Ostravská legenda Malignant Tumour oslavila na Hlubině čtvrtstoletí existence a pokřtila nové album

Velkou radostí bylo i promítání polodokumentu The Way of Metallist v přilehlém kině Cineport. Ohlédnutí se za čtvrtstoletím fungování kapely prostřednictvím archivních záběrů a komentářů předních osobností hudební scény (namátkou zmiňme publicistu Petra Korála, strůjce festivalu Obscene Extreme Čurbyho, Petra Hoška či Martina van Drunena) bylo rámcováno příběhem metalem nepolíbeného mladíka, který s kapelou vedl aranžovaný rozhovor a čím hlouběji pod povrch se dostával, tím více se mu kultura sepraných džísek a pivního rokenrolu zamlouvala. Právě tato jeho cesta dala celému filmu jméno a – jak už to tak u výtvorů Martina Ferka bývá – nespočet komických scén. Střet dvou odlišných světů byl vždy vděčným tématem a týmu okolo Malignant Tumour se ho podařilo pojmou s nadhledem a vtipem jemu vlastním. A došlo i na Dana Bártu.

Hudební program večera byl zahájen vystoupením spřízněné kapely Tendr, která se dala znovu dohromady po dlouhých 23 letech na popud nikoho jiného než Bilose. Otázka zní: má dnes ještě smysl hrát klasický thrash metal? Za sebe odpovídám ano, ovšem ten v podání Tendru byl možná až moc suchopárný a nezajímavý – nic, kvůli čemu byste měli volat domů. Občas se stane, že kapela disponuje zdatnými hudebníky, jejichž potenciál je přetaven v něco smysluplného jen minimálně, pokud vůbec. To byl přesně tento případ. Co předvedl Tendr, bylo prostě moc agro. V tom nejhorším slova smyslu.

Z koncertu Agathocles. (Foto: Kristýna Trochtová)

Ovšem Agathocles, to už bylo jiné kafe. Silnější, zemitější, pořádně hořké, acidita na nule. Poctivý grindcore bez cukru i mléka, zlý sen každého baristy z vedlejší Maryčky. Na pódiu není třeba dělat žádné cirkusy, Agathocles si to přísně ošéfovali i z pozice staticky působících vysloužilců. Dnešní doba je politickému grindu přirozeně nakloněna, nejen proto byla tato formace výbornou volbou. Agathocles na této akci v podstatě plnili funkci jakési protiváhy nevážného a sarkasmem nasáhlého projevu „Malignantů“, dost možná měli být i reminiscencí na to, z jakých kořenů ostravští bardi vycházejí. Každopádně se jednalo o jeden z nejintenzivnějších grindových setů, jež jsem měla možnost na vlastní kůži zažít. Nilse Laureyse prohlásit svatým, prosím.

Asphyx? Blaho. Jedna z těch kapel, co si vás získají, i když vaše srdce netepe pro metal. Do Ostravy přivezli nové album Incoming Death; album, které je jasným adeptem na tvrdý počin roku, nutno podotknout. A samozřejmě z něj také zahráli. Ať už to byla titulní skladba anebo Forerunners of the Apocalypse, Asphyx to šlapalo neuvěřitelným způsobem. Tak brilantní souhra a souznění uvnitř kapely je vzácným jevem, zde se vyplatilo mít oči i uši nastražené.

Asphyx byl hostem na narozeninách Malignant Tumour. (Foto: K. Trochtová)

Martin van Drunen je frontmanem par excellence: jeho komunikace s fanoušky se naprosto vymykala tomu, na co jsme u tvrdě metalových kapel zvyklí. Tady to nebylo o okázalém hecování k rozjetí circle pitu (k čemuž ale samozřejmě došlo tak jako tak), ale o přátelském sdílení. Sdílení čeho? Nasranosti, radosti, úzkosti… Jen si vyberte. „Fist bump“ si s ním dala snad polovina sálu.

Pokud se bavíme o zbytku kapely, jakékoli výtky by byly opět mimo mísu. Basista Alwin Zuur i Paul Baayens s kytarou na krku by za svůj výkon zasloužili metál. O Stefanu Hüskensovi ani nemluvě. Metál za špičkový death metal? Myslím, že by to bylo fér.

Že většina lidí dorazila na Malignant Tumour, ostravské trochu ráznější Motörhead, není asi žádným překvapením. Co ale mě osobně překvapilo, je fakt, že obhájili svou pozici headlinera celé akce i v dost husté konkurenci zahraničních kolegů. Hometown je hometown, zjevně jsem narazila na skupinu, kterou není radno podceňovat.

Z koncertu Malignant Tumour. (Foto: Kristýna Trochtová)

Malignant Tumour odehráli našlapaný set se všemi svými zásadními hity i antihity, největší úspěch u přítomných ale sklidily skladby z nové desky The Metallist. Tu kapela v její vinylové podobě jakoby mimochodem také oficiálně pokřtila a bez většího sentimentu se mohlo hrát dál. V publiku to doslova vřelo a nejednou se stalo, že se Starými koupelnami linul sborový diktát epických refrénů skladeb jako Earthshaker, Saddam Hussein is Rock’n’roll nebo Walk As We Talk. Elegantní kombinace prosté recese, šaškovství, ale i upřímného srdcařství opět zafungovala a věřím, že ještě dobrých pár let fungovat bude – minimálně kvůli oddanosti fanoušků bude muset. Tři přídavky? Tady se opravdu ničemu nedivme, hometown je hometown, klidně si to ještě zopakujme. Jaká jiná ostravská kapela by naplnila Brickhouse téměř k prasknutí?

Když Martin van Drunen v průběhu setu Asphyx gratuloval „Malignantům“ k jubileu s tím, že se jedná o „one of the fucking best bands in the world“, došlo mi, že má asi nějakým zvláštně zvráceným způsobem pravdu. Tak zase za pět let, pánové. Byla to povedená taškařice.