Almanach Komorní scény Aréna je ve všech ohledech výjimečnou publikací

Už samotná obálka publikace svým výtvarným a grafickým řešením vyzývá k tomu, aby každý, kdo má alespoň trochu rád divadlo, vzal knihu do ruky, otevřel a začal si ji prohlížet a číst. A pokud tak učiní, dovolím si bez nadsázky říci, že zavřít tuto knížku a věnovat se jiné činnosti bude pro každého obtížné. Je to dáno podobou jednotlivých stránek a jejich obsahem.

Úvodní obsáhlý text předního českého teatrologa, profesora Vladimíra Justa, který zde sám sebe označuje za „přespolního diváka“, je rozdělen do krátkého úvodu a pěti kapitol. Jejich názvy jsou Z divadla hudby do knihovny, Zavařenina, která se nekazí, Profesionální humanisté a jejich mutace, Herectví jako kontinuita a poslední kapitola má název A nakonec Shakespeare. Už při pohledu na tyto názvy lze říci, že ve svém celku definují příčiny úspěchu Komorní scény Aréna a její nezpochybnitelné prvenství mezi českými, moravskými a slezskými divadly.

V poslední z vyjmenovaných kapitol Vladimír Just definuje „věčné téma Arény“ jako odosobněný proces přeměny dobra ve zlo. Zmiňuje i navazování na tradici pražského Činoherního klubu na objevování (skrytých) možností člověka skrze (skryté) možnosti herce.

Studiový charakter divadelní práce je pro Komorní scénu Aréna typický. Pravidelný návštěvník dobře ví, že návštěvou kteréhokoliv představení vstupuje vlastně do laboratoře, ve které se zkoumá současný svět ze všech možných úhlů pohledu.  A almanach je dokonalým průvodcem jednotlivých laboratorních postupů, uplatňovaných u každého titulu skrze práci dramaturgickou, režijní i hereckou.

Po Justově úvodním textu následují miniportréty ředitelky divadla Renáty Huserové, uměleckého šéfa Ivana Krejčího a dramaturga Tomáše Vůjtka a dále pak portréty všech současných členů souboru, z nichž většina patří bez nadsázky a bez výjimky do souhvězdí hereckých hvězd na nebi současného divadla v České republice. Jako důkaz pro předchozí tvrzení stačí výčet jmen: Tereza Cisovská, Marek Cisovský,  Albert Čuba, Michal Čapka, Pavla Dostálová, Vladislav Georgiev, Josef Kaluža, Petra Kocmanová, Štěpán Kozub, Šimon Krupa, Petr Panzerberger, Alena Sasínová-Polarczyk, Zuzana Truplová. U všech se čtenář setká s velkou fotografií, s menšími snímky z klíčových inscenací i s krátkým rozhovorem.

Podstatná část publikace je věnována jednotlivým sezónám za posledních deset let s výčtem inscenací, s připojenými jmény členů jednotlivých inscenačních týmů od autorů textů přes režii, dramaturgii, scénografii, hudbu až k hereckému obsazení. Nechybí ani rešerše z vybraných kritik a recenzí se jmény autorů a médií, ve kterých bylo o inscenacích referováno, a hlavně výborná fotografická a obrazová část.

Ocenění zaslouží i závěr publikace s rejstříky jmen zaměstnanců všech provozních, správních oddělení a úseků, ale hlavně všech bývalých členů hereckého souboru, hostujících herců, autorů her, režisérů, hudebních skladatelů, scénografů, kostýmních výtvarníků, fotografů, nechybí rejstřík uváděných her a v samém závěru publikace pak seznam ocenění, ve kterém se na konci doslova třpytí to, čeho nedosáhlo ještě žádné tuzemské divadlo: v jediném roce (2015) získala Komorní scéna Aréna za inscenaci hry Tomáše Vůjtka Slyšení vítězství v anketě Divadelních novin zároveň s titulem Inscenace roku 2015 a následně pak v nejprestižnější anketě, jejímž výsledkem je udělení Ceny divadelní kritiky za rok 2015, je zde výčet pěti prvenství v jediném roce: Talent roku – Štěpán Kozub, Nejlepší poprvé uvedená česká hra (Slyšení), Cena za nejlepší mužský herecký výkon – Marek Cisovský (za roli A. Eichmanna ve hře Slyšení), Inscenace roku (Slyšení) a Divadlo roku 2015.

Každý, kdo se stane majitelem tohoto almanachu, uloží do své knihovny doklad o výborné práci založené na lásce k umění, zejména pak k divadlu, na zájmu o život jedince i společnosti, na zájmu a snaze o to, aby svět byl lepší. A redakce Ostravanu má největší radost z toho, že plod toho výše vyjmenovaného se zrodil v Ostravě, o které režisér Radovan Lipus v roce, kdy Ostrava neuspěla v soutěži o Evropské hlavní město  kultury, řekl: „Plzeň má titul, Ostrava má kulturu.“ Komorní scéna Aréna k tomu dodává: „A v našem divadle tu nejkvalitnější!“