Ondřej Gregor Brzobohatý míří do Ostravy a říká: Uslyšíte, co se mi honí hlavou

Universum Tour pokračuje v neděli v Ostravě a za týden pak ještě v Praze, v příštím roce se přesune do dalších měst. V čem je jiné oproti předešlému Symphonicum Tour?

Pojedu ho s podstatně větší kapelou, než koncertuji běžně, ale to je jediná podobnost. Koncepce bude úplně jiná. Už stylem muziky, v níž tentokrát budu o trochu odvážnější. Dalo by se říci, že Universum Tour bude hudebně víc tepat. Také vizualizace koncertů bude zcela odlišná. Chtěl bych, aby tu šlo ještě o něco víc než „jen“ o zábavu. Nemíním mentorovat, to vůbec ne, pouze se mi v hlavě utvářejí a seřazují myšlenky a nápady, které bych rád předal. Myslím si totiž, že každý umělec by měl publiku nabízet právě to, co se v něm odehrává, a ne kalkul, co by se asi tak mohlo tutově líbit. Pak je na divákovi, jestli si jeho myšlenky najde a bude je s ním sdílet, nebo ne. Takže nikomu nic nevnucuju, ale budu rád, když si lidé přijdou na Universum Tour poslechnout, co se mi honí hlavou. Na jaře k turné přidám novou sólovou desku.

Vaší zatím poslední vydanou autorskou deskou je 55 Richarda Müllera. Jak vlastně začala vaše spolupráce na tomto albu?

Začátkem letošního ledna mi Richard zavolal, že s Petrem Uličným dali dohromady patnáct textů a že by mě rád oslovil, jestli bych nechtěl některý z nich zhudebnit. Takovou nabídku jsem samozřejmě bral jako velkou poctu. Poslal mi všech patnáct Petrových textů, ať si vyberu, který by se mi líbil nejvíc. Jakmile jsem je začal číst, měl jsem mrazení po celém těle, u některých jsem skoro plakal. Bylo mi hned jasné, že čtu něco nevídaného. Ani jsem nemohl dospat na druhý den, jak jsem se těšil, až začnu psát.

Nesvazovala vás při psaní tréma?

Stalo se něco docela jiného. Sedl jsem si k piánu a za asi dvě hodiny jsem měl napsané čtyři písničky. Šlo mi to úplně samo. Druhý den další čtyři. Až jsem se musel zastavit a přestat s tím. Jednak jsem vůbec nechápal, co se to se mnou děje, a jednak jsem se začal bát, jestli ty písně nesekám jak Baťa cvičky. Týden jsem se schválně zabýval něčím jiným. S časovým odstupem a taky s nemalými obavami jsem si těch osm kousků poslechl a kupodivu mě pořád bavily, přišly mi dobré. Tak jsem se pustil do dalších… Dá se říci, že během třech týdnů jsem měl napsanou celou desku. Bylo to opravdu neuvěřitelné. Cítil jsem se jen jako prostředník, katalyzátor něčeho, co mnou protéká, a já tomu pouze dávám to, co si ty texty zaslouží. Když jsem pak nahrál demo, poslouchal jsem ho, jako by to byly písničky někoho jiného. Takový pocit jsem nikdy předtím nezažil.

Jaká byla reakce Richarda Müllera, když si demonahrávky poslechnul?

Zavolal, že se musíme hned sejít. Řekl mi, že se mu líbí všechny písničky bez výjimky a že se mu zdají dobré i aranže. Chtěl, aby to tak už zůstalo. Rozloučil se větou: „Jediné, co na tom teď můžeme zkazit, je můj zpěv.“ A po tomhle fórku ještě dodal, že by si přál, abych celé album produkoval. Z čehož se mi zamotala hlava, protože jsem si okamžitě uvědomil, jací mistři mu produkovali desky přede mnou.

Jak se natáčelo?

Oslovil jsem muzikanty, o kterých jsem přesvědčený, že patří k naší současné špičce, a desku jsme natočili dohromady živě. Tedy nenahrávali jsme jednotlivé nástroje jednotlivě, jak se to ve studiích běžně dělává, ale nejprve jsme spolu zkoušeli a pak všechny písničky natočili v legendárním Áčku v Karlíně v podstatě jako bychom byli na koncertním pódiu. Potom přišly na řadu smyčcový orchestr a dechy. Na desce je z pětadevadesáti procent akustický zvuk.

Co s vámi dělalo vědomí, kdo všechno s Müllerem spolupracoval před vámi?

Hecovalo mě, že jsem ve společnosti takových lidí, kterých si vážím a kteří jsou podle mého názoru velmi dobří v tom, co dělají. O to větší rajc pro mě bylo tu desku udělat dobře. Nechtěl jsem se předvádět, ale ani si utrhnout ostudu. Věděl jsem, že ty písničky fungují a že mým hlavním úkolem je nezabít text, melodii a zpěv nějakou aranžérskou exhibicí. Album je  Richardovou výpovědí, jeho podpisem: tohle jsem já v pětapadesáti.

Umíte si představit koncertní podobu alba 55 za vaší muzikantské účasti?

Určitě umím, myslím, že by to mohly být krásné koncerty. Ještě párkrát v životě bych si přál být si v tvorbě něčím tak jistý jako tímto albem.

Nevadilo by vám, že byste tu nevystupoval jako lídr?

To by mi nevadilo ani trochu. Kdo mě zná, ten ví, že jsem naopak mnohem raději, když  vepředu stojí někdo jiný.

Nicméně přejděme k projektům, u nichž jste za sólovým mikrofonem vy. Právě vychází DVD se záznamem vašeho Symphonicum Tour. Jak na něj vzpomínáte?

Jako na splněný sen, opravdu mě nenapadá přiléhavější výraz. Nedávno jsem si DVD pustil a byl pro mě nádherný pocit dostat se zase zpátky do časů, kdy jsme Symphonicum Tour jeli, na několika místech jsme dokonce přidávali koncerty a od lidí z hlediště se nám v každém městě vracela neskutečně příjemná energie. Dodnes je to pro mě hezký, intenzivní zážitek.

Symphonicum Tour vás představilo nejen jako muzikanta, ale také jako zdatného entertainera…

To se při tomto typu vystoupení nabízelo samo. Na všech svých koncertech, nejen na těch velkých, rád lidi získávám na svou stranu vedle samotné muziky právě i tím, že s nimi komunikuji a třeba také reaguji na jejich podněty. Je fajn, když se energie z pódia a energie z hlediště vyrovnají, pak si večer víc užijí obě strany.