Srebrenica, Balabánové a Krupovi skinheadi. Nový Protimluv vypráví o smutku umělců

Druhé letošní číslo Protimluvu (3/4, 2016) zrcadlí chmury, kterými jsou umělci v posledních letech zaskočeni o něco více, než tomu bylo třeba ve svobodnějších a k umění vstřícnějších devadesátkách. Tehdy se ale nevědělo, jak dopadne soužití raného kapitalismu a světa umění. Nevedly se války o granty a o pozice. Dnes už víme více, v obsáhlém rozhovoru o tom v novém Protimluvu vypráví malíř Daniel Balabán: „Kapitalismus v současné podobě podvazuje a ničí umění kapitálem. Nikdy se neprodávaly obrazy za takové ceny, že ani renomované galerie nemohou obrazy nakoupit. Aby mohly ceny některých obrazů být takto vysoké, musí být, třeba i uměle, vytvořena jakási úzká elita vyvolených umělců. Ostatní se nemohou prosadit. Trh nutí umělce k participaci na výtvarné scéně, ve výtvarném provozu, k případné prelaboraci s vyzněním zamýšlených děl. To není dobrá cesta.“

V Protimluvu ale dojde i na spisovatele Jana Balabána. A to ve studii Karla Střelce, která hledá „význam Ostravy“ v Balabánových textech. Nejpodstatnější ostravský prozaik a publicista si ovšem o Ostravě nedělal velké iluze, jeho rodiče tu museli žít z režimního příkazu, takže i pro jejich děti zůstávala Ostrava především macechou. Střelec připomíná třeba Balabánovo spojení „skvrna vyleptaná kyselinou“, které k moravskoslezské metropoli náramně sedí, neboť tahle kyselina leptá město stále dál.

Obálka nového Protimluvu.

Ani oblíbený říkačkář Milan Krupa, jemuž příští rok vyjde v Protimluvu kniha, nepřidá čtenářům na optimismu. Krupa se politikou zaobírá výjimečně, ale vlna xenofobie, rasismu a planého vlastenčení, která v posledním roce a půl sedla na Českou kotlinu i na Ostravsko, vyburcovala i jindy netečného autora k angažovaným říkačkám a obraně běženců.

SKIN
na hlavě ani vlas
a v hlavě touhy hlas
negry ať veme ďas
a nač tolik barevných ras…?
jedině bílá – aby tu byla
pracovala, žrala, srala a blila!!!

CIKÁN
nebeským sprejerem
černou barvou stříkán
prostě byl tak stvořen
prý v Indii má kořen

VIETNAMEC
že je žlutej, to mi neva
hlavně že je v krámě sleva

A to už jsme v minulosti Ostravy. V nepěkné minulosti, kterou si ještě pamatují poslední svědci. Protimluv nás třeba zavádí do doby, kdy z Ostravy odjížděly transporty Židů, zatímco ostravští Češi nadšeně nakupovali levný arizovaný nábytek ze židovských bytů. Otec Petra Bachracha skončil hned v prvním z transportů, který v roce 1939 mířil do bažin u Niska nad Sanem, kde byl záhy zastřelen na ruských hranicích. Petr Bachrach byl nějaké čas po sametové revoluci i předsedou Židovské obce v Ostravě, dnes ale žije v Haifě a Protimluvu poskytl část ze svých bolestných vzpomínek. Válku přežil coby mladičký partyzán na Slovensku, v roce 1945 už doma nenašel nikoho z příbuzných naživu.

„Do Ostravy jsme proto přijeli jako civilisté. Strýc se mi svěřil se svou osobní tragédií. Když opustil svou ženu a mladší dceru, obě později zahynuly v Osvětimi. O své starší dceři neměl žádné zprávy, nevěděl vůbec, zda přežila. O několik dní později jsme proto jeli do Prahy, abychom našli nějaké blízké členy rodiny. Doufal jsem, že někdo z mých nejbližších zůstal naživu. Všechny informace o přeživších jste se mohli dozvědět právě v Praze. Ale k mému obrovskému smutku se nikdo z mých blízkých na dlouhých seznamech neobjevil. Nikdo nepřežil. Zůstal jsem sám, bez otce, maminky i bratra. Ztratil jsem veškerou naději.“

V někdejší Jugoslávii se ale rasová válka vedla i v devadesátých letech. Spravedlivě nespravedlivá, xenofobní, prostě odporná. A polský literát Wojciech Tochman sleduje v Protimluvu stopy téhle bratrovražedné sebevraždy. Čtení je to tak smutné, že by si každý raději zacpal uši. Ale slyšet se to musí!

„Když se toho dne na kraji města objevily oddíly Ratka Mladiće, lidé se sami vydali do Potočar. Počítali s pomocí nizozemských vojáků, kteří tam měli základnu. V koloně dvaceti tisíc lidí šla i Zineta; spolu s dcerkou (tehdy jedenáctiletou) a starším synem (tehdy dvacetiletým). V Potočarech přikázali ženám a dětem, aby si stoupli napravo, mužům nalevo. O tom, zda je chlapec ještě dítětem nebo už mužem, rozhodoval provázek přivázaný ve výšce 150 centimetrů (někteří mluví o 140, jiní o 160). Chlapce, který byl vyšší, vzali matce a zařadili jej k mužům. Nizozemští vojáci se bezmocně dívali na to, co se děje. „Říkali jsme mu Kiram,“ začíná vyprávět Zineta. „Mami, nekoukej tak na mě,“ řekl na rozloučenou. „Přece nás tu všechny nepozabíjejí.“

Poslední Protimluv zrovna nehýří optimismem a májovou lyrikou, jak se dříve stávalo. V tomhle čísle jde o život! Protimluv sice dospěl už dávno, v posledním roce však dokázal, že dospělost není jen samostatnost. Ale i důsledná solidarita s bolestmi světa.