Anketa kulturního deníku Ostravan.cz: Největší divadelní zážitky roku 2016

Josef Herman, šéfredaktor Divadelních novin: K mým největším ostravským zážitkům v roce 2016 patřila premiéra opery Ambroise Thomase Hamlet ve věcné a přitom poetické režii Radovana Lipuse, v promyšleném hudebním nastudování Tomáše Braunera a v perfektním obsazení, z něhož vynikli Thomas Weinhappel v titulní roli a Jana Sibera jako Ophélie. Z operní scény mě oslovila ještě inscenace Mozartovy opery La clemenza di Tito v hravé režii SKUTRů, ze zase dobrého obsazení bych vyzdvihl Jorga Garzu v titulní roli. Pozoruhodné, byť pro mě diskutabilní bylo Nekvasilovo vybočení do sféry muzikálu režií Jesus Christ Superstar se skvělým Jidášem Lukáše Adama – uvedení takového megahitu svědčí o hodně příkrém vzestupu muzikálového souboru! V činohře jsem na Ost-ra-varu ocenil estetiku i smysl divadla v podání Komorní scény Aréna, vlastně všechna jejich představení, ale zvlášť Lidskou tragikomedii a Top Dogs. Do Ostravy jezdím rád…

Lukáš Adam, herec, představitel Jidáše v ostravské verzi Jesus Christ Superstar: Premiéry druhé půlky roku jsem nestíhal, ale z té první mi v hlavě doteď bliká dubnová premiéra Krále Ubu! Kontrast zlatých portálů Divadla Antonína Dvořáka s nekonvenčními a nekonečně šílenými nápady režiséra Jana Friče mě ohromně bavil a provokoval. Užíval jsem si to ošívání konzervativních premiérových diváků a nakonec i některých herců. Narušování a boření zaběhnutých a zdánlivě správných úhlů pohledu na divadlo i život je, myslím si, potřeba. A třebaže životnost inscenace může být v těchto vodách krátká, ostravský Král Ubu boří po mém soudu skvěle. Velkým zážitkem pro mě byly také Velikonoční pašije Tomáše Vůjtka v klubu Les. Naprostý opak Divadla Antonína Dvořáka. Sklep, pivo a hromada nejen herců nejen ze všech nejen ostravských divadel v hravé, lidové inscenaci, jejíž hlavní ambicí (v mých očích) bylo zastavit se, potkat se a příjemně se pobavit. Za mě vrchovaté divadelní Velikonoce. A malá neobjektivní poznámka pod čarou: ostravský Jesus Christ Superstar je taky skvělý!

Monika Horsáková, pedagožka a dokumentaristka: Patřilo by se odpovědět, že to bylo Slyšení Komorní scény Aréna. Inscenaci jsem viděla až letos – a doslova mě uhranula tematikou, původním scénářem Tomáše Vůjtka i hereckými výkony. Já ale zmíním jinou hru, i v ní má ovšem Tomáš Vůjtek prsty. Jde o Ostravské undergroundové pašije. Na jaře je v originální dramatizaci Tomáše Vůjtka, tehdy čerstvě oceněného Cenou literární kritiky, uvedl Absintový klub Les. V představení symbolicky účinkovalo 33 herců z ostravských scén i neherců z řad ostravských osobností a příznivců Lesa. A byla to záležitost ryzía radostná, na jevišti i v hledišti. Nadhled Vůjtkova textu, chuť, s jakou se ostravští profesionálové chopili svých rolí a zahráli si na ochotníky, i soustředěnost výkonu skutečných hereckých amatérů, ať už šlo o ústřední dvojici Petra a Pavla Hruškových v rolích Ježíše a zahradníka či o 12 apoštolů v podání ostravských mániček, trpělivě se otáčejících kolem stolu v rytmu orloje a hudby Plastic People of the Universe, opět potvrdily, že undergroundový prostor Lesa má Ostravě co nabídnout. V době tradovaného velikonočního zázraku třeba zázrak skutečný: opravdovost, souznění a pospolitost. Radost ze společného bytí. Z okamžiku.

Jiří Nekvasil, režisér a ředitel Národního divadla moravskoslezského: I letos mi svou nabídkou připravil největší zážitek festival Dream Factory. Díky promyšlené a koncepční dramaturgii a zároveň vytříbenému vkusu a velkému přehledu jeho ředitele Tomáše Suchánka můžeme ve zhuštěném čase a festivalové intenzitě vidět v Ostravě to nejzajímavější z úrody menších činoherních a alternativních divadel u nás. Je to výborný divadelní festival, který by si měla Ostrava hýčkat! Těším se na další ročník. A druhý můj největší zážitek se odehrál pro mě v čase před, po a během Velikonoc 2016. Týden před Velikonocemi měla premiéru u nás v  NDM, v Divadle Jiřího Myrona v nastudování souboru opera/muzikál rocková opera Tima Rice a Andrewa Lloyda Webbera Jesus Christ Superstar. Ač jsem byl osobně na projektu zúčastněn jako režisér, připravila mi práce na něm i  společenství, které se při přípravě inscenace vytvořilo, ohlas a nepopsatelná atmosféra velký divadelní zážitek!  S tímto stále doznívajícím pocitem jsem navštívil o velikonočním týdnu v Absintovém klubu Les Ostravské undergroundové pašije napsané a zrežírované Tomášem Vůjtkem. Už samotný plakát s posledním pivem 13 ostravských mániček (povětšinou mých přátel) byl vynikající artefaktem. A dále – vynikající text, nasazení a vůle ostravských herců napříč ostravským divadelním spektrem ve svém volném čase vytvořit představení plné velké poezie, humoru, upřímného patosu lidových her a velkého étosu, který naplnil celé, do posledního místa zaplněné „lesní“ podzemí. A korunou byly výkony neherců Pavla Hrušky (zahradník) a zejména pak kazatelsky uměřeného, s odstupem a vnitřním zaujetím procítěného Krista Petra Hrušky. Prostě divadlo, které má smysl, sílu a étos. Divadelní zážitky pak završilo o týden později provedení velkolepé kompozice Pavla Helebranda Evangelium podle houslí ve zcela zaplněné ostravské katedrále Božského spasitele (jejíž vstup tvoří i základ dekorace pro Jesus Christ Superstar). Několik stovek soustředěných účinkujících, skvělá hudebně divadelní Helebrandova kompozice, současně naplňující postupy lidového divadla a pašijových her… Zážitek s předešlého zhlédnutí před několika lety se tak  ještě umocnil. Fascinující bylo, jak se ve velikonočním čase dokázal díky těmto divadelním projektům prostor Ostravy výrazně zduchovnit. Soudruzi budující usilovně v minulých letech z Ostravy baštu ateismu se musí v hrobech obracet. A mě to naplňovalo obrovskou radostí a potvrdilo sílu, kterou může divadlo mít, když o něco opravdu jde.

Markéta Haroková, herečka Divadla Petra Bezruče: Vzhledem k mé pracovní vytíženosti toho vidím docela málo, ale k mým největším divadelním zážitkům bezesporu patřil site specific projekt Jana Mikuláška Shakespeare na Hlubině v rámci Dream Factory v prostorách Nových koupelen s herci Divadla Petra Bezruče.

Přemysl Bureš, herec a provozovatel klubu Les: Pokud je otázka položená takto, nelze nezmínit naše představení v klubu Les, i když to může působit jakkoli nepatřičně a snad i sebestředně.  Jde totiž o to, že představení jsou poskládána z čiré radosti a nadšení účinkujících ostravských herců, ale i neherců, muzikantů a samotných autorů. Všichni dohromady jsou svým způsobem štamgasty klubu a i přes své vytížení dovedli k premiérám čtyři letošní krásné kusy v Lese: Pestré vrstvy Ivana Landsmanna v inscenovaném čtení a s autorem románu v hlavní roli, Vůjtkovy velikonoční Pašijové hry, komedii dell’arte Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella, kterou taktéž napsal a režíroval Tomáš Vůjtek, a inscenované čtení Shakespearův Les, jejž pro nás v režii Vojty Štěpánka sestavil překladatel Jiří Josek, který se navíc nebránil do hry zapojit spolu s ostravskými osobnostmi, z nichž některé stály na „jevišti“ poprvé. Když si to celé dám dohromady, jde pro mne o největší divadelní zážitek roku, protože čistá krása, která plyne z upřímnosti a neherecké machy, je zkrátka ryzí divadlo. Bohužel mi ale uteklo dost jiných představení na všech ostravských scénách. Poslední zdařilý a silný špíl, který jsem viděl, byli Vianovi Budovatelé říše v Komorní scéně Aréna pod taktovkou talentovaného režiséra Vojtěcha Štěpánka.

Lukáš Červenka, herec Divadla loutek Ostrava: V letošním roce mi bylo umožněno zhlédnout mnoho představení po celé Moravě a ve Slezsku. Když pominu kvalitu inscenací Komorní scény Aréna, Národního divadla moravskoslezského a Divadla Petra Bezruče, protože ať chcete, nebo ne, Ostrava je momentálně místem, kde se dobrému divadlu daří, musím vyzdvihnout tři inscenace z blízkého okolí. A to Gazdinu robu ve Slezském divadle v Opavě, muzikál Kubo v Českém Těšíně a hlavně Žítkovské bohyně v Městském divadle Zlín, které se mi vryly hluboko pod kůži. Kéž by takových počinů bylo více.

Eva Mikulášková, dramaturgyně opery NDM: V rámci naší tvorby se pro mě stal srdcovou záležitostí operní Hamlet ve skvostné režii Radovana Lipuse, skvělého režiséra a šumné osobnosti. Do paměti se mi vryl také činoherní Lesík a baletní Chaplin, obě v produkci NDM, a také Titus Andronicus (Stará aréna/Cooltour) na tržnici a inscenace Bouře od milovaných SKUTR.

Tomáš Suchánek, ředitel festivalu Dream Factory, manažer Divadla Petra Bezruče: Mé největší divadelní zážitky si už pravidelně přivážím z Festivalu Theatre v Plzni, Festivalu německého jazyka v Praze nebo festivalu Boska komedia v Krakově. Jsem fascinován režiemi Christopha Marthalera, Herberta Fritsche, Thomase Ostermeiera, Krzysztofa Garbaczewskieho… Má-li jít o zážitek z Ostravy, pak mě v roce 2016 nejvíce zaujalo hostování Spolku Kašpar s inscenací Terminus v režii Marka Němce. Vypadá to, že by se měl Terminus v dubnu 2017 na dva dny do Ostravy vrátit, jestli se tak stane, vřele doporučuji! Těší mě také, s jakou vervou vznikají inscenace ve Staré aréně, raduji se z divadelní produkce v Absintovém klubu Les… Z inscenací profesionálních divadel mě potěšil Král Ubu  a Mučedník v NDM, Budovatelé říše a Lidská tragikomedie v Komorní scéně Aréna a upřímnou radost mám z výkonu Berta Lichého ve Spalovači mrtvol u Bezručů.

Jiří P. Kříž, divadelní kritik, Právo: Ostrava si tradičně uchovává pověst města s nejvyrovnanější divadelní sítí v Česku. Také letos se v ní urodilo dobrých inscenací velké množství. Festival Ost-ra-var ukázal, že nedostižnou zůstává Komorní scéna Aréna, trochu pokulhává Národní divadlo moravskoslezské. A přece právě v něm se zrodil kousek z nejlepších, Mučedník Maria von Mayenburga v režii Janusze Klimszy. Velice aktuální hra o pomatenosti, fanatismu, fundamentalismu, o sebeobelhávání, kterému když propadneme, můžeme skončit buď jako diktátoři, v horším případě jen jako jeho kati schopní zabíjet ve jménu Boha, Alláha a jakékoli jiné, zejména národní či vlastenecké ideje povyšující umanutost a zlo na symbol jednou souvěreckého, podruhé třídního (ne)řádu. Příběh teenagera Benjamina Südela, který se začne cítit jako příští Spasitel, je výmluvným podobenstvím reálné možnosti vykořenění jakékoli liberální společenské korektnosti nejprve ošklíbané a zesměšňované, posléze postavené mimo zákon, a nakonec vždy popravené. Ex aequo stavím k Mučedníkovi Lidskou tragikomedii Ladislava Klímy v režii Ivana Krejčího v Aréně. Teprve třetí zpracování tématu blázna, filozofa, spisovatele, alkoholika obdařeného mocí popsat běh života lidí od velkých plánů a snů po zkoušce dospělosti až po smutné a nevábné konce určené nikoli stářím, nýbrž zbytečností žití a pinožení se v něm. Jeden ze základních obrazů lidské existence doby Klímovy i naší. Člověku není dáno opustit chlév, do kterého se narodil. Výmluvné a varovné Klímovo (Krejčího a Vůjtkovo) podobenství.

Ilja Racek, ředitel Slezského divadla Opava: Dal bych hlas našemu představení Rodinná slavnost, které mělo premiéru ještě před mým příchodem. Vyzdvihl bych objevnost titulu, jistou odvahu přinést takové téma pro přece jen konzervativnější publikum a především vysokou úroveň hereckého ztvárnění.

Marek Pivovar, dramaturg činohry NDM: Mým největším ostravským divadelním zážitkem roku 2016 byla inscenace Titus 2: Pomsta padlých v režii Pavla Gejguše na ostravské tržnici. Šlo o představení v produkci kulturního centra Cooltour. Inscenátorům se podařilo v Shakespearově textu šťastně znovuobjevit kvality staré dobré „rakvičkárny“, a to s využitím nejrůznějších divadelních, filmových i literárních odkazů. Ke zdárnému výsledku přispělo také pokračující setkávání herců z různých ostravských divadel i Janáčkovy konzervatoře. Doufám, že až se prodlouží dny a mrazy poleví, zkrátka na jaře, se inscenace na tržnici objeví znovu.

Martin Chodúr, zpěvák: Největším zážitkem pro mne v končícím roce byla operní inscenace NDM Braniboři v Čechách, a to hlavně kvůli skvěle zvládnutým sborovým scénám. Pro mě měly velký význam, protože moje babička v operním sboru ostravského divadla od čtyřicátých do šedesátých let zpívala. A v té době se Braniboři, pokud se nepletu, hráli dvakrát, v roce 1948 a 1955.

Vladimír Polák, herec NDM: Rád bych jednoduše odpověděl, ovšem zdánlivě jednoduchá otázka v sobě skrývá velmi složitou odpověď. Nerad sčítám jablka s hruškami, tudíž nemohu vyzdvihovat v divadelním různorodém světě jedno nad druhé. Navíc jako předsedu kulturní komise rady města mne stručnost v tématu kultury prostě opustila. Začnu komplexně. Žijeme v krásné éře ostravských divadel. Komorní scéna Aréna byla vyhlášena jako Divadlo roku předešlého. Na mnoho představení do NDM stěží seženete vstupenky měsíc dopředu. Do struktury ostravských divadel promlouvá stále častěji nové rodící se profesionální divadlo Stará aréna. Na příští rok je ohlášen vznik dalšího divadla, tentokráte ve Vítkovicích – Divadla Mír, přebírajícího název dříve zde sídlícího kina. Letos se podařilo zrealizovat náročný projekt Shakespeare Ostrava 2016. Na tématu světového básníka při jeho výročí úmrtí se rozhodly spolupracovat všechny kulturní instituce města s připojením malých projektů, jedinců a drobných seskupení, což ve svém rozsahu nemělo v České republice obdoby. A tak unešen odkazem Shakespearovým je mé vzpomínání na rok 2016 tímto víceméně poznamenáno. Konkrétně v jednotlivých žánrech divadelních ale nemohu opomenout režijní operní prvotinu Hamlet jinak zkušeného režiséra Radovana Lipuse, v baletním žánru Sen noci svatojánské v choreografii a režii Youriho Vamose, v muzikálovém světě mně naprosto dostala inscenace Kiss me Kate v režii Lumíra Olšovského, jehož muzikálové režie kladou velké nároky na preciznost herectví, a tak výkony obou Kateřin Martiny Šnytové a Lady Bělaškové, jež hrají v alternaci, považuji za počiny přesahující středoevropské muzikálové úrovně. Dramaturgickou peckou současnosti bylo pro mně nasazení současné německé hry Mučedník v režii Janusze Klimszy a dramaturgii Sylvy Rubenové. Vestoje jsem aplaudoval společně s diváky při premiéře komedie Je úchvatná v režii Petera Gábora, kdy v hlavní roli byla úchvatná má profesorka herectví ze studií na ostravské konzervatoři Alexandra Gasnárková. Z představení ze sklepního prostoru klubu Les se mi líbily Ostravské undergroundové pašije z pera Tomáše Vůjtka. Mohl bych vypsati mnoho dalších představení, ale na ty se teprve chystám, neb jejich premiéra mne zastihla v době, kdy sám jsem musel plnit své jevištní povinnosti u své domovské scény.

Veronika Forejtová, herečka NDM: Velký divadelní zážitek pro mě byl balet Jeden svět/Dva světy v podání baletního souboru NDM. A pokud mohu zmínit nedivadelní zážitek, tak to jsou nově osazené náhrobky v Komenského sadech se jmény vojáků, kteří 30. dubna 1945 svou cestu u nás ukončili.

Janka Ryšánek Schmiedtová, umělecká šéfka Divadla Petra Bezruče: V právě končícím roce jsem se veškerými silami snažila vybalancovat své nové působení u Bezručů a k tomu všechny závazky, co jsem naslibovala před tím, než jsem nastoupila do pozice uměleckého šéfa. Jinak řečeno – na návštěvu divadel nebyl téměř čas. Z toho, co jsem viděla, byl mému srdci nejblíže Lidumor aneb Má játra beze smyslu v Komorní scéně Aréna a v Londýně mě pak opětovně nadchnul muzikál Billy Ellyot. Dál už sobecky zmiňuji krásné své zážitky u Bezručů, a to premiéru Spalovače mrtvol režiséra Jakuba Nvoty, a pak svou vlastní práci, téměř celosouborového Richarda III. Pardon, ale já jsem v roce 2016 víc dělala, než se koukala – a dělání to bylo krásné a tak smysluplné, ať už Škola základ života u Bezrukých nebo Malá Mína zmlsaná v Divadle loutek, Gazdina roba v Opavě či „miminí divadlo“ Kao a Maki v brněnské Radosti. No a samozřejmě Hamlet, Letní shakespearovské slavnosti, to bylo zkoušení za odměnu, díky moc za to!