Žijící legendě ostravské hudby Rudolfu Bernatíkovi přišel vzdát hold i jeho žák Lukáš Vondráček

Jak zaznělo v úvodní řeči ředitele Janáčkovy filharmonie Jana Žemly, Rudolf Bernatík patří nejen k nejvýraznějším osobnostem Moravskoslezského kraje, ale také celé České republiky. Základy klavírní hry získal rodák ze Šumbarku u Vlasty Lipinové v Ostravě. Po dvouletém intermezzu na konzervatoři v Bratislavě (ve třídě Zity Parákové a Silvie Macudzinské) přestoupil na Vyšší hudebně-pedagogickou školu v Ostravě, kde studoval pod vedením legendárního Josefa Kysely (mezi jeho nejvýznamnější absolventy patří také Eduard Dřízga). Akademii múzických umění absolvoval u nikoho menšího, než byl profesor František Rauch.

Rudolf Bernatík je laureátem několika světových klavírních soutěží, jeho úspěšná kariéra sólisty a komorního hráče vždy kráčela ruku v ruce se zodpovědnou a inspirativní pedagogickou činností (nejprve na ostravské konzervatoři, posléze na Ostravské univerzitě). Z jeho třídy vzešly desítky vynikajících pianistů, které Bernatíkovo evropanství, široký rozhled a osobitý, humorný nadhled nezapomenutelným způsobem ovlivnily.

Lukáš Michel hraje pro Rudolfa Bernatíka. (Foto: I. Korč)

Jako první panu profesoru a posluchačům zahrál Lukáš Michel, který patří dlouhá léta k nepřehlédnutelným, zejména komorním klavírním interpretům našeho regionu. Lukáš Michel večer zahájil Sonátou pro klavír „Zamyšlení nad životem“ Klementa Slavického. Filozoficky koncipované dílo (každý tón je veden zřetelnou snahou o hluboký ponor do hudební matérie) je velice náročné na poslech a po interpretační stránce nesmírně obtížné. Lukáš Michel však zahrál Slavického sonátu s obrovským nadhledem a nesporným mistrovstvím.

Není to poprvé, kdy tento klavírista prokázal, že v interpretaci hudby 20. století má po stránce barevného témbru úhozu, technické jistoty a smyslu pro dokonalou výstavbu hudebního díla naprosto jasno (stačí vzpomenout na jeho vynikající provedení Sonáty pro klarinet a klavír Eduarda Dřízgy). Michelova hra byla plná výrazových zlomů a prudkých dynamických zvratů, které jsou pro Slavického sonátu typické.

Lukáš Poledna a Václav Čížek. (Foto: Ivan Korč)

Tenorista Václav Čížek a klavírista Lukáš Poledna následně přednesli Zápisník zmizelého Leoše Janáčka. Ačkoli se Čížek specializuje především na historicky poučenou interpretaci barokní hudby, v emocionálně vypjatém a rozsahově vystupňovaném pěveckém partu se neztratil. Hudebně naprosto mimořádný písňový cyklus o lásce vesnického chlapce k mladé cikánce Zefce přednesl Čížek znamenitě: impozantní byly zejména jeho přesvědčivé výšky a civilní, nepatetický přednes, který souzněl s lidovými intonacemi a prudkými sčasovkami v klavíru. Oba interpreti se doplňovali v dynamicky ohleduplné intenzitě a precizní souhře.

Po přestávce vstoupil na pódium Lukáš Vondráček. Opavský rodák, považovaný už od dětství za zázračné dítě, decentně počkal, než se usadí zapomenutí diváci. Poté rozezněl tóny klavíru nejprve Intermezzem A dur, č. 2, op.118. Johannese Brahmse. Jakou paletu barev a rejstříků tento mladý umělec rozehrál, to jednoduše nelze pojmenovat! Takové zvnitřnění s dílem je dáno umělci do vínku nejen naprostým splynutím s hudbou a tvrdým tréninkem, ale zřejmě i požehnáním hudebními múzami.

Lukáš Vondráček během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Jakou druhou skladbu zvolil Vondráček Brahmsovu Sonátu pro klavír C dur, op 1. Kolik geniality se ukrývá v tomto z nejranějších klavírních děl německého romantického skladatele, kterého Robert Schumann označil za největší umělecké zjevení romantické epochy! A Brahms Vondráčkovi náramně svědčil: sonátu zahrál způsobem, o jakém se ani nesnilo.

Lukáš Vondráček během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

V hlavě se mi převíjely dokonalé interpretace Richtera, Zimermana, Sokolova a dalších a Vondráčkovo provedení bylo stejně osobité a invenční: plné oduševněle vedených melodií, orchestrální zvukovosti v plné akordické sazbě první věty, posmutnělé mladistvé tragiky v Andante i radostný gejzír mužnosti, mládí a nezdolné motoriky věty čtvrté. To vše za naprosto nevšední barevné úhozové tónomalby. Vondráčkovo provedení nenechalo na pochybách, že před obecenstvem sedí umělec, který se rodí opravdu velmi zřídka.

Všichni tři klavíristé a tenorista Čížek dostáli svému úkolu báječně. Následovaly gratulace jubilujícímu profesoru Bernatíkovi, u níž se před zraky diváků sešli vyslanci z řad Ostravské univerzity a Janáčkovy filharmonie včetně tří účinkujících klavíristů. Rudolf Bernatík si také vzal slovo a nezapomněl potěšit diváky svým typickým humorem a několika vzpomínkami, které ilustrovaly, jak báječnou osobnost Ostrava v tomto muži má.

Závěrečná středeční děkovačka. (Foto: Ivan Korč)

Několikrát se tleskalo vestoje, to už někdy k mimořádným zážitkům patří, ať se to někomu líbí nebo ne. Tentokrát bylo vše, jak má být. Spokojenost čišela z interpretů i návštěvníků slavnostního koncertu. Přejme panu profesoru společně mnoho zdraví, sil a radosti z hudby a jeho žáků. Pokud si srdečné uznání za svou uměleckou činnost někdo zaslouží, je to pan profesor Rudolf Bernatík.