Aréna chystá komedii o tom, jak se pozná síla přátelství skrze osobní vnímání umění

Yasmina Reza se v textu hry Obraz zabývá problematikou pravdy, upřímnosti a tolerance.  V podstatě dobré přátelství uvnitř trojice mužů se dostane na samý okraj propasti ve chvíli, kdy si jeden z nich pořídí velmi drahý obraz.  Marek, Boris a Ivan (v obsazení Marek Cisovský, Albert Čuba a Josef Kaluža) se z ničeho nic ocitnou ve zdánlivě banálním estetickém sporu, který se zvrhne v nesmírně vtipnou hádku o hodnotách života a podstatě skutečného přátelství. Hra posbírala snad všechny prestižní ceny ve Francii i v zahraničí.

Na otázku, proč je hra Obraz tak úspěšná, odpověděl režisér Vojtěch Štěpánek: „Úspěch dobrých komedií je právě v tom, že se vymykají svému žánru. Dobrou komedii tvoří to, že její zápletka je dramatická a většinou tragická. V těch nejlepších komediích postavy prožívají nevýslovná muka, pořád jim něco nevychází, velice trpí, a my diváci se tomu smějeme. Hra Obraz je přesně taková. I tady postavy nebetyčně trpí, ale je to utrpení intelektuální. Z velké části. Celý problém spouští situace, ve které si jeden z trojice přátel koupí za dva a půl milionu abstraktní obraz. Přes nezávaznou konverzaci o obraze se muži dostávají k tomu, že se vlastně neznají. A že to jejich přátelství nezraje jako víno, ale spíše kysne jako mléko. Aby ten obraz přijali, musí pochopit sami sebe, musí pochopit ty ostatní dva a musí pochopit to, co je spojuje.“

V Aréně přistoupili ke scénování hry Obraz poněkud netradičně. Obvykle jsou do rolí tří přátel obsazováni starší herci. A to pravděpodobně pod snahou zvýraznit skutečnost, že opravdu dlouhodobé až celoživotní přátelství bývá někdy jen domnělé a že teprve skutečná zatěžkávací zkouška ukáže pravé povahy a charaktery přátel i skutečnou tvář jejich vzájemného vztahu. V arénovské inscenaci jsou ale představitelé jednotlivých postav de facto muži ve středním věku. Herecké kvality Marka Cisovského, Alberta Čuby a Josefa Kaluži jsou ovšem tak vysoké, jak tomu bývá u opravdových hereckých bardů. Nicméně díky tomuto obsazení získává inscenace svým způsobem originální rozměr.

Vojtěch Štěpánek říká: „Byl jsem na pivu se Standou Šárským (herecký bard Národního divadla moravskoslezského, pozn. aut.) a povídali jsme si o téhle hře. A on  jen tak mávl rukou. V té chvíli mi to došlo. No jasně! Starší chlapi už tyhle problémy vůbec neřeší! Staří chlapi by se kvůli takovým věcem nepohádali. A tihle tam furt řeší věci, jako chybí ti moudrost, chybí ti humor, a mají pravdu. Protože v určité fázi života si skoro rvete vlasy navzájem, a kdo se na to kouká, tak se musí bavit! Jak se hádají kvůli kravinám. A tahle hra je navíc skvěle napsaná. Napsala to žena o mužích, ale popsala ty chlapy opravdu hodně do hloubky. Až mne to skoro děsí.“

Dramaturg Tomáš Vůjtek: „Komorní scéna Aréna má vlastně jediný problém: najít režiséra, který je schopen pracovat tím stylem, o kterém si myslíme, že by ho divadlo mělo mít. Vojta je jedním z takových režisérů. Když jsme se potkali při práci na Vianových Budovatelích říše, tak jsem uviděl, že je právě tím režisérem, který dává na zkouškách všemu naprostou volnost. Pak už vždy jen zbývá dát to do hávu toho odpovídajícího žánru. Text Yasminy Rezy se inscenuje různě. My jsme z toho nechtěli mít tu obvyklou zájezdovou hereckou show už pomalu odcházejících hereckých hvězd. Šlo nám o to ukázat, jak chlapi také myslí. A v textu je spousta velkých témat. Jde tam o to, co je přátelství, ale také co nabízí moderní umění, je to o snobismu, o toleranci, o přetvářce. A jak se říká v závěru, malá lež není ten nejlepší stavební kámen pro přátelství.“

Pro jednoho z trojice účinkujících, herce Alberta Čubu, je Obraz jeho poslední inscenací v pozici stálého člena souboru před odchodem do vlastního Divadla Mír v Ostravě-Vítkovicích. O své roli Albert říká: „Jsme tři kamarádi, přičemž moje postava si za velké peníze koupí obraz, na kterém není vůbec nic. Tento obraz bere jako vstupenku do vyšší společnosti a považuje se za velkého znalce moderního umění. Pozve si kamaráda, který se mu za ten obraz vysměje, což jej bytostně urazí, a tato situace odstartuje vyjasňování si vztahů mezi nimi tak nějak obecně. A po tom třetím kamarádovi se to nakonec všechno sveze. A také vím, že se čas krátí, že něco končí a přepadá mě nostalgie. Na zkouškách jsem pořád, protože jsme v Obrazu právě jen tři, a navíc téměř v každé inscenaci, která je na repertoáru, hraju. Jsem teď v Aréně hodně, snažím se intenzivně pracovat, zkrátka ještě si to užít…“