Na natáčení v krematoriu nezapomenu, říká Igor Chmela, filmový představitel Ostravaka

Jak s odstupem hodnotíte snímek Ostravak Ostravski?

Myslím si, že žádná velká hitparáda to není, nevím ani, jakou měl návštěvnost. To je důsledek dnešní doby. Více jak dva roky se tady někdo snaží, a pak během měsíce vznikne film, přijdou premiéry, slavnostní okamžiky, a pak už se o něm neví. Což není úděl jenom Ostravaka Ostravskeho, ale i dalších filmů, které jsem natočil. V jeho případě jsme ale už dopředu počítali s tím, že to nebude kdovíjaký megahit, což bylo koneckonců dáno i jeho titulem Ostravak Ostravski. Nejdříve jsme uvažovali o jiném názvu, ale nakonec vyhrál tento, což je celkem logické, ale myslím si, že třeba pro lidi z Trutnova to není až takový tahoun.

A vaše osobní dojmy z tohoto díla?

Jsem s ním spokojen, mně se líbil. Už jen třeba tím, že si nedělá prvoplánovou legraci z Ostraváků. Nedehonestuje místní reálie, ale v jeho nadsázce je obsažena zdejší skutečnost. Já jsem se u toho bavil.

Stává se vám třeba, že jdete po ulici a teď na vás někdo křičí, hele Ostravák Ostravski!

Stává se to. Když třeba jedeme s kolegy někam během turné Partičky, ale i jindy, když jsem v terénu a někdo na mě takto zavolá.

Jak na natáčení vzpomínáte?

Především bylo fajn, že jsem se vrátil do Ostravy. Jsem totiž původem z Ostravy, a teď jsem v ní díky natáčení mohl trávit nějaký ten čas. Postava Ostraváka se mi jinak hrála dobře. Trošku jsme s režisérem a dramaturgem diskutovali o tom, zda a jak zdůraznit právě jeho ostravský akcent. Já jsem o něj naštěstí nepřišel, protože díky tomu, že hraji v inscenaci Úča musí pryč, kde mám roli, ve které mluvím zdejším nářečím.

Objevily se kritické názory, že tento je už v době svého vzniku zastaralý, protože Ostravané už takto nemluví…

Nečetl jsem to, vlastně už dlouhou dobu nečtu kritiky, ale vím, že třeba Mirka Spáčilová dala Ostravakovi Ostravskemu jen 20 procent, což v podstatě můžeme považovat za plus. Mě to ale nijak nezajímá, člověk se akorát naštve, poté, co se tři roky snaží, přijde paní XY a napíše, nebavila jsem se, bylo to trapné, vykradené. Komu to ale slouží? Divákovi?

Máte nějaký nezapomenutelný zážitek z natáčení?

Spoustu, ale tím nejzvláštnějším byl ten, že jsme natáčeli pohřeb mého filmového tatínka v ostravském krematoriu. Čili v prostorách, kde jsem se dříve loučil se svým skutečným tatínkem a skutečnou maminkou. Bylo zvláštní, že v těchto prostorách, které jsou pro mě spojeny s velkým smutkem, jsem natáčel komedii. Díky tomu jsem se seznámil i se zřízenci krematoria, s konkrétním spalovačem, který pravděpodobně řídil žeh mých rodičů. Viděl jsem i kremaci ze zákulisí, což mě docela zajímá. Běhal mi u toho samozřejmě mráz po zádech, provoz krematoria se totiž během natáčení nezastavil, pouze se omezil, takže kolem nás leželi v nebožtíci v rakvích.

A jak se vám hrálo s ostravskými herci?

Výborně, před chvíli jsem si například telefonoval s Vladimírem Polákem, že bychom se opět potkali. Ale protože hrajeme večer v Domě kultury v Akordu a pak ještě musíme ráno pro školy, tedy od nevidím do nevidím, dohodli jsme se, že to odložíme na jindy, až bude více času. Všichni herci v tom filmu byli výborní.