Spisovatel Ivan Binar vzpomíná, jak Chartu 77 v Ostravě podepsalo sedm statečných

PROLOG

Počátkem ledna 1977 na velíně chemické úpravny vody Elektrárny Vítězný únor v Přívoze (noční směna) jsme na vlnách Rádia Svobodná Evropa poslouchali text Prohlášení Charty 77 a jména prvních signatářů. Byl jsem nadšen a zároveň mi bylo líto, že mezi prvními dvě stě čtyřiceti dvěma není moje jméno. Ostrava je daleko od Prahy. A přece bylo v prvním dokumentu jméno z Ostravy. Ing. Jan Leštínský, technik. Honza byl před Vánoci 1976 náhodou v Praze a tam to podepsal. Ale nestihl nás o tom v Ostravě informovat.

RODINNÁ SITUACE

Hledám přívlastek pro svůj rok 1976. Byl pro mne tristní, zajímavý, bohatý na události, významný, rok životního rozhodnutí? Zřejmě to bylo všecko dohromady. Moje žena Jarmila učila na zvláštní škole v Poděbradově ulici, náš syn David chodil do čtvrté třídy. Chtěli jsme ho dát na jazykový obor, ale tam ho nevzali, prý pro nedostatek talentu. Stejné zdůvodnění se dostalo i jeho spolužákovi Markovi Stonišovi; jeho otec Miroslav Stoniš taky nebyl jaksi „v pořádku“. Malou Markétku jsme vodili do školky.

Pracoval jsem od roku 1974 v Elektrárně Vítězný únor v Přívoze jako druhý strojník na chemické úpravně vody ve třísměnném provozu. Bylo to lepší než za mizerný plat skládat cihly, cement a zárubně v národním podniku Bytostav, mém předchozím pracovišti. Jen to nelítostně jednotvárné střídání směn – dvě ranní, dvě odpolední, tři noční, dva dny volno atd. – bylo ubíjející. Společenský život se zúžil na jedno až tři piva po šichtě s dělníky elektrárenskými v hospodě Na rožku. Spolupracovníci však byli skvělí mužové, na směně jsme byli tři: směnový chemik Pavel Sulek, první strojník Miloš Neoral a druhý jsem byl já. Obsluhovali jsme zařízení, které z oderské vody vyrábělo čistou H2O, nepostradatelnou pro tepelnou elektrárnu. Poskládali jsme peníze, koupili ruské rádio s krátkými vlnami a na noční šichtě poslouchali Svobodnou Evropu. Také jsme byli členy Brigády socialistické práce. Bylo mi třicet čtyři a dokázal bych si spočítat, jaká směna bude má poslední před odchodem do důchodu. „Pěkné“ životní vyhlídky.

DÝCHÁNKY U OTY FILIPA

Psal jsem tenkrát v utajení Rekonstrukci, román o vězení. Je to próza notně autobiografická, co se reálií týče. V roce 1974 mi v samizdatové edici Petlice Ludvík Vaculík vydal rozsáhlejší povídku Kdo, co je pan Gabriel?, kterou jsem začal psát ve vazbě na Krajzáku (krajský soud a věznice) a dopsal doma po odpykání trestu. V roce 1974 se Ota Filip dohodl na vystěhování do Německa. Ve svém porubském bytě pořádal Ota čas od času „petliční“ večírky. Scházela se tam spousta lidí, snad veškerá ostravská intelektuální vrstva, četli jsme samizdatové texty, rozprávělo se o nich až nebezpečně svobodně. Bylo to velmi nerozumné a dnes je mi jasné, že šlo o akci StB. Na riziko, jaké nám hrozilo, upozornil rozumně uvažující Ivan Kubíček. Kdyby nás od Filipů vybrali, cely na Krajzáku by praskaly ve švech. Také on, spisovatel a angažovaný reformní komunista, kterého okupanti v září 68 odvlekli v obrněném transportéru do Trenčína k výslechu kvůli jeho článku v Nové svobodě, odešel z Ostravy budovat jako bagrista v Praze metro. „Však my jim to ukážeme, Ivane, že nejsme žádné běloručky!“

Tristní byla naše situace svou bezvýchodností. Bujný společenský život, který jsme vedli až do zatčení v únoru 1971, se po mém propuštění v roce 1973 notně zúžil. Spousta přátel se proměnila v cizince, kteří mě neradi potkávali, mohl bych je nakazit. Zůstal Eda Schiffauer, občas jsme se navštívili. Žil na vesnici, ve Štítině, živil se lepením linolea v novostavbách po okrese Opava, trpce si stěžoval, jak ho estébáci nahánějí, kompromitují a nutí, aby jim podával informace. A ještě Gaučo, Jiří Goj, můj bývalý šéf z Trampa se se mnou stýkal. Psali jsme spolu jakousi trampskou knížku pro děti v naději, že by pod jeho jménem mohla vyjít. Leda bzum!

ROLE PETRA UHLA

Z nakladatelství Profil mi vrátili tři rukopisy dětských knížek, prý na mou vlastní žádost, napsali do průvodního dopisu a naznačili, že v tom má prsty krajský výbor strany. Puls, tisková a kulturní služba, kterou v roce 1968 založil Stanislav Sohr (Jaromír Šavrda tam byl podnikovým právníkem) a pod jehož střechou jsme vydávali Trampa, byl už dávno zrušen.

Společný úděl však dává dohromady lidi, kteří by se za jiných okolností nepotkali. Podstatnou roli tu sehrál Petr Uhl, muž statečný a charakterní.

Poznali jsme se v roce 1972 ve věznici na Borech, dosluhoval tam čtyřletý trest za svoji činnost v levicovém Hnutí revoluční mládeže. Ve vězení byl obdivuhodně aktivní, dokázal propojit politické vězně v celé té rozsáhlé věznici a udržovat s nimi kontakt, předávat a přijímat informace, povzbuzovat, dávat náplň a smysl životu za mřížemi. A když jsme už byli na svobodě, jejich byt v Anglické ulici na Vinohradech byl mi přístavem, poskytoval mi v Praze přístřeší, čerpal jsem tu odvahu. Odtud jsem vozil zahraniční publikace – berlínské Infomaty, Listy, které v Římě vydával Jiří Pelikán, knížky z Indexu v Kolíně nad Rýnem a Tigridovo Svědectví. Petličními knížkami zásobil Ludvík Vaculík.

OSTRAVŠTÍ VĚZNI NORMALIZACE

K mým novým ostravským přátelům patřili političtí vězni: inženýr Jan Leštínský, odborář z Nové huti Klementa Gottwalda, angažovaný reformní komunista, statečný člověk, a PhDr. Jaroslav Krejčí, odsouzený v roce 1973 za podvracení republiky, zkoušel mě v roce 1964 u státnice z marxáku na Pedagogickém institutu v Ostravě. Katedru marxismu-leninismu, hnízdo reformních komunistů, po roce 68 zrušili, její členy vyházeli, katedru znovu zřídili a obsadili konformními soudruhy z Vysoké školy báňské. Stýkali jsme se, informovali o výsleších, vzájemně si dodávali kuráž. Pěstovali jsme vztahy s pražskými disidenty, především přes Petra Uhla. Taky s historikem Janem Svobodou jsme se občas setkali, později pro mne překládal veškerou korespondenci v němčině. Seděl na Borech v době, kdy jsem tam byl i já.

Někdy v polovině roku 1974 přijel Petr Uhl do Ostravy s Chilským manifestem československých politických vězňů, adresovaným Jednotě právníků ČSSR, který odmítal jejich oprávněnost posuzovat situaci v Chile (proces s Luisem Corvalánem), když jsou v naší zemi lidé souzeni a zavíráni za své názory. Zároveň manifest vyjádřil solidaritu s oprávněným bojem Chilanů proti fašistické juntě. Tento manifest v Ostravě podepsali Bohumír Kuba, Jan Leštínský, Jan Svoboda a já. Manifest byl zaslán také šéfredaktorovi Rudého práva Miroslavu Mocovi a na vědomí Gustávu Husákovi, ministru spravedlnosti Janu Němcovi a Svazu chilských studentů v ČSSR.

UŽ ABY TEN DĚDEK NATÁHL BAČKORY

V době, kdy jsem byl ve vězení na Borech, končil Janu Svobodovi trest; za několik dnů měl být propuštěn. Jen co si odsedí jednadvacet dnů v korekci. Byl potrestán za výrok: „Už aby ten dědek natáhl bačkory!“ Je to sice cynické, ale vždyť to byl pouhý povzdech. Všichni vězni čekali na chvíli, až těžce nemocný prezident Ludvík Svoboda zemře a nový prezident vyhlásí amnestii. Jaké je to sladké slovo: amnestie! Amňa, amina…

Kterýsi dobrák spoluvězeň to na něj práskl a Honza sfáral do díry. A když vyfáral, končil mu také trest. Před branou na něj čekal otec a sestra, přijeli si pro něj z Ostravy. Honza se podrobil výstupním formalitám, odevzdal vězeňské šaty a krámy, v civilních šatech kráčel svým lidem v ústrety. K setkání však nedošlo, v bráně ho zatkli, převlékli do tepláků, obvinili podle paragrafu 103 – snižování vážnosti prezidenta nebo hanobení jiného čelného představitele republiky a znovu ho odsoudili.

Filipovi už byli v Mnichově, aktivita ostravských estébáků nabyla viditelných forem. Začali sklízet, co zaseli na petličních setkáních u Filipů. Nastala série výslechů v budově patřící ministerstvu vnitra v ulici 30. dubna, říkalo se jí U letadla podle stíhačky, která tam byla instalována jako pomník. K prvnímu výslechu mě zachmuřený estébák odvedl od školky, zrovna jsem tam odevzdal naši Markétku. Pak následovaly další výslechy; vyzvedávali si mě po šichtě u brány elektrárny v Přívoze a embéčkem odváželi k Letadlu. Chtěli vědět: S kým se stýkám, co si povídáme, proč jezdím do Prahy a za kým, co tam dělám, co píšu.

A protože jsem na jejich otázky neodpovídal, předkládali mi protokoly s výpověďmi lidí, kteří se účastnili petličních setkání u Filipů v Porubě. (Jména mnoha z nich jsem pak našel v Cibulkových seznamech.) A pak vyhrožovali, že mě znovu zavřou a ven se dostanu, až budou mé děti dospělé. Mají prý toho na mě plnou skříň, jen to odnést prokurátorovi. Nebylo proč jim nevěřit. Oprávněně jsem předpokládal, že je náš byt odposloucháván, a taky jsem zaznamenal nejen v Ostravě, ale i v Praze ostentativní sledování, aby mi dali najevo, že vědí o mém každém kroku. Podobným výslechům a sledování byli podrobováni také Jan Leštínský a Jaroslav Krejčí. Informovali jsme se o tom navzájem a pomalu se chystali do vězení.

ODEJDĚTE DO RAKOUSKA

V září 1976 se v Ostravě objevil Ludvík Kavín s manželkou Nikou Brettschneiderovou a malým synkem Jakubem. Ludvík býval reformním funkcionářem krajského výboru strany v Brně a Nika herečka. V Brně nemohli najít obživu, dělnické místo našel Ludvíkovi švagr ve Vítkovických železárnách, bydleli u Ničiny matky. Bdělému oku neunikli, také ostravští estébáci jim věnovali pozornost. Bez nepřátel státu by ztratili právo na existenci. V té době vyšetřovatelé vyrukovali s novinkou: Když odmítám spolupracovat i přesto, že mi hrozí vězení, byla by tu třetí možnost – vystěhovat se z Československa. Po zvážení všech pro a proti jsme zvolili odchod. Bylo to svobodné rozhodnutí? Na stejném rozcestí stanuli také Leštínští, Krejčí a Ludvík s Nikou. A rovněž zvolili třetí možnost.

Počátkem ledna 1977 na velíně chemické úpravny vody Elektrárny Vítězný únor v Přívoze (noční směna) jsme na vlnách Rádia Svobodná Evropa poslouchali text Prohlášení Charty 77 a jména prvních signatářů. Byl jsem nadšen a zároveň mi bylo líto, že mezi prvními dvě stě čtyřiceti dvěma není moje jméno. Ostrava je daleko od Prahy. A přece bylo v prvním dokumentu jméno z Ostravy. Ing. Jan Leštínský, technik. Honza byl před Vánoci 1976 náhodou v Praze a tam to podepsal. Jen nás o tom nestihl v Ostravě informovat.

CHARTA SCHOVANÁ V BOTĚ

Do Prahy jel počátkem ledna Ludvík Kavín a vezl s sebou papírek s mým podpisem. Zpátky se vrátil s textem Prohlášení Charty 77 na průklepovém papíře. Přepsal jsem text s několika kopiemi, jednu si strčil do boty – co kdyby mě cestou chytili – a odjel autobusem do Havířova ke Krejčím. Jenže s křížkem po funuse. Jaroslav text měl a Chartu už podepsal. Také jeho děti Taťána a Jaroslav o něco později podepsali. Takže nás bylo v lednu 1977 v Ostravě a okolí sedm: Jan Leštínský, dva Jaroslavové a Táňa Krejčí, Nika Brettschneiderová, Ludvík Kavín a Ivan Binar.

Ještě v lednu 1977 přibyl do Ostravy Zdeněk Vokatý zvaný Londýn, i s manželkou Dášou. Čekali dítě, Dáša tu měla matku, která jim poskytla přístřeší, a Londýn si našel zaměstnání kulisáka ve Státním divadle. Přijel s posláním šířit Chartu a získat nové signatáře z řad undergroundu. Ale moc se mu nevedlo, Ostrava je Ostrava. Koncem května 1977 jsme s ženou a dětmi odjeli do Vídně a po nás Leštínští, Krejčí a Kavínovi. Za nějakou dobu se tam objevili také Londýn s Dášou a dvěma malými „chrobočky“ v jednom, poněkud širším kočárku.

(Pro kulturní deník Ostravan napsáno v Praze 11. ledna 2017. Mezititulky a krácení textu Ivan Mottýl)