Miláček ostravského publika Norbert Lichý: Nemyslím si, že by se v Praze dělalo lepší divadlo

Ty jsi tady u Bezručů třicet let. Od listopadu 1987. Byla někdy během těch třiceti let situace, ve které sis říkal: Kdybych to byl věděl, tak bych sem nechodil?

Hodně mě tenkrát rozčílilo, když nás rozpustili jako příspěvkovou organizaci města. Nikdo mi dodnes nevysvětlil, proč se to muselo stát.

To se stalo v roce 1997. Budova, ve které dnes sídlí Divadlo Petra Bezruče, zůstala příspěvkovou organizací jako stagiona, ale naštěstí se podařilo udržet při životě divadelní soubor pod jménem Divadelní společnost Petra Bezruče, s. r. o. Tehdy jsem se bál, že divadlo jako takové by mohlo i zaniknout.

Dodneška nevím, proč se to dělo, za jakým účelem a k čemu to mělo být dobré. Teď jsme de facto soukromá divadelní společnost. To není úplně dobře. Na jedné straně máme určitou volnost, ale nezávislost to není. Musíme každé tři roky žádat město o víceletý grant.

Nedovedu si představit, že byste ty peníze nedostali …

No vidíš, a nás to napadlo zrovna ve spojitosti s tou poslední aférou kolem návštěvy paní prezidentové Zemanové u nás.

Tak to ne! Nedovedu si představit, že by tahle pseudoaféra mohla vést ke změně v přístupu města k financování Divadla Petra Bezruče. Kdyby se něco takového někomu vylíhlo v hlavě, dopadlo by to jako v Ústí nad Labem, kde pokus o likvidaci „nepohodlného a neposlušného“ Činoherního studia přinesl politickou smrt všem, kteří chtěli tohle divadlo zlikvidovat.

Ale pražské Divadlo komedie nepřežilo podobné uvažování pražských radních, tak se nediv, že mám určité obavy.

Ano, Praha je ale specifická. Tam je tolik divadel, že si radní tohle mohou dovolit. Spoléhají na to, že lidem jedno zaniklé divadlo příliš chybět nebude. Proto se tak trochu divím všem dobrým hercům, že tak spěchají do Prahy. Ty jsi určitě také dostal řadu nabídek, ale už přes třicet let hraješ v Ostravě. Proč?

Protože jsem tady doma. A navíc, já nevím o žádném divadle, které by mi nabídlo víc. Nemluvím o penězích, ale o divadle, které by mi prostě nabídlo nějakou lepší alternativu k tomu všemu, co mne drží zrovna tady. A potom, já si nemyslím, že by se zrovna v Praze dělalo lepší divadlo než jinde jenom proto, že je to Praha. Prostě nevím, v čem by ta změna bylo pro mne takzvaně k lepšímu.

No jo, ty nejsi, jak se říká, herec s hypotékou. Takže ti nevadí přece jen o něco nižší příjmy, které mají herci v Ostravě. Tady od té doby, co v Ostravě zaniklo dabingové studio, herci nemají moc možností si přivydělat. Pak se nelze divit třeba skvělému herci, tvému bývalému kolegovi z divadla Tomáši Dastlíkovi, že odejde prakticky k filmu a do televize do Prahy. Ty máš ale také plno filmové a televizní práce. Tak co tě drží v divadle?

No to divadlo. Jeviště, hlediště a publikum. Herec by měl hrát pro lidi. V přímém kontaktu. Ten denní styk s divákem, to by mi chybělo.

Publikum je droga?

Tak bych to neřekl.

Připadáš si v televizi nebo u filmu, že hraješ pro kameru?

Připadá mi leckdy, že texty které do té kamery říkám, by na divadle nikdy neprošly. Texty seriálů většinou fakt nejsou žádný Shakespeare. A tak mě to někdy moc nebaví. U toho divadla se přece jen pořád sem a tam obohatí duše. Tam jde o zabíjení času.

Takže jde hlavně o kšeft?

Komu?

Těm, co hrají v blbých seriálech …

To je podobné, jako by ses ptal zedníka, proč dělá fušku.

To ne.

No to jo!

Zedník umí jen svoji zedničinu. Ty ale máš svoje divadlo, ve kterém předstupuješ před publikum ve hrách, které vybírá dramaturg, režíruje režisér a všechno se to děje ve snaze dělat dobrý kumšt, umělecky kvalitní věci.

Tam ale také dělám hereckou profesi. Jde jen o jiný obor. Podobně je to s prací pro rádio, natáčení audioknih, dabing. To jsou jen různé typy herectví.

Dobře. Co by se muselo stát, abys odmítl nabídku filmu nebo televizního seriálu?

Kdybych kvůli té práci přišel o skutečně dobrou roli na divadle. Toho si cením nejvíce. Možnosti zahrát si fakt dobrou roli. Těch není v životě moc. Já jsem měl tak trochu štěstí – mám jich za sebou možná sto třicet.

A kterou z nich bys chtěl zahrát znova?

Claudia v Hamletovi.

Proč zrovna tuhle postavu?

Protože ten chlap jenom miloval tu ženskou. Ano, byl to hajzl, protože Gertruda byla ženou jeho bráchy. Ale to je právě to. Tuhle postavu bych si fakt zahrál znova. Já mám jednu nahranou rozhlasovou hru, asi to napsal Oldřich Daněk a jmenuje se to Vzpomínka na Hamleta. Je to o tom, že Claudius není mrtvý, je zavřený v jakési kobce a přemýšlí o tom, proč se to všechno stalo. Když jsem to slyšel, o něco víc jsem začal chápat Claudia. Chápat, rozumíš? Ne souhlasit s tím, co provedl, ale trošku víc rozumím těm jeho motivům. A taky bych chtěl znova krále Leara. Ale s dobrým režisérem. Protože ten Lear, kterého jsem tady hrál, to nebyl Lear, jak já bych ho viděl. Já mám prostě Shakespeara rád. A také bych byl rád, kdyby už konečně někdo našel odvahu postavit se dramaturgicky ke hře Falstaffovo babí léto. Zatím mi každý říká, že se to nedá hrát, že to je Werich. A já říkám: No a co? Myslím si, že to by mohl být počin.

Ty odmítavé postoje ale vyvrací třeba zrovna tvoje nejnovější role Karla Kopfrikingla ve Spalovači mrtvol. Také by někdo mohl říkat: To se nedá hrát, to je Rudolf  Hrušínský a lepší už to být nemůže. Co ty si myslíš – když je něco geniální, je možné to beze studu opakovat, kopírovat?

Začnu z druhé strany. Teď se bude znova točit Švejk.

Ale to je mi novinka! Kdo ho bude hrát?

Ještě se neví, nebo se o tom ještě nemluví. Možná Pavel Liška, možná Radek Holub. Oba dva by to hrát mohli. A vezmi si třeba Rozmarné léto nebo Saturnina, ty knihy jsou prostě pro mne nepřekonatelné.

A mají se takové věci převádět na jeviště?

A proč ne? Někdy to vyjde. Vezmi si naše Petrolejové lampy. A náš Spalovač mrtvol, já vím, sebechvála smrdí, ale myslím si, že to není špatná inscenace.

To opravdu není. Ty jsi dostal nedávno také cenu v anketě Neviditelný herec. Co tě baví v rádiu?

Zase začnu odjinud: Bylo mi nabídnuto monorama. Toho se velmi bojím. Protože jeden herec tak dlouho na jevišti, a aby to bylo furt dobrý, to je strašně těžký. Když vezmeš Motýlka, tu audioknížku, za kterou jsem dostal tu cenu, tak to je dohromady osm hodin. V rádiu se to vysílalo po půlhodině. To se asi dá přežít. Ale poslouchat to osm hodin v kuse, to bych nesvedl. Aby tohle nenudilo, na to jsem nejvíc v tom studiu myslel. A abych byl pořád zajímavej.

Umění jednat slovem je pro práci v rozhlase podmínkou …

No právě! Není tam ten ksicht, nejsou tam ta gesta …

Ty neděláš před mikrofonem gesta?

Strašně málo. Někdy jo, ale málo. Šklebím se, to asi jo. A pak to chce ještě dobrého rozhlasového režiséra. A toho jsem tam měl, pana režiséra Tomáše Soldána. Ale jsou knihy, které bych asi číst ani neuměl. Tak třeba jsem nikdy neměl moc kladný vztah k poezii, sice si mne párkrát na poezii do rádia pozvali, podle nich to nedopadlo špatně, ale já nevím. To je obor, ve kterém tak trochu tápu. Ale melodram by mne zajímal. Jenže to už se dnes nedělá.

A tam bys mohl uplatnit i svoje muzicírování. V tomhle směru mi moc chybí vaše společné hudebně-divadelní večery s Jirkou Sedláčkem tady v bezručáckém Divadelním klubu.

No jo, ale oba dva máme málo času. Jirka je navíc po infarktu a musí se šetřit.

Vrátím se ještě k jedné věci. Jsi tady v divadle třicet let. Za tu dobu se zde vystřídala řada uměleckých šéfů a režisérů. A říká se, že ten, kdo si nesedne s Norbertem Lichým, koho Lichý nepřijme, ten tady nevydrží. Můžeš to komentovat?

Nemůžu. Já to prostě tak vůbec nevidím. Já si něčeho takového vědom nejsem.

Vrátím se ještě k tomu skandálu s paní prezidentovou Zemanovou. Co bys k té věci řekl?

Vadí mi to hrozně. Je to pachuť. Chodí nám různé e-maily, skoro nás v nich věší na lucerny, a přitom nic z toho, že by tady někdo chystal nějakou provokaci, není pravda. Já jsem se dozvěděl, že má někdo přijet, těsně před představením. A to na žádné blbosti prostě už nemám čas.

Blíží se výročí 17. listopadu. Jiří Bartoška vyzývá k týdnům neklidu. Myslíš si, že takové akce mají smysl?

Možná ano, ale jde o formu. Takové věci se musí dělat po zdravé úvaze. Aby to mělo smysl.

Povídáme si v měsíci listopadu. Na co si vzpomínáš, když v kalendáři přijde 17. listopad a výročí sametové revoluce?

Na tu velkou euforii, která je pryč.  A také na tu  slušnost, která je pryč a která mi velice schází. Která tu byla jen chvilku.