Premiéra Fibichovy Bouře v NDM: Pastva pro oči a excelentní pěvecké i instrumentální výkony

Když v roce 1893 – po premiéře trilogie Hippodamie – požádal Zdeněk Fibich básníka Jaroslava Vrchlického o libreto k opeře, nacházel se Fibich v zajímavé životní situaci. Jako skladatel se neustále potýkal s částečným neporozuměním a nálepky wagnerianismu a nošení „cizích“ inspirací do českých luhů a hájů se nikdy nezbavil. V osobním životě měl na pár let více štěstí: jeho vztah s o 18 let mladší Anežkou Schulzovou byl velmi intenzivní a do značné míry se projevil v jeho hudební řeči zvýšenou mírou intimity, lyriky i neskrývané erotiky. Ihned po únorové premiéře Hippodamie přinesl Fibich Schulzové k narozeninám šest klavírních miniatur, jež se staly prvními skladbami rozsáhlého cyklu Nálady, dojmy a upomínky. Jedno z nejzvláštnějších děl česká i světové klavírní literatury je v podstatě hudební milostný deník – notový záznam citového vzplanutí a lásky ve všech jejích vášních, stavech a podobách.

Bouře je první Fibichovou operou, v níž je smyslný lyrismus, důraz na melodiku a milostný cit ústřední dvojice Mirandy a Fernanda otištěn s uhrančivou silou a naléhavostí. Mnohé z hudebních motivů Nálad, dojmů a upomínek se objevuje i v Bouři, zejména pak při líčení milostného vyznání Fernanda či v scéně šachové partie, kterou musí na příkaz Mirandina otce mága Prospera dvojice – jako důkaz pevnosti svých citů – sehrát. Premiéra Bouře se uskutečnila v Národním divadle v Praze 1. března 1895 pod taktovkou Adolfa Čecha. Během jednoho roku byla uvedena celkem čtrnáctkrát, věc na tehdejší divadelní praxi poměrně nevídaná! Poté ji však potkal podobný osud jako další Fibichovy dramatické práce.

Aleš Jenis jako mág Prospero. (Foto: Martin Popelář)

A jaká je ostravská inscenace? Po rozevření opony se pohled diváků vpije do zad postavy v dlouhém rouchu. Mág Prospero (Aleš Jenis) se pomalu otáčí k hledišti a mávnutím hůlky jakoby začaruje dirigenta Šedivého, který spouští hudbu. Děj opery je poměrně prostinký: Prospero vykouzlí bouři, která přivolá k ostrovu koráb s neapolským králem Alonsem (Jakub Kettner), jeho synem Fernandem (Luciano Mastro) a dalšími. Postupně se vyjevuje hlavní zápletka: Prospero byl před lety svým bratrem Antoniem (Aleš Burda) připraven o trůn a vržen v bárce i se svou dcerou Mirandou (Alžběta Poláčková) na rozbouřené moře napospas živlům. Díky zásahu Gonzala (Roman Vlkovič), který do člunu schoval vodu a jídlo a vzácné knihy, se jim podaří přežít a ztroskotají na ostrově, kam je děj opery situován.

Reálný počátek příběhu je na ostrově prosycen lehkým fantastičnem. Prospero studuje své magické knihy a podřizuje si původního obyvatele – pudově animálního Kalibana (Jevhen Šokalo). Získává vládu nad magií a s pomocí krále duchů Ariela (Olga Jelínková), tahá za dějové nitky. Trosečníci bloudí po ostrově a Fernando se setká s Mirandou. Podobnost s Wagnerovým Lohengrinem je zde více než zřejmá. Okamžitě mezi nimi zahoří láska, tušená dopředu snovými vizemi zosnovanými Prosperem. Jenže Prospero milostné sbližování dvojice pořádně znesnadní a podrobuje Fernanda nejprve náročným fyzickým úkolům a posléze i zkoušce sebeovládání v podobě šachové partie s Mirandou, během níž se nesmí jeden druhého ani dotknout. Jak to dopadne, se můžete přesvědčit sami, jisté však je, že ani Prospero nemá na růžích ustláno: čelí totiž pokusu o vraždu, a to velmi nehumánním způsobem: Kaliban se dvěma komplici má totiž v plánu „v tvrdou lebku okem vrazit jemu hřebík!“

Luciano Mastro jako Fernando. (Foto: Martin Popelář)

Scéna Davida Baziky je v Bouři invenční a šťastně pojí renesanční motivy Leonarda da Vinciho s dalšími prvky magie, alchymie (obrovský glóbus, šifry, tajuplné kresby) i futuristických vynálezů (létající stroj s netopýřími křídly, který rámuje přílet i propuštění krále duchů Ariela). Luminiscenční průhledy do zadních dimenzí jeviště mají strhující dynamiku a pohyb (živí jej perfektně sehrané kvarteto duchů v podání Agnieszky Bochenek-Osiecké, Marianny Pillárové, Eriky Šporerové a Veroniky Höpflerové), který je jakoby otištěn v sugestivní výrazové a pohybové kreaci krále duchů Ariela. Toho ztělesnila naprosto úchvatným způsobem sopranistka Olga Jelínková. Její taneční úkroky vpřed i vzad, celková dynamika pohybu, gesta a výtečný pěvecký přednes v náročném koloraturním partu byly báječné a získaly si oprávněně největší pozornost a uznání.

V kontrastu s ní je Prospero režií zachycen v obvyklé poloze vážného mudrce zahloubaného do svých knih, statičtější postava však naštěstí disponuje jedním z nejzajímavějších a nejkrásnějších pěveckých partů díla a barytonista Aleš Jenis se na Prospera hodí nejen fyzicky a herecky, ale rovněž skvělým pěveckým projevem, který ukázal přednosti jeho interpretace: znělý, mužně ocelový baryton s krásně zaobleným témbrem a v patřičných místech důraznou dynamikou.

Luciano Mastro a Alžběta Poláčková. (Foto: Martin Popelář)

Dobře si vedla také milenecká dvojice Alžběta Poláčková a Luciano Mastro. Zatímco neobyčejně půvabná sopranistka byla oděna do eroticky jen lehounce nastíněných šatů (decentní výstřih a odhalené koleno kontrastoval s panenskou bělobou jejího kostýmu), oblečení Mastra bylo jedinou slabinou kostýmně jinak velmi zdařilého provedení Márie Fulkové. V bílých teniskách a potištěném tričku působil Fernando spíš jako Rocky na rozcvičce před boxerským zápasem než jako zamilovaný mladý muž, který je schopen pro svou lásku učinit cokoli.  Poláčková velmi zaujala svým nádherně niterným pěveckým projevem s excelentní artikulací a jímavou intonační čistotou. Italský tenor Mastro podal také pěvecky adekvátní výkon (krom jedné či snad dvou výšek), nejsem si však jist, že postavě Fernanda skutečně sedl.

Jevhen Šokalo (vlevo) a Aleš Jenis. (Foto: Martin Popelář)

Naopak zcela jistý jsem si u ukrajinského basisty Jevhena Šokala, který ztvárnil pěvecky i herecky netvora Kalibana s potěšující jízlivou brutalitou a pudovou tělesností. Jeho zkroucené rozložité tělo, neustálé drbání se po rozdrásaném těle schovaném v hadrech šatů a drsný, neučesaný pěvecký projev patřily k sugestivním zážitkům premiéry. S potěšením lze hodnotit také výkon dlouho absentujícího barytonisty Jakuba Kettnera v roli Alonsa, další protagonisté rovněž zazpívali své role s přehledem. Jako výrazné komicky groteskní duo se vryla do paměti zejména dvojice kumpánů Kalibana Trinkulo (Václav Morys) a Stefano (Martin Gurbaľ).

Bouře Zdeňka Fibicha není dílo, které by oplývalo výraznější dramatickou dějovou linií, v podstatě se vše odehrává ve filozoficky moralistní rovině: po odpykání trestu přijde vykoupení v podobě odpuštění. Jako takové dílo trpí řadou dramatických neduhů a toporností. Fibichově hudbě místy chybí výraznější melodické linie, vše je jakoby hudebně nařaseno, zamlženo a sněno, bez konečného tahu na branku v podobě spalující hudební myšlenky. V hudebním nastudování Marka Šedivého bylo možné slyšet jednu z nejlepších interpretací divadelního orchestru s báječnými výkony sólově výraznějších nástrojů (zejména violoncella), koncizní sehraností a dobře odstíněnou dynamikou, která ani přes svou robustní fakturu nezastínila sólové výkony. Pěvecky impozantní sborová čísla sboru NDM se tentokrát přenesla také mezi diváky a vytvořila působivou akustickou performanci.

Olga Jelínková jako Ariel. (Foto: Martin Popelář)

Režie Jiřího Nekvasila se nebála zdůraznit některé komické prvky, jež lze považovat za mimořádně přínosné: zavěšení Ariela na létající stroj, nadhled a koketování Mirandy, která se tak vyhnula trapnému studu a pubertálně zamilovaným pohledům… Zábavná byla komická dvojice spiklenců Kalibana a jejich pokus o vraždu.

Nastudování Fibichovy Bouře je zdařilé po režijní, dramaturgické, interpretační, scénické, kostýmní a pohybové stránce. Jako takové stojí dílo i přes určité vlastní dramaturgické či hudební zvláštnosti za pozornost, jelikož díky svým realizátorům opravdu nenudí a oplývá fantazií a šťastnou invencí.