FiHa odvedla na novém albu dobrou práci. Po boku Václava Neckáře jí to šlape

FiHa vznikla nejdříve jako studentská kapela už v roce 2005, a i když to byla nejdříve spíše muzikantská zábava, brzy se ukázalo, že jen u ní nezůstane. A nebyly to jen sympatie, nadšení pro věc a nápaditost v repertoáru, co kapelu posouvalo dopředu. Byla to také muzikantská zručnost, schopnost přenést náladu na diváky, ale hlavně nezaměnitelná hudební patina. A tak jsme FiHu kromě četných koncertů mohli vidět ve finále třetího ročníku soutěže Boom Cup, na festivalu Colours of Ostrava,  v pořadu ČT Dobré ráno nebo třeba v televizní soutěži Československo má talent a na mnoha dalších zajímavých festivalech a akcích, kde zaznamenávala úspěchy.

V roce 2010 se kapela pochlubila svým prvním klipem Angry a o rok později vydala své první album We Are Angry! So What?, které bylo přijato s velmi kladnými ohlasy. A jak už to tak v životě bývá, krátce po vydání debutu nastalo pro kapelu zátěžové období, které způsobilo zásadní proměnu členské základny, ale také velké výzvy, kdy byla kapela okradena o veškerou aparaturu, protože tato událost skutečně prověřila, zda FiHa chce žít dál nebo ne. A znovu se potvrdilo rčení, že láska je silnější než smrt. Kluci neustoupili a díky fanouškům, kteří finančně přispěli na nákup nové aparatury, se mohly dít další věci. A hlavně mohlo být dokončeno dlouho chystané druhé řadové album Baby, Baby.

Tahle novinka na sebe okamžitě upoutá obalem – na růžovém pozadí se odráží nahé tělo těhotné ženy rafinovaně zahalené pouze v pruzích stínů, jakoby stála za okenními žaluziemi a tuhle hru stínů si náramně užívala. Barevně i tematicky minimalistická fotografie nás ale strhává do proudu dění. Je to pocta pop artu podobnému tvorbě Petera Blakea,  známého jako tvůrce obalu desky Sgt. Peppers Lonely Hearts Club Band od Beatles. A o to tady jde. Máme před sebou 11 písní, které jsou poctou tradici popové hudby v plné parádě.

Album otevírá stejnojmenná Baby, Baby, která zpěvem i tepem bicích připomíná zlatá šedesátá. Ale jen do té doby, než vás z nostalgie vytáhne bustrovaná kytara s klávesami.

Boobies, parketová disko hitovka s funkovou energií, vás bude pronásledovat ještě dlouho poté, co jste ji slyšeli. Vícehlasy vtipně protkané samply a basovou linkou oblékají skladbu do velmi moderního kabátu.

Při ploužáčku Over and Over se silnou melodickou linkou si zamlsáte blízko art rockových vod a ještě budete mít v duši pocit, že jste si udělali procházku po útesu omývaného mořem.

Při melancholické Dream Girl zase zatoužíte tu holku potkat, protože to, co vám společný tanec kláves a pěvecké linky nabízejí, je skutečná touha.

Ano, písně FiHy jsou napsané poctivě. Filip Rácz, který autorsky stojí za většinou z nich, prostě umí. Nejenže je každá z nich vymazlená do své ideální podoby s patinou retra, ale navíc se písně mohou chlubit dobrými melodickými linkami a zapamatovatelnými refrény. Stejně jako texty písní. Podle názvu je jasné, že kapela preferuje angličtinu, ale ta není nepřekonatelná, naopak, rádi si společně s kapelou zazpíváte a ještě si to párkrát zopakujete.

Možná právě tenhle kumšt přesvědčil zpěváka Václava Neckáře, aby vstoupil do spolupráce s FiHou, když tahle možnost před časem nastala. Neckář zase přesvědčil Filipa Rácze, aby svoji starší skladbu Two People přetextoval do češtiny, takže se na novém albu FiHy můžeme na jeho samotném konci těšit také z radostného duetu plného životní laskavosti Zpívám, ke kterému byl dříve natočen i klip. Že jde o šťastné spojení, potvrzují četné koncerty Václava Neckáře s FiHou.

Kapela ve složení Filip Rácz, Erik Rácz, Ondřej Zahuta a Jiří Lux je plně ve službách hudby, kterou FiHa hraje. A moc dobře se to poslouchá – žádné sólování, jen pěkně kompaktní hudební proud. Vlivy, které bychom mohli vysledovat, vanou především z hudby britských ostrovů. O FiZe se dříve psalo také jako o ostravských Beatles. Jenomže to bychom zamlčeli rockové a art rockové vlivy, prvky taneční hudby, brit popu a další, které lze v jejich tvorbě zaslechnout. Vlastně bych mohla vyjmenovat řadu hudebních legend, které mě napadly, když jsem tohle album poprvé slyšela. Ale to je právě to – jenom napadly, FiHa je totiž nepřipomíná. Tohle je řemeslo, které mám ráda – skrz síto hudební zkušenosti je do nové hudby vmícháno něco ze starých lásek, ale produkt je stále „up to date“.

Pomyslnou třešničkou na dortu je pak spolupráce s Borisem Carloffem, který vtiskl skladbám velmi autentický zvuk. Kluci neotravují obehraností ani novátorstvím pod nálepkou originality. Prostě dělají dobrou hudbu, kterou si vždycky rádi poslechnete, ať už jste doma, na parketu nebo jedete autem. Většina písní přitom aspiruje na hitovky – tolik chytlavých melodií a refrénů na jednom albu u jiných kapel prostě nenajdete.

Že neposloucháte pop a už vůbec ne pop rock? Ale jděte! I za tím je řemeslo, které se musí umět dělat. Pusťte si FiHu a uvidíte.