Hu. Gju, gju. Dyjidyji. Kjyv-kjyv. Básníci z Protimluvu recitovali v Domě umění
25.11.2016 00:00 Ivan Mottýl Obraz & Slovo Report
„Dudlidle. Dudlidle. Ty ty didelilityty,“ znělo ve čtvrtek večer v ostravském Domě umění. Skoro jako by se psal rok 1916 a v kabaretu Voltaire v Curychu se právě klubaly na svět první dadaistické verše. V Ostravě ale takto recitoval polský básník a squatter Robert Rybicki, jenž dal citované básni výmluvný název: Lekce poezie.
Básník Robert Rybicki recituje v ostravském Domě umění.
Foto: Vladimír Šulc
Robert Rybicki přijel na večer nakladatelství Protimluv z Krakova, zrovna tak ale mohl dojet z Berlína nebo z Londýna. V Praze před časem žil téměř půl roku v proslulém squatu Milada a nedávno byl zase k nalezení v podobném přístřeší ve Vídni. Rybicki je z rodu prokletých básníků. Trochu Rafał Wojaczek a Andrzej Bursa, trochu ostravský beatnik William Geoff, především ale čistá esence poezie. A někdy destilovaná i do takovýchto tvarů:
Kyry. Kerek.
Kyj, kjek. Kyj, kjek!
Tyjupli. Tyjupli.
Klo, klo, klo…
Gu, gu, gu!
Někomu tyhle zvuky mohou připomínat pokusy o fonetické přepisy hlasů ptáků, což zase není tak špatná úvaha. Rybicki je nezkrotným ptákem, kterého nic nezastaví. Svobodnou orlicí, která krouží nad půlkou Evropy, takže ho jeden večer potkáte v ostravské hospodě Les, druhý den ve vídeňském Nachtasylu a třetí noc v pražském klubu Újezd. Je to rebel na polské literární scéně, která jméno Rybicki dobře zná, ale zároveň si od autora udržuje podstatný odstup, jak se konečně přesvědčil i autor tohoto textu na jednom literárním festivalu v Bielsko-Białe.
Psit! Psit!
Kekeke. Kikiki.
Ají! Krkrkr.
Rybicki touhle básní dává lekci básníkům, kteří vydávají zbytečné knihy, a takových je dost v Polsku i v Česku. Sbírky, v nichž se balast míchá s vyčpělostí a slovními průjmy. Knihy jaksi nepotřebné, kterých ale na trhu přibývá, protože každý veršotepec i grafoman už dnes ví, že za 15 tisíc korun si sbírečku může vydat i sám. Bez Protimluvu a jeho přísného šéfredaktora Jiřího Macháčka. Rybicki je ovšem ozdobou edičního plánu Protimluvu, básník s velkým B, divoká peřej valící se z jednoho autorského čtení na druhé, kde udivuje svým střídavě angažovaným a střídavě beznadějným chrlením. Sídliště v Krakově, sídliště v Ostravě, sídliště v Praze. Stejná bezútěšnost, které Rybicki tolik rozumí.
…hlava už nechápe nic,
ta hlava sídliště,
skládka zbytečné paměti,
místnost plná krámů.
Čtvrteční večer byl věnován literátům, kteří vydávají v ostravském vydavatelství Protimluv. Robert Rybicki pod logem tohoto nakladatelství už v roce 2014 představil sbírku Dar lůzrů, zatímco další z básníků vystupujících v Domě umění vydal u Jiřího Macháčka sbírku Play off. Tím autorem je rovněž squatter. Neklidný hrnec s vařící vodou, který má energii parního stroje, přesto si říká Ticho. Básník Ticho.
…Klidně ve mně můžeš jako vždycky rozmlátit židličky a stoleček
co jsem si v sobě postavil, když jsem žil na ulici
a můžeš se mi v zaklecovadle dívat do duše
poztrácený po domě
Jak ve mně vržou ztabáčněná prkna z půdy
poslechni si…
co se o mně říká nad zátočnou Doktor Dům
co se mnou šije a kam se chci zašít…
Zážitek je už samotná recitace. Ticho totiž v tichém Domě umění deklamuje tak, že jeho hlas diváka uklidňuje a zároveň popouzí k nějakému smělému činu, dost možná i k šílené akci. Netušíme, jak recitoval Karel Hynek Mácha, ale Ticho je starosvětsky revoluční. A že vystupuje po Rybickém, oživuje v galerii revolučního Máchu, který po porážce polského protiruského povstání pomáhal polským běžencům přes Prahu dále na západ. Ticho se v některých verších může jevit jako takzvaný rádoby „záumný“ básník, ale při bližším seznámení s jeho poetikou zjistíme, že tyhle občasné sofistikovanosti jsou upřímnými literárními odkazy či vzkazy dávno mrtvým klasikům.
Literární večer v Domě umění znova potvrdil, že nakladatelský dům (dobrá, spíš domeček) Jirky Macháčka je místem, v němž nachází azyl i poezie stojící zdánlivě na okraji literního provozu. Na píšící squattery totiž kravaťácká vydavatelství nečekají zrovna s otevřenou náručí, Macháček ale odvážně hlásá do světa, že mu jde o skutečnou poezii, nikoliv jen o její vnější znaky. A ví, že básníky nelze hledat jen na literárních festivalech a v literárních kavárnách. Že se vynikající poezie rodí i na ulici, byť v případě Ticha a Rybického tu ulici nelze brát až tak úplně doslovně. Jinak řečeno, že se poezii daří lépe ve vnitřní svobodě, než když je básník zároveň tiskovým mluvčím, novinářem, učitelem nebo živnostníkem.
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.