Zahrála si s Alice Cooperem, Ianem Gillanem i Sabatonem. Seznamte se s Anabelou Kmetíkovou

Můžete představit projekt Rock Meets Classic?

Rock Meets Classic funguje od roku 2010 a již název napovídá, že v rámci tohoto projektu se hvězdy rockového světa spojí s klasickým orchestrem. Pro tento projekt se přitom vytvářejí nové zajímavé aranže, aby se tyto dva odlišné světy spojily.

A jak se stane, že se holka z Ostravska do této vybrané společnosti dostane?

Na Rock Meets Classic jsem působila třikrát. Letos bohužel kvůli studijním povinnostem nepojedu. Mrzí mě to, ale takový je život … (smích). Dostala jsem se k tomu přes kamarádku, která měla jet původně, ale nakonec nemohla, a tak povolali do zbraně mě. V tom roce jsme měli vystupovat s Alicem Cooperem a jinými rockovými frajery, a když se to můj táta dozvěděl, nebylo už cesty zpět. Jako dcera rockového blázna, kdy jsme celé dětství poslouchali Pink Floyd a podobně, jsem byla postavena před hotovou věc. „Buď pojedeš, nebo tě vydědím,“ říkal táta. Samozřejmě to berme s nadsázkou… Jinak jsme vystupovali po celém Německu, jednou ve Francii a také párkrát ve Švýcarsku. Bylo to náročné, dlouhé přejezdy, pokaždé jiný hotel, ale stálo to za to!!! Jsem velmi ráda, že se mi dostalo této cti a mohla jsem stát na pódiu s takovými legendami.

S Ianem Gillanem z Deep Purple. (Foto: Archiv)

Jaké písně hrajete a jak probíhá práce na repertoáru?

Hrajeme vždy nejznámější písně určitých zpěváků a k tomu vždy jednu či dvě vsuvky s nějakou klasickou nebo filmovou hudbou. Repertoár se během celého turné nemění, to by bylo v průběhu měsíčního turné nereálné. Způsob práce je takový, že se asi měsíc před turné domluví jedna zkouška. Tam se předloží hotové aranže, abychom se na to podívali, získali představu, co se po nás chce, a aby pan dirigent a ostatní muzikanti z doprovodné rockové kapely slyšeli, jak to zní v reálu a co by se mělo předělat. Pak se zkouší tři dny v kuse, přičemž poslední den už i s konkrétními zpěváky, a pak se jde na věc.

Do projektu jsou zapojeny mnohé hvězdy rockové scény (mj. Alice Cooper, Joey Tempest, Matt Sinner, Ian Gillan, Eric Martin atd.). Jak s nimi probíhá spolupráce? Snaží se vám pomáhat, radit, zajímají se třeba, odkud jste, nebo dávají spíše najevo, že oni jsou ty hlavní hvězdy, zatímco vy „jen“ doprovod?

Člověk by si řekl, že se s námi nebudou bavit nebo že budou namyšlení, ale opak byl pravdou. Rádi s námi komunikovali, zajímali se, co děláme v civilním životě. Jinak to byli šílení profesionálové, práce s nimi byla rychlá, ale zato velice efektivní. Byl to úžasný zážitek!

Můžete zmínit třeba „nějaké veselé historky z natáčení“ s Alice Cooperem, J. Tempestem, Ian Gillanem?

No s těmito třemi pány asi ani ne. Zato třeba Eric Martin z Mr. Big si takhle jednou zapomněl vzít na podium mikrofon, a to jste měli vidět, jak pelášil do zákulisí, aby vše stihl! Jinak zrovna on je úžasný člověk! Vždy po koncertě mi pomáhal s basou, abych se s ní netahala a párkrát mi ji vzal až do autobusu. To jste měli vidět přítomné dámy v orchestru, jak žárlily!

S Erikem Martinem. (Foto: Archiv AK)

Nemá cenu si nic nalhávat, ale rockoví muzikanti rádi zapaří… Koho byste tedy označila za největšího pařmena, kdo má nejblíže k divokým mejdanům, a kdo naopak vás překvapil tím, že vyznával skoro asketický způsob života?

No to vám asi moc drbů neřeknu, jelikož orchestr bydlel na jiném hotelu než kapela a zpěváci, čili jsme neměli šanci spolu popít nebo něco v tom smyslu. Ale někteří nevypadali, že by se tomu úplně bránili. (smích)

Dobrá, vyzvídat nebudeme… Každopádně máte možnost vidět na vlastní oči, jak tito hudební velikáni pracují. Co konkrétně vám tato spolupráce přinesla a v čem je pro vás nejvíce obohacující?

Dalo mi to strašně moc. Ukázali mi, že cokoliv člověk chce, tak toho může dosáhnout, a že nic není nemožné. Je to jen blokace a strach z neúspěchu, který je zarytý v naší hlavě a neustále nám zabraňuje dělat to, po čem toužíme. Tito lidé tvrdě dřeli, aby si vydobyli slávu a naši přízeň. A přestože jsou někteří z nich staří, unavení, nemocní a já nevím co všechno, nikdy si nedovolí nepodat maximální výkon, aby oblažili lidská srdce a zavedli nás do kouzelného světa hudby. A to je velice inspirující.

V roce 2017 by měl projekt Rock Meets Classic pokračovat, přičemž hlavními tvářemi by měli být Steve Lukather (Toto), Mick Box a Bernie Shaw (Uriah Heep), Bob Catley a Tony Clarkin (Magnum) atd. Naznačila jste však, že letos se akce obejde bez vás…

Ano, bohužel teď je priorita škola. Snad tedy další rok.

Český posluchač mohl projekt Rock Meets Classic zaregistrovat mimo jiné v době, kdy zde zpívala také Gabriela Gunčíková. Znáte se? Přišly jste do kontaktu? Jak na vás její účinkování v tomto projektu působilo?

Je to velmi dobrá zpěvačka, která má ale spoustu povinností. Takže s námi moc do kontaktu nepřišla. Ale sem tam s ní někdo z orchestru prohodil pár slovíček, a je to velmi milá a talentovaná zpěvačka.

Jako členka Bohemian Symphony Orchestra Prague jste absolvovala ve Vídni  také koncert se skupinou Sabaton… Jak na tuto akci vzpomínáte?

Na akci vzpomínám velmi a hlavně s humorem, jelikož orchestr byl vyvýšen nad kapelu a pod námi se střílelo z petard a jiných hlasitých a strašidelných věcí. Jinak chlapi z kapely Sabaton byli úžasní. Strašní pařiči. (smích)

Ačkoliv jste ve svém oboru dosáhla na vysokou metu, vaše vlastní aktivity jsou stále spíše na okraji zájmu… Nemrzí vás to? Rozhodně ne moc tuzemských muzikantů se může pochlubit tím, že si je ke spolupráci vybraly světově uznávané hvězdy, nebo přímo ve světově věhlasné kapele hrají…  Jako například bubeník Martin Škaroupka a kytarista Marek „Ashok“ Šmerda, kteří jsou členy Cradle of Filth…

Na to, že na basu hraju pouhých pár let, tak mi nepřijde, že by to bylo tak tragické. Určitě mám vyšší ambice, ale zase nebudu tlačit na pilu. Jsem ráda a pyšná na to, s kým jsem hrála, ale láká mě spíše vlastní tvorba nebo hraní v nějakém orchestrálním tělesu. I když hlavně by mě lákalo divadlo… Ale člověk nikdy neví, kam ho vítr zavane, že ano?

Anabela Kmetíková v akci. (Foto: Archiv AK)

Abychom se nepohybovali pouze v rockovém světě, je třeba zmínit vaše angažmá v Moravskoslezské sinfoniettě…

Zmíněný orchestr byl pro mě velikou praxí do života. Dal mi základy orchestrální hry a seznámila jsem tam se spoustou zajímavých lidí, za což Moravskoslezské sinfoniettě moc děkuju. Ale bohužel teď mám školu v Praze, takže už na to není mnoho času. Navíc již třetí sezonu působím jako externistka v Divadle Jiřího Myrona, a to je pro mě, co se týká praxe, přece jenom trochu plodnější záležitost.

Mimochodem neuvažujete třeba o založení vlastní kapely? Třeba že byste oslovila ke spolupráci někoho ze zmíněných hudebních osobností?

To asi ne. Ne že by mě to nelákalo, ale obávám se, že by neměli zájem. Každopádně o kapele přemýšlím, ale není to věc, která se dá udělat přes noc. Snad časem.

V současné době studujete Konzervatoř J. Ježka. Jak tedy po studiu vidíte vaši budoucnost? Lákal by vás spíše rockový, či jazzový svět?

Od každého trochu. Pořád jsem teda docela na vážkách, kam se moje hudební dráha bude ubírat. Je tu ve hře i svět klasické hudby, který velmi miluju. Každý z těchto žánrů má své přednosti i úskalí.  Třeba najdu způsob, jak se věnovat všem třem žánrům a budu nejspokojenější.