Opavské Příběhy obyčejného šílenství mají výborného Daniela Volného v hlavní roli Petra

Scénu pro novou inscenaci vytvořil Milan Popelka a byl velice úsporný. Na prázdný prostor jeviště umístil pouze rozměrnou bednu a kolem ní nasypal symbolicky černé, údajně novinové výstřižky. V pozadí pak umístil výtahovou šachtu s nahoru a dolů jezdící kabinou ztvárněnou pohyblivým světelným obdélníkem. Podle potřeby si pak jednající postavy s sebou přivážejí židle nebo stůl, případně opravdovou kabinu výtahu.

Kostýmní výtvarnice Zuzana Mazáčová oblékla postavy do běžných oděvů, ze kterých se poněkud vymyká úvodní kostým přítele hlavní postavy Petra, kterému jeho blízcí říkají Moucha. Michal Stalmach hrající Mouchu při svém prvním vstupu do děje připomíná jakousi šedivou larvu. Mezi ostatními běžnými oděvy pak barvami hýří kostým figuríny Evy. Pod hudební spoluprací podepsaný Jan Kluka vybral atmosféru okamžiků dokreslující motivy z hudby nejrůznějších žánrů.

Z inscenace Příběhy obyčejného šílenství. (Foto: Michal Ševčík)

Režisér spolu s dramaturgyní Alžbětou Matouškovou poněkud nadměrně zdůrazňují morální rovinu hry před její rovinou komickou. Vycházejí tím sice vstříc vkusu opavského publika, inscenace je však tímto přístupem poněkud zatěžkaná. Celku by také prospělo rychlejší tempo spolu s výraznějším rytmem. Místy příliš poklidné tempo vede nakonec k pocitu, že představení se trochu vleče a je příliš dlouhé.

Režijně-dramaturgická koncepce se opírá hlavně o Zelenkův text, takže opavské Příběhy obyčejného šílenství jsou především konverzační komedií. Za kvalitu textu ostatně Petr Zelenka v případě této hry (jeho dramatické prvotiny) obdržel v roce 2001 Cenu Alfréda Radoka v kategorii Hra roku. Nutno dodat, že ani po patnácti letech kvality a hlavně aktuálnost této hry nijak nevyčichly, ba právě naopak.

Vskutku vynikající herecký výkon podává Daniel Volný v hlavní roli Petra. Jeho Petr je věrohodný, životní štěstí hledající mladý muž, žijící mezi samými tu více, tu méně vyšinutými lidmi. Petrův nejbližší přítel Moucha je v podání Michala Stalmacha hlavně sexuálně frustrovaným mladým mužem.

Michal Stalmach v Příbězích obyčejného šílenství. (Foto: Michal Ševčík)

Janu, bývalou Petrova partnerku, která od něj odešla, aniž by vlastně věděla proč, hraje Sabina Muchová s velkou dávkou energie a její postava výrazně oživuje celé představení. Představitelka Petrovy matky Hana Vaňková velmi dobře vykresluje ženu, manželku a matku neschopnou empatie a hostující Ostravák Vladislav Georgiev v roli jejího manžela a Petrova otce v dokonalém hereckém partnerství navazuje na to, co mu Hana Vaňková pojetím role matky nabízí. Jeho otec je do sebe uzavřeným stárnoucím mužem zoufale hledajícím špetku porozumění a ženské něhy, ale také mužem, jehož produktivní život skončil nástupem nových společenských a politických poměrů. Výkon Vladislava Georgieva lze také označit za jeden z vrcholů představení.

Šárka Vykydalová a Vladislav Georgiev. (Foto: Michal Ševčík)

Sochařku Sylvii hraje Šárka Vykydalová. Její Sylvie je sice v textu označena za nevyrovnanou ženu s návaly hysterických nálad, herečka však staví hlavně na komickém potenciálu postavy a po jevišti chodí Sylvie spíše sympatická a s Petrovým otcem soucítící. Do dvojice manželů hledajících způsob oživení jejich vzájemné sexuální přitažlivosti obsadil režisér Kamilu Srubkovou (Alice) a Martina  Valoucha (Jiří). Oba odevzdávají to, co jejich postavy vyžadují, stejně jako Jakub Stránský, představitel Aleše, Janina dočasného partnera. Annu, chvilkovou známost Mouchy, a také figurínu Evu hraje Tereza Bartošová. Také ona svým pojetím oživuje celé představení. Šéf v podání Marina Táborského je poněkud schematický, ale účel postavy zde světí prostředky. Celek doplňují dva pošťáci v podání Jana Krásla a Petra Vaculíka.

Daniel Volný a Hana Vaňková. (Foto: Michal Ševčík)

Premiérové publikum zpočátku spíše chladně přijímalo současný scénický jazyk inscenace, ve kterém se režisér nezabývá polopatickými proměnami prostředí a jednotlivé postavy prostě přecházejí z jedné situace do další, aniž by se předem řešilo, kde se právě nacházejí: změny místa děje jsou dány textem a také na ně upozorňuje nahoru a zase dolů jezdící světlo výtahové kabiny.

Postupně si však diváci zvykli a hlavně podlehli konverzačním kvalitám Zelenkova textu. Na začátku druhé části po přestávce se dokonce ozval potlesk na otevřené scéně při slovech: „Tento stát na nás močí každodenně a my se pořád chováme, jako že jen prší.“ Právě v této chvíli naplno vyznívá nadčasovost a stále trvající aktuálnost hry.

Michal Stalmach v Příbězích obyčejného šílenství. (Foto: M. Ševčík)

Opavské Příběhy obyčejného šílenství jsou přes všechny dílčí nedostatky vydařenou inscenací. Díky většině dobrých a některých i vynikajících hereckých výkonů  budou zajisté patřit k vyhledávaným představením této a možná i několika dalších sezón.