Anketa deníku Ostravan.cz: Největší výtvarné a literární zážitky uplynulého roku 2016

Radovan Lipus (režisér a básník): Výtvarný zážitek: Jsem rád, že uprostřed života svistu a reality neúprosné palby jsou tady stále malíři, kteří hlubinně drží svůj směr. Zážitek roku? Galerie v Divadle Antonína Dvořáka: Zdeněk Janošec Benda – Slasti malby. Literární zážitek: Sevřeně sveřepé příběhy, které mají beskydsky sukovitou pevnost i bytostně ostravské industriální chvění. Jaroslav Žila: Nikdo tady není.

Ei (malířka): Mým největším výtvarným zážitkem roku 2016 byla zřejmě nálepka na zdi podchodu v centru Ostravy zobrazující „banksyovsky“ stylizovanou jeptišku s logem Batmana na hrudi. A taky permanentní návštěva Domu umění v Ostravě, počínaje lednovou výstavou k jeho 90. výročí přes Daniela Balabána, jehož velké formáty zaplnily zdi galerie meditativním tichem i miliónem otázek, a konče podzimní výstavou V novém světě, jež oprášila díla z depozitářů. Tolikrát viděná, leč pokaždé v jiném kontextu. A sochařka Šárka Mikesková v PLATO.

Jaroslav Žila (spisovatel a pedagog): Největší výtvarný zážitek v Ostravě? Výstava malíře Daniela Balabána v Domě umění. Jako nejvýraznější počin v literatuře považuji vydání knihy Už máš jít spát, kterou napsal maďarský autor (autorka) Tibor Noé Kiss. Vyšla v ostravském Protimluvu.

Vladimír Jaromír Horák (básník): Můj největší výtvarný zážitek roku 2016: Vít Adamus, Jednou pojedu na Fedu, Galerie Nibiru v Ostravě Přívoze. Můj největší literární zážitek roku 2016: Ivan Landsmann: Pestré vrstvy, scénické čtení v Absintovém klubu Les.

Zdeněk Janošec Benda (malíř): Jednoznačně kniha od Alberta Cosseryho Hrdí žebráci. Mnohoznačně nejlepší byla výstava Šárky Mikeskové Aleluja.

Šárka Mikesková (sochařka): Markéta Vaňková v Galerii PLATO. To byla sympatická výstava. Kurt Gebauer v Galerii Lauby. Barevný tisk s tématem uprchlíků, který bez ohledu na negativní zkušenosti, jež s sebou celá „akce“ nese, byl velmi působivou instalací.

Dan Jedlička (nakladatel): Záležitosti spojené s mým novopečeným otcovstvím mi bohužel v tomto roce neumožnily obvyklou míru kulturního vyžití, výtvarným zážitkem roku ale pro mě určitě byla výstava Milana Caise Dveře dovnitř v Galerii Obecního domu v Opavě. Vynalézavá a vtipná instalace všelijakých objektů, bohatý doprovodný program a kvalitně zpracovaný katalog představily tohoto multimediálního umělce v různých, pro mnohé překvapivých tvůrčích polohách. Jsem rád, že Opavská kulturní organizace na rozdíl od svého zřizovatele neutrácí svůj rozpočet za jarmareční akce na náměstích a namísto toho připravuje komplexní a ryze původní výstavní projekty představující osobnosti rozkročené mezi různými uměleckými druhy a žánry.

Milan Andrássy (básník): Co jsem náhodou viděl, se vypařilo beze stop. A že je něco dobré, jen protože to někdo říká z ghetta, na to už nehraji. Ghetto scházející se v Lese. Pro mě velmi nepříjemný prostor, kde všichni všemu rozumí. A je tam neútulno, pro mne.

Antonín Gavlas (malíř a galerista): Výtvarných zážitků jsem měl mnoho, jak těch pozitivních, tak i negativních. Jak se dalo očekávat, výborné byly výstavy v Domě umění, např. Sto děl z Galerie výtvarného umění v Ostravě anebo současná výstava české moderny V novém světě. Tomu ani nemohlo být jinak. Většina mladých autorů v menších ostravských galeriích taky nezklamala, bohužel v opačném významu. Je fajn podporovat mladé, ale pokud tito začínající autoři pouze kopírují styl svých učitelů, anebo se vezou na nějaké módní světové vlně, která se narychlo importuje odněkud z Berlína či Bienále v Benátkách, tak to není žádný záslužný čin. Naopak záslužným činem byla podle mne podzimní souborná výstava Teodor Rotrekl/Malíř budoucnosti v Domě umění v Opavě. Je to již nežijící autor (2004), ale jeho dílo je obdivuhodně široké, od kreseb, maleb, grafik a ilustrací až po asamblážové objekty s novými plastickými hmotami. Je ale i velmi hluboké, s filozofickými a historickými odkazy do minulosti a hlavně s přesahy do budoucnosti. Jeho nepřeberné množství ilustrací  různých sci-fi knížek jsme mohli jednotlivě zaregistrovat, ale na této souborné výstavě je opravdu vidět, kam vede svébytná a cílevědomá výtvarná práce, když autor dlouhodobě rozvíjí své myšlenky i výtvarný talent a dokáže je originálně propojit.

Jiří Surůvka (performer a pedagog): Můj nejdepresivnější (i když trochu mimovýtvarný) zážitek v Ostravě byl, když jsem šel na vernisáž k deseti letům Galerie Fiducia se psem Emilem. Vystavovali tam z poloviny i naši absolventi a publikum tam vždy bývalo na vítací štěkot temperamentního Emila zvyklé (ostatně, snaží se jen prosadit ve všeobecném vernisážním mumraji). Bohužel, tentokrát tam byli i rodiče některých vystavujících absolventů, a ti mě začali dost agresivně okřikovat (ve stylu místostarosty Hradce nad Moravicí, který mi kdysi v tamní galerii řekl: A příště se vem na řetazu vola, ty debiľe!). Uch, kde se bere u lidí, kteří na výstavy v podstatě vůbec nechodí, jen na produkty potomků vlastního ega, ten mandát se rozeřvávat na kohokoliv, kdo nezapadá do jejich maloměšťáckých představ o kultuře? Takže já už tady nikam nejdu, leda až po smrti (mé nebo Emilově), a to jen strašit! Ostrava se zase hrouží zpátky do okresní úrovně, má publikum podle toho, a agónie se projevuje i takto. Takže se mě neptejte, co se mi tady nejvíc líbilo, cítím se už ve vlastním městě jako imigrant. A literární počin? Koupil jsem si na blešáku Encyklopedii sportovního rybolovu! No ale včera jsem byl na výstavě v GVUO na Krizi modernismu (tak bych to podle té známé Lifšicovy kritiky současného umění z 60. let ironicky nazval). A byly tam celkem špeky.

Milan Weber (galerista Výstavní síně Sokolská 26): Výtvarných zážitků v Ostravě bylo letos povícero. K tradičním zážitkům patří především program GVUO v Domě umění. Po vynikající výstavě Stanislava Kolíbala, která skončila v lednu, následovalo 100 děl k 90. výročí instituce, dále velmi dobře vybraná výběrová retrospektiva Daniela Balabána, kterou doprovodila, sice se zpožděním vydaná, ale pěkná monografie, a v neposlední řadě opět vynikající výstava V novém světě / Podmínky modernity 1917-1927. Za výstavami stálo za to jezdit i do Galerie města Ostravy PLATO v Dolní oblasti Vítkovic – vzpomínám na prezentaci Pavla Pepperštejna, Žany Kadyrové s Alicí Nikitinovou, Markéty Vaňkové i Vladimíra Skrepla s jeho Broučky. K činnosti galerie mělo patřit i promítání filmů v suterénu Dvojhalí, bohužel když jsem tam dorazil, nikdy projekce nefungovala. Za pozornost stojí i program Galerie Dole zaměřené na mladší autory, o čemž svědčí mj. současná jubilejní výstava k 10 letům činnosti galerie.

Petr Szyroki (sochař): Můj největší výtvarný zážitek uplynulého roku bohužel nebyl prožitý v Ostravě, ani v tomto kraji. Z výstav bych ale zmínil (a předpokládám, že ne jako jediný) výstavu Daniela Balabána a také jeho monografii, která k té příležitosti vyšla. A když netaktně pominu výstavy další, tak největším místním, ačkoli ne přímo výtvarným zážitkem, pro mne byla a je skutečnost, že se výrazně posunula situace okolo Galerie PLATO v Bauhausu, a nyní se zvědavě těším, jak to celé dopadne.

Kamil Drabina (kurátor Galerie Langův dům): Nesporným výtvarným zážitkem je stále probíhající výstava v Domě umění nazvána V novém světě, jak bude jistě mnoha respondenty uvedeno. Je zbytečné vyzvedávat kvalitu vystaveného souboru, který by reprezentoval ty nejvěhlasnější výstavní síně. Pozornost si však zaslouží, že do české moderny zařadila rovněž autory německy hovořících občanů první republiky. Jejich mapování lze sledovat zejména v posledním období. K tomu jistě přispěl výstavní projekt Oblastní galerie v Liberci Mladí lvi v kleci v roce 2013. Zejména pak stejnojmenná obsáhlá publikace autorů Habánová-Habán mapuje na více jak 400 stranách tvorbu několika stovek českých Němců. Zážitkem byla rovněž letní výstava v Domě umění, a to Daniela Balabána. Výstava ukázala na tematické okruhy a myšlenkové procesy umělcovy tvůrčí činnosti. Výborně vybraná díla na výstavě prezentovala široký záběr tvorby uplynulých desetiletí. S velkou radostí listuji právě k výstavě vydanou monografii, která kromě zasvěcených textů uvádí i soupis autorovy tvorby, což by mělo být obecně u vydávaných monografií pravidlem. A literární zážitek? Je vlastně i výtvarný. Knihu SLOVA ZNOVA SLOVA Eduarda Ovčáčka vydala Ostravská univerzita. Svou výtvarnou kvalitou je autor známý. Avšak jeho texty, poezii, vizuální i konkrétní, budou jistě pro mnohé literáty objevné. Zde ukázka první sloky jedné z básní z roku 1960:

NA PRAŽSKÉM HRADĚ
Na hradě východní větry vanou
Standarta smutně ve větru pleská
Kapela hraje píseň obehranou
Houf věrných skanduje a tleská

Marek Pokorný (umělecký manažer Galerie PLATO): Otázky jsou to letos těžké: Moc výtvarného toho z Ostravy a Moravskoslezského kraje mi v mysli za rok 2016 nezůstalo. Ale přece: Moc mě baví Saigon, „kalerie s čupr uměním“, kterou provozují bývalí studenti z ostravské fakulty umění. Kdyby nic jiného, tak už jenom název a „čupr umění“ je bingo. Snad vydrží a nezastydnou. Do roku 2017 vstoupím s předsevzetím, že se stanu pravidelným návštěvníkem! Při záludné otázce po ostravském či moravskoslezském literárním zážitku musím na rovinu přiznat, že většinu toho sice přečtu v Ostravě po večerech, ale je to tak jediný topograficky styčný bod. Takže z toho, co jsem přečetl na místě, vřele doporučuji objevnou knihu Katerine Clarkové Moskva, čtvrtý Řím (Academia, 2016) pojednávající zdánlivě monolitickou, ale ve skutečnosti velmi diferencovanou kulturní politiku a její diskurzy v sovětském Rusku 30. let. A abych to odlehčil, jako vedlejší účinek filmu Cabaret Crusade egyptského umělce Waela Shawkyho, který jsme promítali v rámci cyklu PLATOvideo (mimochodem: jde o jednoho z globálně nejvíce protežovaných současných tvůrců), se mi v rukou ocitla kniha Miroslava a Věry Hrochových Křižáci v Levantě vydaná v roce 1975 v edici Kolumbus. Aleppo se nevynořilo odnikud…

Kristýna Svidroňová (básnířka): Za svůj největší výtvarný zážitek bych označila hned několik fotografických výstav ve Fotografické galerii klubu Fiducia. Kromě Zuzany Šrámkové a jejího fotografického dokumentárního projektu Spodní proud vzpomínám s intenzivními emocemi i na výstavu fotografického cyklu Sedět u ohně a kouřit Matěje Skalického. Z literárních prožitků, na které jen tak nezapomenu, bych určitě zmínila nejednu z Literárních pasek pořádaných v klubu Les Petrem Hruškou. Na té poslední mě obzvlášť potěšilo čtení Jaromíra Typlta a Jaroslava Kovandy. Kromě ostravského literárního dění stojí za zmínku i to opavské. Přesvědčil mě o tom i Branský literární festival, který pod taktovkou Davida Bátora letos už poněkolikáté proběhl v nevelké obci – v  Brance u Opavy. Myslím si, že je skvělé, že i na malých vesnicích se může dít něco většího a kulturnějšího. I díky tomu a díky dalším kulturním akcím, které se letos nejen v Ostravě udály, si ještě stále myslím, že tenhle svět je ještě pořádku.

Petr Hruška (básník): Velká výstava obrazů Daniela Balabána v ostravském Domě umění. V celé té výstavě bylo cítit veliké osobní ručení, ohromná účast autora – na svém životě i na vystavených dílech. Humor, opřený o vážnost a smutek – takže skutečný humor, ne bžunda, ne zábava, ne prča. A pak: celoroční aktivity hlučínské galerie Wurst v domě manželů Elli a Ivana Motýlových. Obrazy, sochy, instalace – od sklepa po půdu. Svérázný, neobyčejně autentický program na vernisážích. Průvodcovství a komentované prohlídky v podání Ivana Motýla coby osobitá tvůrčí vystoupení. Guláše, saláty, piva, zubrovka, zahradní loubinec a v něm šelestící kočky. Můj největší literární zážitek: Text na ceduli u bankomatu v předsálí České spořitelny na Prokešově náměstí v Ostravě: „Tato samoobslužná zóna slouží pouze pro bankovní operace, je zde zakázána úschova před chladem a nepříznivým počasím.“

Jiří Nekvasil (ředitel Národního divadla moravskoslezského):  Výstavy. Na prvním místě výstava Daniela Balabána v Galerie výtvarného umění v Ostravě a výstava Maixe Mayera v PLATO (Barosphere 2, poznámky o městě, dělníkovi a dítěti). A dále mě výrazněji zaujaly v PLATO i tyto výstavy: Žanna Kadyrova A Alice Nikitinová: Ochrané zbarvení. Šárka Mikesková: Aleluja! Pavel Pepperštejn: Memory is over. A Rosvícené stíny, autorský vánoční strom Kataríny Szanyi. A nakonec u nás v Galerii soudobé malby v Divadle Antonína Dvořáka – Zdeněk Janošec Benda: Slasti malby. Bylo toho dost, ale Balabán a za ním Maix Mayer pro mě vedou.

Literatura. Některá setkání s díly i autory během Měsíce autorského čtení v Lese. Jinak rok 2016 byl pro mě hlavně rokem spousty rozečtených a nedočtených knih. Příprava Ježíše (Jesus Christ Superstar) mě vedla k opakovanému čtení evangelií i doprovodných komentářů, při pročítání doprovodné literatury k tématu mě zaujal Paul Johnson a jeho kniha Ježíš. Životopis pro 21. století.

Martin Klimeš (výtvarný teoretik a galerista): Výtvarné umění –  jsou to tři události. Vznik městské galerie v Ostravě, který po mnohaletých neúspěšných, ale ne marných snahách několika generací občanských aktivistů dotáhl do vítězného konce Marek Pokorný, šéf PLATO. Konečně vznikne standardní městská instituce sídlící ve vlastních prostorách s nadějí přestěhovat se po rekonstrukci jatek do těch téměř na míru ušitých. Městská galerie už konečně nebude součástí podivného konglomerátu s řadou protichůdných zájmů. PLATO i město si to zaslouží. Výročí deseti let Galerie Dole, jejíž činnost je velmi důležitá pro ostravský kulturní život, dělá člověku radost, že je v Ostravě vedle několika málo dalších nezávislých prostor galerie, která jen nepřelétává, ale soustavně, vážně a dlouhodobě se zabývá představováním současného výtvarného umění, především aktuální malby. Blahopřeju! Třetí událost, kterou rád jmenuji, je udělení ceny Michala Ranného Marianovi Pallovi. Ačkoli se jedná o cenu Moravské galerie v Brně, měl Palla v našem regionu několik výstav, svou velkou retrospektivu a taky zde uskutečnil řadu performancí a přednášek. Udělení ceny tomuto umělci je pro mne výjimečné přiblížení se oficiální scény nezávislému a v určitém smyslu undergroundovému umělci, jehož dílo od počátku podrývá snahy o výtvarničení, uplatnění velkých citů, ambicí či budování kariéry. Literatura: Nejvýrazněji na mne působí, co právě čtu. V tom dobrém i špatném. Tak teď žiji romány – pavoučími sítěmi Daniely Hodrové a těším se na řadu knih, které jsem si nadělil  pod stromeček. Jsem zvědav, zda se pustím do obsáhlé monografie Karla Teigeho, a hlavně, kdy a zda ji vůbec dočtu.

Petr Lysáček (vizuální umělec a pedagog): Hm, z Ostravy, nebo kraje, to nedám, jsem tam vždy jen ve středu ve škole, jsem na zážitky zván, posílám na ně studenty, omlouvám se. Takže musím trochu rozšířit prostor, abych mohl vůbec odpovědět, co byl „můj nej“ zážitek. Udělení Chalupeckého ceny Matyáši Chocholovi. Znám ho déle a vím, co je za tím, co neomarxistická kulturní opozice pojmenovává nesmysly typu „nabubřelý pseudošaman, pozér“ atd. Nechci se již vymezovat, ale stroze funkční socio koncepty a pragmaticky konstruované abstrakce mě už emočně neobohacují. Taky vím, že za něj nelobovala žádná česká komerční(!) galerie. Tak.

Literární zážitek. No to jsem na tom podobně jak v předchozím hodnocení. Samozřejmě, že čtu, ale kniha Jak byl vynalezen židovský národ od Šlomo Sanda má s Ostravou společného asi jen to, že tohle město by bez Židů dnes vypadalo odlišněji. Ale něco lokál patriot přece jenom mám. A sice obšťastňuji se občasným sledováním reakcí maestra del colore Jirky Surůvky ohledně společensko-politických vývrtek z ostravské radnice, Moravskoslezského kraje a Země na Facebooku. Podotýkám občasné sledování (snažím se dodržovat internetovou hygienu). Prostě si říkám, že by se měl Jiří zamyslet a zvážit deadline blížících se voleb v matičce zdejších měst. To by se mi líbilo, jakož i představa cupitajícího a štěkajícího Emila ve Vladislavském sále během zas opět smysluplného oceňování OSOBNOSTÍ státním vyznamenáním.

Zbyněk Janáček (grafik a pedagog): Z výstav uplynulého roku v Ostravě a širším regionu nemohu nevyzdvihnout než poslední mimořádný počin GVUO, projekt V novém světě / Podmínky modernity 1917-1927. Nejen pro výstavu samu, ale také a nikoliv v posledku, protože se tak završila unikátní řada monumentální „Srpovy pentalogie…“ (autorova licence), která nemá ve výtvarném provozu nového tisíciletí v českých zemích obdoby, a definitivně potvrdila mimořádnou pozici Domu umění v Ostravě mezi předními galeriemi země. Dost možná v běhu času mnohým smysl Srpova počinu unikl, ale je zřejmé, že soubor výstav od roku 2008 (první Sváry zření/Fazety modernity), která mapovala výtvarnou scénu od konce 19. století do vzniku republiky) do poslední výstavy V novém světě, jež započala v říjnu 2015 a končí s nástupem roku následujícího, svojí komplexností a rozsahem by slušel i institucím s celorepublikovým působením a jiným ekonomickým zázemím (NG Praha, Muzeum umění Olomouc, Moravská galerie Brno). O to pozoruhodnější je pak tato řada výstav, které tandem Karel Srp a Jiří Jůza představili za uplynulých osm let. Musím připomenout výstavu z roku 2012 Černá slunce / Odvrácená strana modernity, představující výtvarnou situaci od konce třicátých let do roku 1945. Na ni pak „navázala“ výstava poslední, tj. V Novém světě, jež zachytila periodu 1917 až 1927. A tyto tři velkolepé kolektivní výstavy pak doplnila Božskáhra (výstava Jana Zrzavého) v roce 2012 a Zářivý krystal (výstava  Bohumila Kubišty) o dva roky později. Na všech projektech se jako hlavní kurátor podílel právě Karel Srp, který přivedl do Ostravy další významné teoretiky umění (Petr Wittlich, Vojtěch Lahoda, Marie Rakušanová, Lenka Bydžovská, Zuzana Novotná).  A k poslednímu projektu pak zařazením oddílu Ostrava-Paříž přizval také ostravské kunsthistoriky Renatu Skřebskou a Gabrielu Pelikánovou.

Spolupráce s nakladatelstvím Arbor vitae pak vedla ke čtyřem, respektive pěti unikátním edičním počinům: Čtyři výstavy byly doprovázeny obsáhlými obrazovými a textovými stejnojmennými publikacemi. A tak nezbývá než se těšit i na tu poslední, která je před dokončením a završí i práci Srpa jako editora na tomto projektu. Samostatných výstav Josefa Čapka nebylo za poslední dvě dekády věru málo, ta poslední pak probíhá v Galerii Středočeského kraje (GASK) v Kutné Hoře (rovněž doporučuji) a je věnována tvorbě Josefa a Karla Čapkových pro děti. Ale teprve ostravské výstavy, a zvláště ta poslední díky Srpově kongeniální dramaturgii a šťastnému výběru děl Josefa Čapka právě v kontextu dobové tvorby, a to i vedle Šímy, Toyen, Štýrského, Filly, Muziky, Kremličky, Zrzavého a i předčasně uzavřeného díla Kubištova, prokázaly mimořádné postavení Josefa Čapka v českém výtvarném umění 20. století.

Výstavu Daniela Balabána nemohu pochopitelně nezmínit. Dost možná ani ne pro výstavu samotnou, třebaže byla mimořádná, jako spíše pro další ediční počin GVUO, totiž monografii Daniel Balabán, jež byla pokřtěna v prostorách GVUO těsně před vánočními svátky. Prokázala opětovně a opakovaně pevnou pozici D. Balabána na české výtvarné scéně a konečně představila v plném rozsahu, třebaže asi nikoliv zcela vyčerpávajícím způsobem, šíři a obsáhlost Danielova díla. A jakkoliv GVUO nemá ve zvyku konat tzv. výstavy k jubileu, moc bych přál GVUO a i Danielovi Balabánovi, aby jeho další souborná výstava mohla být představena v plném rozsahu v už konečně(!) novém, dobudovaném Domě umění. Zasloužil by si to nejen D. Balabán, arch. Josef Pleskot a jeho „Bílý stín“, instituce sama, její mimořádné sbírky čekající (zatím marně) na své diváky v nově opravených depozitářích Domu umění, ale především Moravskoslezský kraj, Ostrava a české umění.

Jiří Geršl (hudebník): Snad nebudu podezříván z “kunst-klientelizmu” nebo jiných nízkých sklonů, když tady vyslovím jméno svého přítele Jaroslava Žily. Jeho knížku povídek Nikdo tady není jsem přečetl jedním lehem (nejraději čtu vleže), přičemž jsem čekal úspornost a poetičnost, které jsou pro tohoto básníka a umírněného beskydského radikála charakteristické. Navíc jsem ale objevil skvěle zvládnutý jazyk a text, který je velice čitelný a krásně rytmicky plyne, takže by se dal dokonce nahlas předčítat před spaním. Čitelnost je to, co mi v česky psaných textech stále více chybí. Mám pocit, že při pokusu o hlasité čtení by se jeden udusil, že se z vět vytratila přirozená čapkovská melodie a rytmus.

Karel Bogar (galerista a výtvarný teoretik): Docela mě mrzí, že o menší aktivity  a místní akce  mimo Ostravu  se nikdo  nezajímá. Poslané informace i tiskové zprávy, nebo i osobní návštěvy vyjdou naplano. Přitom jsou např. naše aktivity vysoce hodnoceny v zahraničí. Asi stále platí, že doma není nikdo  prorokem.  V řadě bombastických akcí, které se měří náklady, počty lidí  a mají maximální podporu médií, bych chtěl poukázat na jednu z drobných aktivit, o které se média nezajímají. Je jí Dílna uměleckého smaltu, spolek ve Frýdlantu nad Ostravicí, která díky nadšení skupiny umělců udržuje staletou tradici technologie smaltu ve výtvarném umění. Letos nabídla přes třicet (i několikadenních) workshopů pro profesionální umělce, ale hlavně soustavně pracovala s mládeží  na projektech, kde je seznamuje s technologií smaltu. Nazvala je Alchymie smaltu  (podpořen Moravskoslezským krajem), kde  seznámila v dílně se základními  postupy, nebo přímo vyhledává talenty v akcích Hledáme talent III (podporou města Frýdlantu n. O.) Pozoruhodnou odezvu měla výstava UMĚNÍ SMALTU / SZTUKA OGNIA / FRÝDLANTSKÝ UMĚLECKÝ SMALT s polskými umělci na IC Zvonička  na Soláni, která měla ohlas nejen ve Zlínském kraji. Pozoruhodné je, že tyto aktivity nejvýrazněji podpořila místní firma Beskyd, s.r.o., díky které sympozia pokračovala i letos  (2. Beskydské smaltování 2016).

Martin Šenkypl (básník a kolážista): Jestli je možno považovat za výtvarný počin výstavu fotografií‎, tak říkám: Anton Podstraský v Galerii Fiducia. Jednalo se o průřez tvorbou již nežijícího slovenského dokumentárního fotografa. Podstraský fotil v ulicích Bratislavy či na slovenském venkově na střední formát, což jak uznáte, je velmi náročná disciplína. Podstraský zachycuje na svých snímcích krutou realitu zahnívajícího komunistického Československa a také pečlivě  zaznamenával své kumpány – alkoholiky. Je až s podivem, jak mohl být tak dlouze opomíjen veřejností a galerijním světem. Tak navýsost čistý a na hranu vyostřující dokument po sobě zanechal málokterý fotograf.