DVOJRECENZE: Ostravu okouzlily nadpozemské ženy aneb Martina Janková versus Iva Bittová

Skutečnost, že na obou koncertech zněla lidová píseň v přiléhavé, sugestivní i originální instrumentaci, hudebním aranžmá a nástrojovém obsazení, přinesla zajímavé sondy a možnost srovnání.

Nejprve mé kroky zamířily do kostela sv. Václava, kam jsem dorazil tradičně na poslední chvíli. Přivítal mne potěšující pohled: zcela zaplněný kostel a rozličné generace návštěvníků koncertu, svědčící o tom, že umění Ivy Bittové přitahuje bez ohledu na věk a žánrovou „příslušnost.“ Každý zřejmě tušil, oč na tomto koncertě půjde – propojení Ivy Bittové s mladým slovenským smyčcovým kvartetem, pojmenovaným podle prvního učitele mladých interpretů a otce violoncellisty souboru Pavola Muchy. Řeklo by se, že propojení vzhledem k univerzálním hudebním schopnostem a zkušenostem Ivy Bittové naprosto logické a očekávané.

Iva Bittová v kostele sv. Václava. (Foto: Dalibor Andrýsek)

Protagonisté představili společné aktuální album, které přináší čtyřiačtyřicet slovenských lidových písní, jež počátkem 20. století sesbíral tehdy ještě neznámý maďarský folklorista a budoucí geniální skladatel Béla Bartók. Tyto písně na nové nahrávce upravil pro smyčcový kvartet slovenský skladatel Vladimír Godár. Není to první spolupráce vynikajícího skladatele s Bittovou, oba jsou hudebně spřízněni již řadu let. Přes všechna očekávání dokázali hudební aktéři v mnoha ohledech příjemně překvapit.

Bittová se před diváky objevila nejprve sama a k radostnému překvapení (protože na nové nahrávce se prezentuje „pouze“ v pěvecké roli) i s houslemi v její „klasické“ improvizaci, která je soubojem i prolínáním hudby, interpreta a posluchače. Ve vokální improvizaci Bittové se na diváky přenesla magická funkce hudby jako prostředníka mezi tímto a jiným světem, hudby jako něčeho tajemně a nevyslovitelně krásného i bolestného. Housle jí v této komunikaci s univerzem byly poslem výrazu, který se od intervalových doteků s pěveckou linií odpoutal také k tónovým shlukům a šramotům. Bittová dokáže rozeznít i hluk tak, aby působil na posluchače jako čarovný závan neznáma. Během své hudební performance typicky kráčela mezi posluchači se zavřenýma očima a opájela zvukem a hlasem, který rezonoval postupně celým interiérem kostela jako odvěká, nestárnoucí šamanka. Jako hledačka skrytých pramenů. Iva Bittová je neuvěřitelný dar.

Iva Bittová se souborem Mucha Quartet. (Foto: Dalibor Andrýsek)

Ve spojení s Mucha Quartetem představila Bittová nejprve Bartókem sesbírané lidové písně Keby boli čerešne, Kalina malina, Pod lipko nad lipko a Stará baba zlá. Písně jsou to velmi kratičké, proto je umělci prezentovali vždy v několika skupinkách a Bittová se nezdráhala posluchačům vtipně doporučit, ať se z důvodů délky písní neobtěžují tleskat mezi jednotlivými sadami. Nádherné byly také instrumentální úpravy slovenských písní jako například Nárek, Fujarová či Eště jeden žart. Godárovy transkripce nejdou v žádném ohledu proti smyslu lidové písni, naopak ve všech aspektech instrumentace podporují její melodiku ideálním rozvržením hudební faktury a důmyslným variováním rolí jednotlivých nástrojů kvarteta ve stylu plnohodnotné konverzace všech čtyř instrumentů.

Následující intermezzo bylo překvapivým výletem do díla Leoše Janáčka a jeho sbírky lidové poezie v písních, z níž zazněly písně Túžba – Ej, Janku, Janíčku, Stálosť, Lavečka a Svatba komáří, kterou Iva Bittová neobyčejně půvabně ztvárnila herecky i pěvecky dokonalou imitací komářího bzučení. Herecké kreace Bittové jsou vůbec jedinečnou přidanou hodnotou jejího cítění a vnímání hudby. Následující vstup byl zjištěním, že umění slovenských skladatelů upravit vkusně lidovou píseň a ušít jí nové hudební aranžmá je trvalou konstantou našich východních sousedů. Čtyři písně jednoho z největších slovenských skladatelů 20. století Eugena Suchoně v instrumentální adaptaci pro smyčcový kvartet mne téměř uhranuly svou krásou, která místy jasně odkazovala k nejlepším kvartetním opusům Antonína Dvořáka. Písně Keď sa vlci zišli, Hlboký jarčok, Žial a Husičky popelavé se mi hluboce vryly do uší svou ničím nespoutanou melodickou invencí, tragikou i něhou. Iva Bittová také poděkovala organizátorce koncertu Iloně Kučerové za možnost vystoupit v rámci turné k nové desce také v Ostravě v tak nádherném prostoru, jakým je kostel sv. Václava.

Iva Bittová a Mucha Quartet. (Foto: Dalibor Andrýsek)

Slovenské umělce Mucha Quartet bohužel nemám možnost srovnat s dalšími slovenskými kvartetními soubory, ale těch českých jsem slyšel celou řadu a můžu zodpovědně napsat, že Juraj Tomka (1. housle), Andrej Baran (2. housle), Veronika Prokešová (viola) a Pavol Mucha (violoncello) mají nakročeno ke skvělé hudební kariéře. Prokazují mimořádnou hudební empatii, dokonalou souhru, oba houslisté se představili také pěvecky, a to je v dnešní době velké plus: přesáhnout meze svého klasického vzdělání a rozlétnout se po širokém hudebním světě naprosto nespoutaně, jako to dělá Iva Bittová. Opouštěl jsem po necelé hodině stále ještě nedokončený koncert Ivy Bittové a Mucha Quartet jen velice nerad s přáním, aby se tato pro mne osobně naprosto jedinečná, neopakovatelná osobnost s energickým slovenským tělesem brzy do Ostravy vrátila.

*

V divadelním sále Domu kultury města Ostravy se od 19 hodin uskutečnil druhý koncert festivalu Musica Pura nazvaný Písňové studánky Leoše Janáčka. Za touto poetickou metaforou se neskrývá nikdo jiný než Martina Janková a Ivo Kahánek. Vystoupení této dvojice se mělo konat už v září v rámci Svatováclavského hudebního festivalu. Bohužel sopranistka Janková onemocněla a koncert se uskutečnil jako sólový recitál Kahánka.

Tentokrát byla fortuna všem protagonistům koncertu nakloněna. Navíc k těmto vynikajícím sólistům namíchali dramaturgové festivalu Musica Pura opravdu zajímavé partnery: Ensemble FLAIR se za dva roky své existence zapsal do povědomí široce temperovanou dynamikou, muzikalitou a citlivým přístupem k lidové hudební tvořivosti. Spolu s Ensmeble FLAIR vystoupily zpěvačky Klára Obručová a Ludmila Vašková. Jako host zahrál na stolový cimbál Petr Zetek.

Martina Janková na festivalu Musica Pura. (Foto: Ivan Korč)

Večer proběhl jako prolínání klasického a folklorního světa, větší prostor samozřejmě měla dvojice Kahánek a Janková, kteří koncert zahájili písněmi Ty ukvalsky kosteličku, Ma mila mamulko či Na tych fojtovych lukach. Janková se hned od začátku prezentovala v ideální hlasové kondici, která jejímu koloraturnímu sopránu dovolila vymalovat melodické linie v působivých barvách, nepřehnaných vibratech, leč zpočátku možná s opatrným klasickým výrazem. Působivé bylo přebírání téže písně kontrastní obsadou s Obručovou a jednotlivými hráči Ensemble FLAIR v čele s cimbalistou Janem Rokytou. Docházelo tak k účinnému kontrastu v hudební barvě písní, vyvolávajících nečekané synestézie. Fascinujícím, přírodními dary ověnčeným vokálem oslovila například písní Chodila po roli Klára Obručová, která na mne zpočátku působila výrazově přirozeněji než Martina Janková.

Ivo Kahánek a Klára Obručová. (Foto: Ivan Korč)

Jenže si dokážu představit, co pro Martinu Jankovou, kterou ostravské obecenstvo považuje za svou, muselo vystoupení znamenat. A světově uznávaná sopranistka také v průběhu koncertu tak nějak roztála, dostala se do té správné emoční nálady, která jí dovolila začít si hrát. Začít si onen úžasný lidový fond užívat. Janková přidala do dalších písní Záře od milého, Dobrá rada či Pérečko svůj výrazný herecký rejstřík, s nímž vyjadřovala jednotlivé situace lidových písní. Ivo Kahánek se v průběhu večera několikrát uplatnil sólově, a to výběrem z Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku, jehož skladby Naše večery, Štěbetaly jak laštovičky a Dobrou noc! nenechaly nikoho na pochybách, proč se tento frýdecký pianista etabloval v Praze jako jeden z nejlepších českých klavírních interpretů současnosti. Mne osobně Kahánek svou interpretací navíc dokázal, že si je svých kořenů vědom, že si jich váží a z každého sametově měkkého i markantnějšího tónu byla ona sounáležitost a pokora znát.

Martina Janková na festivalu Musica Pura. (Foto: Ivan Korč)

Nádhernou třetí linkou byly pěvecké výkony Ludmily Vaškové, která svým moudrým, oduševnělým pěveckým výrazem za doprovodu Petra Zetka zazpívala například krásnou píseň Šla děvečka do haječka. Jak večer postupoval, jako by ze všech muzikantů i zpěvaček opadávala zodpovědnost situace a vroucnost a upřímnost vložená do výkonů rostla. Martina Janková v posledních písních publikum doslova spoutala svým překrásně kultivovaným sopránem, který získal přesně tu lidově jadrnou notu. Nádherné bylo, jak si Janková přivedla Kahánka stojícího stranou u klavíru k sobě k mikrofonu a v obětí s ním zpívala dál. To bylo velmi důležité a krásné gesto.

Z druhého koncertu festivalu Musica Pura. (Foto: Ivan Korč)

Všichni interpreti podali toho večera znamenité výkony: ať to byl vzrušený, v rychlých notových hodnotách a harmonických koloraturách artikulovaný projev cimbalisty Petra Zetka, pokorný, moudrý a vždy sametový úhoz Jana Rokyty, svědomitě přesná basa Lukáše Švajdy (který každým dalším vystoupením, kde jej slyším, jakoby vyrostl o několik hudebních mil), či housle a viola Petra Valy a Jiřího Pospěcha, zkušeně se dělíce o své folklorní role. Na závěr jsem si tentokrát nechal slovo pro klarinet Jiřího Pivovarčíka, jehož tklivé, smutné i rozverné tóny byly pomyslným čtvrtým vokálem krásného večera.

Oba páteční koncerty přinesly mimořádně šťastnou dramaturgii, nádherné výkony všech účinkujících a ukázaly, jak se má folklorní hudba hrát. V případě Ivy Bittové se jednalo o osobitější, umělecky rafinovanější cestu, která možná nevezme za srdce každého, neboť je velmi výlučná a umělecky neobyčejně propracovaná. Kdo však dokráčí k jejímu konci, čeká jej neuvěřitelný zážitek, protože hlas Ivy Bittové a projekty, na nichž se podílí, jsou pro mne světovým unikátem.

Závěr druhého dne festivalu Musica Pura. (Foto: Ivan Korč)

Druhý koncert s Martinou Jankovou, Klárou Obručovou, Ludmilou Vaškovou a folklorními muzikanty byl klasičtější ukázkou přístupu k lidové hudbě. Od počátku do konce dýchal na posluchače srdečností, lidskostí a hřejivou pohodou. V případě Kláry Obručové a Martiny Jankové se pak jednalo o nádhernou konfrontaci hlasu, který tryskal jako vodopád z vrcholku hory (Obručová), a vokálu, jenž svou nádherou, technickou dispozicí a schopnostmi patří ke světové špičce v oblasti operní hudby (Janková). A to je na jeden večer strávený na koncertech v Ostravě poměrně dost, nemyslíte?

Společnou recenzi třetího a čtvrtého festivalového dne přinese kulturní deník Ostravan.cz v pondělí.