Bezručácký Richard III. v džungli lešenářských trubek výrazně promlouvá k současné politice

Je zde k vidění výrazná a vlastním jazykem hovořící scéna Lucie Labajové, současnou hudební řečí promlouvající hudba Jakuba Kudláče, velmi výrazné kostýmy Kataríny Kováčikové a herci naplňující hlavně představu režisérky. Režijně-scénografická koncepce je hlavní osou inscenace.

Lucie Labajová postavila na jevišti konstrukci z lešenářských trubek, která má v sobě historizující prvky připomínající středověk a zároveň nabízí asociaci směřující ke spletitému větvoví džungle, ve kterém se pohybují herci jako tlupa krvelačných primátů. Tato tlupa zahrnuje uvnitř svého společenství samce bojující o vládu nad ostatními i samice připravované o své partnery ve vražedném boji o pozici vládce tlupy. Lidskost zde k vidění není.

Z inscenace Divadla Petra Bezruče Richard III. (Foto: L. Horký)

Katarína Kováčiková zvolila jako hlavní barvy kostýmů černou, bílou a krvavě rudou. Grafické oděvní prvky, tzv. kohoutí stopy, proužky a pruhy, a rudé zipy působí velmi agresivně. Bílé nalíčené tváře s černými a rudými linkami pod očima tuto agresivitu ještě umocňují.

Dramaturg inscenace Tomáš Vůjtek Shakespearův text v překladu Jiřího Joska výrazně proškrtal. Ve snaze o výraznější akčnost představení a ve snaze ubrat na popisnosti a historičnosti textu se však těmito škrty také zadělalo na problém první části před přestávkou. Kvůli některým škrtům a posunům v textu se divák poněkud obtížně orientuje v tom, kdo je kdo, o co hlavně postavám jde a na čem jsou postaveny či jaké vůbec jsou jejich vzájemné vztahy.

Z inscenace Richard III. v Divadle Petra Bezruče. (Foto: L. Horký)

Režisérčina snaha charakterizovat postavy jejich pohybem je sice chvályhodná, ale více důrazu na text vzhledem k dějovým souvislostem by asi ke škodě nebylo. Zlepšit by se měla u některých představitelů i  kvalita mluvního projevu, neboť některé repliky zaniknou v místy příliš ztišeném mluvním projevu, některé zaniknou přehlušeny pohybem představitelů postav či prostým polknutím závěrečných slov jednotlivých vět.

Herci jsou vedeni ke stylizovanému projevu, ve kterém převažuje pozice tváří v tvář divákům a styl vykreslování vnitřních pocitů jakoby ve dvojrozměrném prostoru. Tento styl v první půli převažuje, po přestávce je na chvíli opuštěn v mizanscéně dialogu mezi Alžbětou (Pavla Gajdošíková) a Richardem III. (Lukáš Melník). Tato scéna patří k těm nejvydařenějším v celé inscenaci. Oba herci tu jasně a srozumitelně dávají najevo, o co usilují jejich postavy a jakým způsobem či jakými nástroji chtějí svého cíle dosáhnout. Opuštění stylizace hereckého projevu v této chvíli a svým způsobem návrat k tradičnímu činohernímu herectví tu dokonce působí jako jisté osvěžení. V této scéně se už naplno daří inscenátorům navázat dialog mezi jevištěm a hledištěm.

Lukáš Melník a Pavla Gajdošíková. (Foto: L. Horký)

Výborná je i scéna Richardovy korunovace, velmi silně a symbolicky působí nástup všech jeho obětí do scénického obrazu coby přítomné krvavé minulosti nastupujícího krále a zároveň počátku jeho konce zapříčiněného celou cestou za dosažením moci od jejího samotného počátku. Závěr inscenace je sice poněkud patetický, ale patos zde nejde přes stravitelnou míru. Aktuálnost celé inscenace pak právě zde dosahuje vrcholu. Divák se nevyhne myšlenkám na podobu současného boje o politickou moc ve státě, ani myšlenkám na některé jeho protagonisty.

Z hereckých výkonů je na místě vyzdvihnout Lukáše Melníka v hlavní roli. Jeho Richard  III. Je vskutku krvelačnou bestií, tvorem, pro kterého životy ostatních mají cenu do té chvíle, kdy se mu více než žijící nehodí už mrtvý jedinec. Výborná je Pavla Gajdošíková v roli Alžběty. Zdrženlivá a zároveň přesná v projevu právě svou zdrženlivostí dosahuje velkého účinku postavy v rámci celku inscenace. Třetici nejvýraznějších hereckých výkonů uzavírá Dušan Urban v roli vévody z Buckinghamu.

Z inscenace Richard III. v Divadle Petra Bezruče. (Foto: L. Horký)

Mezi dalšími vynikají Kateřina Krejčí coby Margaret a Marcela Čapková, nejvíce přesvědčivá v dialogu své postavy, matky Richarda vévodkyně z Yorku a jejího zvráceného syna. Také Ondřej Brett hraje svého Richmonda v závěru inscenace velmi sugestivně. K výrazným postavám patří i lord Hastings hostující Ireny Křehlíkové, markýz z Dorsetu, starosta Londýna, v podání Jakuba Burýška, sir William Catesby Vojtěcha Říhy, ale i Sarah Haváčová ve všech postavách které ztělesňuje, i lady Anna Markéty Matulové. Poslední jmenované lze doporučit více pečlivosti v mluvním projevu. Všichni ostatní účinkující zdárně zapadají do herecké partitury inscenace.

Z inscenace Richard III. (Foto: Lukáš Horký)

Bezručácký Richard III. v režii Janky Ryšánek Schmiedtové je hlavně politickým divadlem. Zároveň je to však krvavý jevištní thriller o zrůdné touze po moci, o postavě, kterou nelze nazvat člověkem, pokud nehovoříme jen o vnějším vzhledu, kterým se liší živočich lidského druhu od krvelačné zvířecí bestie, a pokud slovem člověk označujeme bytost obdařenou lidskostí a láskou k ostatním.  V tomto ohledu pak má inscenace rozměr nejen politický, ale v plném slova smyslu existenciální. V době, kdy se politika v naší zemi stává také hlavně nástrojem k dosažení moci a vlády nad ostatními a ztrácí charakter nástroje sloužícího hlavně ke správě země ku prospěchu všech v zemi žijících,  je zároveň divadlem velmi potřebným.