Nohavica, Jandová, Dejdar, Kollárovci a Doga. Muzzikanti hrají páté přes deváté, ale mají i pár dobrých písní

Skutečnost, že tuzemské deníky a zejména bulvární internetové portály jsou plné více či méně výživných zpráv o filmu, který se natáčel letos v létě na území Těšínského Slezska, může svědčit o tom, že producent Petr Šiška má velmi dobré kontakty v médiích. Je ale spravedlivé podotknout, že film má vzhledem k jeho hlavním hereckým a pěveckým protagonistům pravděpodobně zaděláno na plné kinosály a zájem médií je tak naprosto logický.

Stačí zmínit jen pár jmen, která jsou s filmem spojena. Ať už jde o populární herce (Pavel Kříž, Eva Vejmělková, Martin Dejdar, Norbert Lichý), nebo zpěváky, kteří se podíleli přímo na hudbě k filmu a z nichž někteří ve filmu i účinkují (Jaromír Nohavica, Peter Cmorik, Markéta Konvičková, Marta Jandová a mnoho dalších).

Na premiéru je třeba si ještě více než dva měsíce počkat. Bude to dobrý film? To lze zatím jen odhadovat a poslech alba by mohl mnohé napovědět. To nejlepší, co soundtrack nabízí, je přitom koncentrováno zejména na začátku alba.

Kolekci otevírá kratičká píseň Jaromíra Nohavici Sedni a pevně se chyť, která si pohrává s tématem nostalgických vzpomínek na dětství, jež dokáže vždy chytit za srdce. Co na tom, že má lehce kýčovitou aranži a spíše než tvorbu slezského barda tak připomíná rukopis skladatele Jiřího Zmožka! Přesto dokáže píseň přitáhnout pozornost posluchače a vzbuzuje naději, že zbytek alba bude také nadprůměrný a milý.

Tuto naději potvrzuje druhá píseň Všichni jsme muzikanti, kterou napsal Peter Cmorik a otextoval Petr Šiška. Cmorik, známý z ostravské verze muzikálu Jesus Christ Superstar, se v ní představuje nejen jako charismatický rockový zpěvák, jenž si velmi zdatně poradil s češtinou, ale i jako obstojný skladatel. Za svou píseň se jistě nemusí stydět a kdoví – možná se z ní stane i hit.

Třetí hudební příspěvek má název Kdybych byla řekou a zhostila se ho velmi dobře Marta Jandová. Stejně jako v prvních dvou případech jde o zdařilou píseň s výraznými hitovými ambicemi, která se po několika posleších dokáže pěkně zarýt pod kůži. Má chytlavou a vkusnou melodii Leška Wronky, slušný text Petra Šišky, velmi pěknou aranži a Marta Jandová v ní zpívá jako o život, až z toho běhá mráz po zádech.

Následuje nečekaný dramaturgický skok, protože zaštěká Doga. Na rozdíl od prvních tří kousků ovšem nejde o novinku, která by vznikla přímo pro film – karvinská hardrocková parta kolem zpěváka Romana Izzyho Izaiáše na soundtrack přispěla hitem Od soumraku do úsvitu, který je již staršího data, stejně jako skladba Geny, která je na album také zařazena.

Dále to ovšem na cédéčku s kvalitou padá výrazně dolů. Mírně řečeno nepřesvědčivé jsou obě písně, které zpívá Markéta Konvičková, songy interpretované Pavlem Calltou, Halinou Mlynkovou a ostatně i Peterem Cmorikem, který se ve dvou „rockových“ skladbách Leška Wronky doslova trápí. Ovšem nikoliv svou vinou. Wronka prostě není v rockovém žánru příliš kovaný, a ať už jde o píseň Život je šapitó nebo Tohle je náš boj, posluchač se těší, až to skončí. Anebo nevydrží – a přeskočí dál.

Motiv použitý na přebalu alba.

Rozepisovat se o hudbě populárních hvězd televize Šlágr, jako jsou Kolárovci nebo Duo Jamaha, asi nemá smysl. Jejich příspěvky působí v sousedství několika zdařilých skladeb dojmem, že si s řazením písní a vnitřní logikou soundtracku produkce příliš nelámala hlavu.

Album vrcholí zdařilým hitem Kříž svůj neseme, který zpívají Peter Cmorik s Jaromírem Nohavicou. Oba jsou pod písní spolu s Petrem Šiškou podepsáni i jako autoři. Bohužel tato skladba album zcela neuzavírá, přestože by byla po všech těch kotrmelcích příjemnou tečkou. Je zde ještě jeden kousek, označený jako bonus, a to track s názvem Dej mi pusu. Tohle před časem kolovalo na sociálních sítích mezi ostravskými muzikanty jako odstrašující případ, kam může klesnout jinak instrumentálně velmi zdatná kapela Legendy se vrací, aby se zalíbila divákům televize Šlágr, se kterou hlavní autor filmu Petr Šiška úzce spolupracuje.

V případě CD Muzzikanti jde ovšem u Dej mi pusu o novou verzi v podání Dua Jamaha se zpěvákem Martinem Dejdarem, navíc zasazenou do nové, ještě pouťovější aranže. Závěr alba tak představuje poslední kapku, která předchází vyslovení názoru, že kolekce je neuvěřitelný mišmaš.

Ano, je to samozřejmě hudba pro film, tedy soundtrack, nikoliv konzistentní album jednoho interpreta, a tímto měřítkem by se měla kvalita kolekce poměřovat – byť jde o film s přívlastkem hudební. Možná má píseň Dej mi pusu, stejně jako některé další odrhovačky, ve filmu nějaký smysl, ale proč je proboha zařazena na závěr alba za relativně slušnou skladbu Kříž svůj neseme, když tak jen dojem z tohoto nadstandardního kousku dokonale přehluší a pokazí…

Vydání takto koncipovaného alba, navíc ve velkém předstihu před premiérou filmu, pravděpodobně nemá jinou logiku než takovou, že jde tak trochu o předvánoční komerční kalkul. To není výčitka, jen konstatování. Ty písničky by vlastně pod stromečkem mohly udělat radost téměř každému, kdo není nijak zvlášť náročný. A je úplně jedno, jestli je to stárnoucí rocker, náctiletá fanynka Pavla Callty a Markéty Konvičkové nebo třeba babička, která nedá dopustit na Kollárovce a Duo Jamaha. Každý z nich si na albu najde něco, co ho zcela jistě chytne za srdce. A každý na něm najde i písně, nad nimiž bude jen kroutit hlavou.