Odcházející vedoucí Minikina Jarmila Kučerová: Už se těším do kina jako divák

Minikinu se docela daří, má stále velký úspěch u diváků, proč tedy odcházet, když věk dnes nic neznamená?

Toužím po změně. Minikino, ač to tak nevypadá, nemá dostačující zázemí a jeho provoz je po tolika letech vypětí a narůstání programu hodně vysilující.

Ještě než Minikino na začátku 90. let minulého století vzniklo, sloužilo jen pro interní účely, je to tak?

Ano, byla to předváděčka filmů. Kinaři se tam chodili dívat, jaké novinky budou v síti, a měli možnost posoudit, co se pro zdejší diváky hodí a co ne.  Ještě předtím to byla jen kancelář a šatna náměstka, které se tak proměnily v pozitivní místo pro veřejnost. Vzít si nápoj do sálu a vidět film v komorním prostředí, to byl luxus.

Za jakých okolností pak vzniklo Minikino?

V roce 1991 přestalo fungovat Kino náročného diváka i Filmový klub, vznikla mezera na trhu. Tehdy se vyrojily akční filmy, které ovládly porevoluční distribuci. Divácká veřejnost byla zvyklá na dobrý program z Filmového klubu. Když nebyla nabídka, oslovili mě majitelé knihkupectví Artforum a lidé z reklamní společnosti Gazela, že bychom si pronajali kinečko pro soukromou potřebu. Zájem veřejnosti byl nebývalý. Hráli jsme jen jednou týdně, ale na tři časy a všechna představení byla téměř plná. Z Filmového podniku mi nabídli, ať dělám program celý týden. Nejvhodnější byly pro tento komorní sál artové filmy, ke kterým mám navíc vztah.

Na kterou etapu Minikina nejraději vzpomínáš?

Na jeho začátky. Když jsme otevřeli Filmový klub, tak jsme si říkali, že to bude pro třicet lidí a že se provoz snadno uhradí. Pronájem od Filmového podniku byl tehdy levný, stál pětistovku měsíčně. Přesto, že tam byla kavárna a diváci měli možnost vzít si nápoj do sálu, nikdy se nestala žádná výtržnost nebo že by se někdo opil. Byli jsme tam taková vybranější společnost, která si mohla o to více důvěřovat, a tak se filmové projekce stávaly exkluzivním zážitkem.

Jak vznikla ta tradice, že se do kina mohlo s nápojem? Tuto možnost v Ostravě nemá dosud žádné jednosálové kino a doposud v Minikině tato tradice trvá. Držáky na nápoje vedle sedaček byly s tímto sálem spjaté odjakživa?

Provozovatelé, co vedli kavárnu, to nebrali nijak dramaticky. Navíc, ještě než jsem se stala vedoucí Minikina, tak už v jeho prostorách tato možnost existovala. Čas od času se v jeho prostorách konaly předpremiéry. Aby lidé měli pocit přidané hodnoty, tak si s sebou mohli vzít nápoj. Já sama jsem tam byla na předpremiéře filmu 9 a půl týdne, dopoledne s vínkem. Tehdy byla takováto luxusnější nabídka v provozu ostravských kin, když jsem nebyla zaměstnaná, ráda jsem využila tuto možnost. Lidé tehdy nemuseli ani řešit, na co se dívají, prostě si užili svůj nápoj.

9 a půl týdne, romantický slaďák s Mickym Rourkem a Kim Basinger, byl tehdy velkým hitem, ale na jaké filmy se nejvíce chodilo do Minikina v době jeho největší slávy?

Vůbec nejúspěšnějším filmem v historii Minikina byl Svéráz národního lovu. Lidé během jeho projekce chodili do kavárny pro nápoje a tvrdili, že ve střízlivém stavu se to nedá koukat. Na přístavku se moc sedět nedalo, tak si dali batoh pod hlavu a lehli si přímo před plátno. Pohoda, i když bylo úplně plno, nikdy nebyl žádný problém, natož konflikt mezi diváky. Všichni se tam cítili dobře, i když to nebylo úplně tak, jak by to mělo v kině vypadat. Převládali filmoví fandové.

Digitalizace umrtvila klasický kinoformát 35mm, na který se natáčelo více jak celé století a filmy díky němu získaly jedinečný vzhled, který nedokáže zastoupit ani parazitní digiformát, který je jen přebírá. Jak to vidíš?

Máme k dispozici jednu promítačku na 35 mm, existuje pořád hodně skladů s filmy tohoto formátu. Je zajímavé, že někteří režiséři nepovolí promítat film z digitalizované kopie. To byl případ Jiřího Menzela, když jsme chtěli promítat v letním kině Rozmarné léto.

Když jsi teď odešla, nebude ti provoz kina chybět?

Naopak, těším se na to, že budu chodit do kina, třeba i o něm psát, a budu si více všímat obsahu filmů, než abych hlídala, kdy a kam má kopie odejít.

K dobovému provozu kina patřily také kiksy jako včasné nedodání kopie z kina, kde si film hrál předchozí den. Vybavíš si takovou typickou situaci?

Vzpomínám si, když jsme měli hrát premiéru filmu Davida Lynche Lost Highway, tehdy byla výluka na trati, v Přerově zásilku nepřeložili, a my měli narvané kino. Dopíjejte klidně, film dojde, ano film je tady, už pro něj jedeme, ale než se vypíší doklady na nádraží, tak to bude ještě 25 minut trvat, takto jsem chlácholila publikum. Ale divákům jsme přivezli opravdu čerstvý film.

Příští rok 2. května bude novodobému Minikinu 10 let. Pamatuješ si na vůbec první projekci na starém místě?

Provoz Minikina jsme zahajovali v říjnu 1992. Vybrali jsme film Stíny a mlha od Woodyho Allena. Nikdo jiný ho tehdy nehrál, jenom my, takže bylo plno.

Co považuješ důležité předat svým následovníkům z hlediska profese?

Důležité je mít svůj styl. Dávat filmy v atraktivních časech, jít do repríz, udělat před filmy úvody. Když nám kino Aero nabídlo promítání filmů Jima Jarmusche, všechno jsme odložili, abychom to stihli ještě do Vánoc. Důležité je filmy dobře nasadit.