterou režíroval Martin Františák. V současnosti hostuji ve Veselých paničkách windsorských, ve Škole pro ženy, v Králi Ubu, nově zkoušíme Cara samozvance a do toho budujeme Starou arénu, kde se snažíme rozjet nezávislou scénu.

Jak jste se do Staré arény dostal?

Když jsem nastoupil na konzervatoř, herec Petr Sedláček byl zrovna v pátém ročníku. Spřátelili jsme se a po čase jsme se potkali právě ve Staré aréně. Probíhala tam zrovna Svetrová párty, a jelikož jsem na sobě svetr neměl, Petr mi nabídl, že mi jeden půjčí. Podmínkou však byla účast v kabaretu Zajíc v pytli. Moje spolupráce se Starou arénou tak začala zcela náhodou. První představení se jmenovalo Na hře závislí. Tím se Stará aréna rozjela. Jako jediné představení se dá tato inscenace najít i na Youtube. Od té doby, co nastoupil umělecký šéf Pavel Gejguš, se dá hovořit o stálém repertoáru. Přišly například Dívky ze Sorok, Elektra, The Everlast a Zlý jelen, který se z původního venkovního představení přesunul do vnitřních prostor divadla. Spolupracoval jsem také na venkovních inscenacích Ptáčník, Zlý jelen a Cesta do Ameriky. S režisérem Pavlem Gejgušem jsem se seznámil právě při inscenaci Ptáčník. Teď už za sebou máme třetí sezónu s nabitým programem.

J. Lefner a A. Berecková v inscenaci Cesta do Ameriky. (Foto: D. Szeliga)

Proč jste si vybral právě divadlo?

Odmalička jsem psal, byl jsem hodně aktivní dítě. Jednou mi táta přinesl PlayStation, konzoly, a začaly mě napadat příběhy, které jsem si vzápětí vymýšlel. Odjakživa mě bavilo prožívat příběhy druhých.

Na scenáristiku jste nechtěl?

Napadlo mě to, ale v tom, co bych napsal, bych si chtěl zároveň i sám zahrát.

Ale jako herec musíte poslouchat režiséra…

To samozřejmě ano, ale zároveň nám dávají velký prostor. Ve Staré aréně si mohu plnit své sny. Třeba v kabaretu Zajíc v pytli, což je formát, který se vymýšlí za pochodu tentýž den, kdy se hraje. Pak mám ale věci, které bych si chtěl zkusit nejlépe tuto sezónu realizovat. Tady je na to perfektní prostor.

Proč jste se rozhodl zůstat v Ostravě?

Do Brna mě nevzali, do Prahy mě nevzali do třetího kola, zatímco do Ostravy mě vzali do prvního i druhého kola. Ten den jsem měl navíc narozeniny a dali mi dokonce dáreček, což mě potěšilo, a tak jsem si řekl, že tady zůstanu. Ostrava je navíc blíž ke Zlínu. Líbí se mi tady, ve Zlíně je sice klid a pohoda, hostoval jsem tam například v inscenaci Bonnie a Clyde (teď to připravujeme pro Starou arénu), ale více příležitostí mám v Ostravě.

S Petrem Sedláčkem v inscenaci Zuřivec. (Foto: Z. Václavík)

Pojďme k vašim stěžejním rolím. Příběh z boxerského ringu podle skutečné události Zuřivec byl a je vaší první titulní rolí?

Ještě mám za sebou Williama Burroughse, což jsme dělali podle předlohy Nahý oběd se souborem Koza dojí krev na Dole Hlubina. Jako Bill jsem procházel všemi obrazy. Zuřivec je silný příběh, boxerský šampion Jake LaMotta dodnes žije, má už 95 let.

Měl jste nějakou zvláštní boxerskou průpravu?

Studoval jsem jeho techniku. Jako mladý jsem chodil do boxu, takže si něco pamatuju… Musel jsem taky pár kilo zhubnout. Režisér Pavel Gejguš chtěl, abych zhubnul na 76 kilo, ale z původních 85 kilo se mi podařilo zhubnout jen na 78.

Jak jste toho dosáhnul?

Měli jsme intenzivní zkoušky, dopoledne jsem zkoušel Krále Ubu, odpoledne školní absolventské představení, mezitím jsem hrál, a pak od desíti večer až dlouho do noci jsme měli noční zkoušky ve Staré aréně. Tím, že jsme byli čtyři, probíhalo zkoušení poměrně hladce. Pak jsem přestal jíst o večerních hodinách, to byl základ, taky vydatné snídaně a pravidelnost. Zuřivec byl velkou výzvou.

Inspiroval jste se slavným filmem Zuřící býk?

Film jsem neviděl, režisér Pavel Gejguš mi dokonce zakázal, abych se na něj díval, ale viděl jsem záznam ze zápasu Jakea LaMotty. Tehdy ještě nebyla taková technická ekvilibristika, šlo především o tvrdý souboj. Dostává jenom rány, přímo do obličeje, teprve když se jeho soupeř unaví, tak se naštve a dorazí ho.

Máte rád herce, jako je třeba Robert De Niro?

Robert De Niro, to je jedna z ikon. Obecně mám filmy velice rád, starší hereckou generaci miluju, rád se k ní vracím. Obdivuju hrdiny akčních filmů, kteří budovali žánr jako Arnold Schwarzenegger nebo Sylvester Stallone. Vyrůstal jsem třeba ještě na Eddie Murphym.  Nechci být chvalořečník starších časů, ale mám je rád. Z novějších herců mě oslovuje třeba Christian Bale, když hrál v hororu Mechanik, tak musel úplně šíleně zhubnout, až na 40 kilo, popisoval, že jenom pil černou kávu a jedl tuňáka z konzervy a salát, nic víc. Zhubnul a pak to zase nabral zpátky na roli Batmana.

Je po herecké stránce náročné hrát takového Zuřivce, ikonického boxera?

Je to zápřah, celou hodinu jste na pódiu, je to hodně na přesnost, s častým využitím střihu. Každá strana jeviště znamená něco jiného. Jake je typ člověka, který opustil své manželky, bratra, kamarády, přátele, všichni do jednoho jsou dnes mrtví. Jediný člověk, který stále žije, je on sám, ten, který své blízké trýznil. LaMotta se prostě svým životem probojovával. Chtěl bych se s ním někdy potkat, ale úmyslně bych ho asi nekontaktoval.

Jan Lefner (vpravo) v inscenaci Dívky ze Sorok. (Foto: David Szeliga)

Co vám na herectví imponuje?

Můžete si vyzkoušet hodně povolání, pořád se něco učíte. Někdo to může brát i jako nevýhodu, ale já to vidím pozitivně.

Vystupujete na rozdílných scénách, velkých i komorních, kde vám to přijde těžší?

Je to individuální, technicky je to na velké scéně asi těžší, je třeba mít správně posazený hlas, dělat větší gesta, na velkém jevišti se více opíráte o zemitost divadla, kdežto na malé scéně se musíte čistě otevřít. Na komorní scéně vidíte všechno. Přijde mi to těžší a baví mě to víc.