Filharmonie vyvolávala anděla smrti a arménský violoncellista podruhé zhypnotizoval Ostravu

Byla to jedna z největších ztrát ostravské hudební kultury. Václav Jiráček nastoupil na post šéfdirigenta Státní filharmonie Ostrava v sezóně 1962/1963. Jeho jasná umělecká vize, snaha o propagaci soudobé hudby, se odrazila v objevně koncipovaných programech, v nichž dominovala česká hudba 20. století. Bohužel Jiráčkova životní pouť skončila v troskách letadla u Bratislavy 24. listopadu 1966. Tedy jen dva týdny poté, co v Ostravě dirigoval Sukovu symfonii Asrael.

Na palubě tehdy zahynulo všech 82 pasažérů. Málo se ví, že Jiráček měl v úmyslu zařadit do programu filharmonie také 1. Symfonii (Sinfonia piccola) tehdy dvacetiletého vycházejícího ostravského talentu Eduarda Dřízgy. Už k tomu nedošlo.

Po nečekané smrti Antonína Dvořáka 1. května 1904, napsala jeho dcera Otylie na památku svého otce tyto verše:

Můj milovaný, drahý, vznešený,
cítíš ten horkých slzí proud,
jež po tváři mi plynou
jak řeka mocná
a v bolesti si brázdí cestu,
jež hluboko se vryje v líce mé?

Podobně hluboká bolest, či spíše bázeň o vlastní život, o život své rodiny, zažíval od roku 1948 denně ruský skladatel Sergej Sergejevič Prokofjev. Jeden z největších talentů ruské i světové hudby 20. století byl zrůdnou kulturní ideologií Ždanova přinucen psát angažovaná díla, která už svými náměty (Příběh opravdového člověka) nevzbudila na prestižních scénách valný ohlas a ještě více se podepsala na podkopaném Prokofjevově zdraví. Od roku 1949 mu lékaři nařídili komponovat maximálně jednu hodinu denně. V posledních letech před smrtí však Prokofjev napsal dílo, které patří k jeho mistrovským kusům. Symfonii-koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 125 věnoval ruský mistr mladému violoncellistovi Mstislavu Rostropovičovi, který ji také pod taktovkou Svjatoslava Richtera v roce 1952 premiéroval.

Narek Hakhnazaryan. (Foto: Ivan Korč)

Symfonii-koncert v Ostravě rozezvučel spolu s Janáčkovou filharmonií a Petrem Vronským arménský violoncellový čaroděj Narek Hakhnazaryan. Kdo slyšel jeho hru před dvěma lety, když se v Ostravě představil poprvé v díle Camille Saint-Saënse, nemůže si nevzpomenout na jeho pružnou, neuvěřitelně pohyblivou techniku, sametové, měkce rozvířené vibrato a nádherně mužný, cituplný a barevně rozmáchlý tón. Všechny tyto indicie se objevily také v Hakhnazaryanově interpretaci Prokofjevova technicky extrémně zatíženého partu, který je naplněn obtížnými dvojhmaty, zběsilými figurami, krkolomnými pasážemi, melodiemi ve flažoletech apod.

Jenže Hakhnazaryan potvrdil všechny předpoklady a obtížnou sólovou roli zvládnul úžasně. Úvodní violoncellovou kantilénu v Andante zahrál s obrovskou citovou rozjitřeností a vzrušeným vibratem. Ponuré, temné harmonie se vzpínají v sólovém hlasu do výšek, přesto jsou pořád jakoby přidušené, jakoby výkřik nemohl zaznít naplno. Faktura věty je jako u Prokofjevových skladeb z třicátých let neobyčejně široká, ale současně jasně čitelná. Zlověstně groteskní melodie v Allegro giusto druhé věty po kratičké introdukci přináší extrémně rychlé figury violoncella, které Hakhnazaryan zahrál s perfektní přesností a ohnivým temperamentem.

Narek Hakhnazaryan a Petr Vronský. (Foto: Ivan Korč)

Také kontrastní lyrické téma vyznělo s přesvědčivou naléhavostí, něhou i smutkem, které dokázal jen Prokofjev tak nádherně vkouzlit do své hudby. Rozsáhlá kadence vyzněla velkolepě. Stejně tak třetí věta Andante con moto vyzněla s groteskním humorem, kterým skladatel vyslovil přesnou odpověď všem kritikům jeho díla. Zde se projevilo opět naplno jeho satirické i noblesní myšlení, smysl pro nadsázku, kterou tak často rád uplatňoval svým oblíbeným, lapidárním komentářem, byť třeba vážně cílených skladeb: „zábavné“.

Skvěle se v Prokofjevovi uvedla Janáčkova filharmonie, z níž dostali pořádně „zabrat“ zejména hráči na žestě a dřeva. Vynikající, plný zvuk trombónů, tuby, trubek, skvělé sólově výraznější party fagotu, fléten či závěrečné celesty potvrdily nevšední nastudování, které stvrdil svou zkušeností a smyslem pro detail i celkový tvar dirigent Petr Vronský.

Hakhnazaryan zahrál přímo fantasticky. Vždy, když je možné slyšet živě interpreta podobného formátu, lze jen s obdivem ocenit, jak zodpovědně tento arménský supertalent zúročuje svůj dar, jak interpretačně stále roste, získává nadhled, zkušenosti a přitom zůstává svůj, pokorný, oddaný hudbě. Jako přídavek zahrál Hakhnazaryan stejně jako před dvěma lety Lamentatio od Giovanniho Sollimy. Italský skladatel se v této neobyčejně výrazné, etnicky provzdušněné skladbě inspiroval nepochybně arménským folklorem: táhlá úvodní melodie přináší vokální intervalový zpěv cellisty, který Hakhnazaryan zvládl s přesvědčivostí Serje Tankiana z metalových System of a Down. Kontrastní druhý díl Lamentatia jakoby vypadl z pera kapely Apocalyptica, jenže Narek si se svou fantastickou virtuozitou zcela vystačil sám. Prostě neuvěřitelný zážitek, který mu přinesl dvojnásobný potlesk diváků vestoje.

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Prokofjev zemřel rok po premiéře této skladby, shodou bizarní náhody ve stejný den jako tyranský diktátor Josif Stalin. V předním ruském hudebním časopise bylo prvních 115 stran věnováno smrti nejmasovějšího vraha 20. století. O Prokofjevovi stačil suchý, stručný komentář na straně 116! Na tato fakta by se nemělo zapomenout.

Má duše volá Tě,
mé srdce vzpomíná
těch krásných chvil,
kdy chvělo se láskou,
již vyvolalo ruky Tvojí pohlazení.
A políbení, jež´s mi dával na čelo,
můj tatíčku, jak to mě blažilo.
a slova lásky, jež´s mi dával
jak zachvívala celou mojí bytostí.

…píše dále Otylie Suková ve verších na památku svého otce, Antonína Dvořáka. Jakoby tušila, že se už brzy potkají. Manželka Josefa Suka zemřela o rok později – šestého června 1905 ve svých sedmadvaceti letech. Vrozená srdeční vada se jí stala osudnou, z manželství vzešel jediný syn Josef, otec slavného houslisty a Dvořákova pravnuka Josefa Suka.

Josef Suk na Asraeli – symfonii pro velký orchestr, op. 27 pracoval po Dvořákově smrti a zamýšlel jí jako uctění památky velkého českého mistra. Smrt Otylie přišla jako další drsná rána osudu, když už byly první tři věty hotové. Zdrcený skladatel vytvořil ještě další dvě věty a celou symfonii dedikoval „vznešené památce Dvořákově a Otylčině“. Asrael je ve východních náboženstvích andělem smrti, který odvádí lidské duše do věčného smíření.

Andante první věty přineslo sveřepé téma osudu, které po počátečním vzestupu zužuje nemilosrdně svou intervalovou strukturu z kvarty k sekundě. Majestátně se vzpínalo toto téma v jednotlivých nástrojových sekcích, tak jak se neúprosně valil proud Sukovy hudby vpřed s Mahlerovskou majestátností i sarkasmem. Nádherně vyznělo filharmonikům také úzkostné téma v Andante, které zaznívá ve flétně a trubce jako hudební aluze Requiem Antonína Dvořáka. Také následující fugato bylo dramaticky skvěle vygradováno. Vivace další části v prudkém tématu s tritony zmenšených kvart v závěru bylo opět přívalem emocí, jak je Suk musel vychrlit, vydrat a vypsat se z nich. Poslední dvě věty symfonie Adagio a Adagio e maestoso vyznívají ve svém důsledku smířlivěji a očistně. Smrt a ztráta sice znamená bolest a zmar, ale těm, kdo vidí na konci cesty světlo, není dána hysterie, ale smír.

Dirigent Petr Vronský během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Slyšet živě Sukovu symfonii Asrael bylo jedním z obrovských hudebních zážitků této sezóny a jsem velice rád, že takto koncipovaný program vzniknul. Nepochybuji o obrovské náročnosti, která byla svěřena na bedra hudebníků Janáčkovy filharmonie, a vyslovuji obrovské uznání k tomu, co se jim ten večer pod taktovkou pozorného, empatického dirigenta Vronského povedlo. Skutečně excelentní výkony bylo možné zaslechnout ve všech nástrojích, brilantní zvuk žesťů, dřev i smyčců provázely nádherné výrazné sólové linky koncertního mistra Pavla Doležala i dalších hráčů. Večer, ač přesáhl hranici dvou hodin, jakoby se zastavil v čase, věren faktu, že v nebytí čas neexistuje. Doufejme, že se Ostrava dočká také dalších Sukových velkých děl, jako např. Pohádka léta či Epilog. Také hudba Sergeje Prokofjeva se, myslím, v uších Ostravanů zabydlela s příznivým dojmem, byť se v obou případech jednalo o skladby temně hlubinné.

Závěť
Kdybych zemřela, přeji si: Moje jmění obnášející 10 000 zl. Bude rozděleno: 5 000 zl. mému synovi a 5 000 zl. se věnuje na úpravu rozboru o tatínkových operách Armidě, v prvé řadě pak Rusalce. Pak na upravení symfonických básní, jak byl Holoubek p. Nedbalem rozebrán. By se jednou těm hloupým předsudkům učinil konec. A vůbec na vydání knihy, která by pravdivý obraz podala o tatínkově tvoření a o jeho osobě. Můj muž by musel vše řídit, který jediný zná vše do pravých detailů, jak osobní, tak umělecký tatínkův profil. Šperky: prsteny dostane Pepa, kolier a diamantové náušnice malému Pepčovi na památku po matičce, též zlatý řetízek a hodinky. Menší zlaté věci rozdělit sestrám. Nábytek si můj muž ponechá a naloží s podobnými věcmi, které sám koupil, jak bude chtít.
Otylie Suková