V sadě skví se zmaru květ, zemský ráj to naposled, varuje Kurt Gebauer na Sokolské

Nešlo to jinak. To bych nesměl mít kořeny na Hlučínsku a nesměl bych nedávno rozprávět s Kurtem Gebauerem asi šest hodin v kuse. V jeho letním bytě v Hradci nad Moravicí, u piva v pivnici Bulharsko a na jeho dětském hřišti na Fifejdách.

Jakmile jsem tedy vstoupil do hlavního sálu galerie Sokolská 26, padla na mě asi ta nejchmurnější část z Gebauerova dlouhého monologu.

„Táta se Narodil v Hlučíně. A když Hitler v roce 1938 celé Hlučínsko připojil k Německu, i táta musel narukovat do wehrmachtu, jinak by ho zastřelili jako dezertéra. Naposled mě spatřil, když mi byly tři měsíce. Podle úmrtního oznámení zmrznul na ruské frontě v lednu 1942, někde u Volchova poblíž Leningradu,“ vyprávěl Gebauer o svém posledním setkání s otcem, které si samozřejmě nemůže pamatovat.

U města Volchov se ale Gebauer nikdy nebyl podívat. „Ani nějak nemusím. Ten náš rodinný příběh mi splývá se světovými dějinami, nestačím se divit, jak kdejaký šílenec a lidská blbost přivede i tu rozumnější část lidstva k nepopsatelné tragédii. Já kvůli tomu nevěděl, jak funguje rodina s tátou, ale máma byla bezvadná, tolerantní žena. Táta je jen fotka. Byl to pěkný, milý a šikovný synek, tak ho popisovali všichni, kdo ho znali.“

Kamenná postava rozložená na parketách. (Foto: I. Mottýl)

Kamenné tělo rozložené na parketách výstavní síně proto spontánně vnímám jako symbolický náhrobek pro sochařova otce. Zkamenělý voják tu leží jako memento. Nahý na bojišti. Tělo či spíše kostlivec, jenž dávno splynul s přírodou. Neopracované kameny jsou poskládány do tvaru lidské bytosti skoro s dětskou naléhavostí, záměrně neobratně, o to přirozeněji. Jako na pískovišti, když děti skládají postavy z nalezených kamenů. Mrazivé setkání. Tělo je dávno obráceno v prach a na celou tu hrůzu u ruského Volchova pamatuje jen příroda. Pár starých stromů, půda a kameny.

Hodně jsme si vyprávěli i o migrantech. „Už jako kluk jsem byl chvíli uprchlíkem. Vyrůstal jsem v Hradci nad Moravicí a na počátku jara 1945 jsme s maminkou utíkali před blížící se frontou. Opava a Hradec měly být zničeny. Sice mi bylo jen tři a půl roku, ale ten útěk si pamatuji přesně, nejen obrazově, ale i zvukově. S maminkou jsme tlačili dřevěný vozík, na kterém byla peřina, šli jsme dlouho pěšky asi až někam do podhůří Jeseníků, kde se o nás postarali. Když je ale teď možnost helfnout uprchlíkům z území, kde řádí Islámský stát a šílení státníci, tak se sobecky šprajcujeme a populisticky se bije na poplach. U nás je asi zvykem více vyhánět než přijímat, po válce došlo nejen k odsunu tří milionů českých Němců, ale ze zámků se vyháněla šlechta, z továren fabrikanti, z vesnic sedláci nebo z armády účastníci západního odboje a mnoho takto vyhnaných našlo novou šanci právě v emigraci.“

Plavkyně Kurta Gebauera. (Foto: Ivan Mottýl)

Proslulé Plavkyně Kurta Gebauera jsou pro mě najednou běženkyně. Uprchlice z Islámského státu, z Eritree, z Afghánistánu. Plavkyně visící nad oknem se právě dostala do bezpečí. Nejistě se rozhlíží po uprchlickém lágru a přísné pohledy ozbrojené stráže jí moc neuklidňují. Teď ji čekají měsíce a možná roky, kdy bude mít pocit, že se nemá o koho opřít. Že v cizí zemi ne a ne stoupnout na pevnou zem.

Kresby na stěnách už také najednou nejsou jen holky na plovárně, které Gebauer skicuje v pražském Podolí nebo u bazénu v Hradci. Tohle jsou dívky plující o život, když se pod nimi potopil člun překonávající Středozemní moře. Krásná a ladná těla v zápase o samou podstatu bytí. Raz, dva, raz, dva. Tempo, tempo, tempo…

Plavkyně Kurta Gebauera. (Foto: Ivan Mottýl)

V posledním ze tří sálů Sokolské 26 vystavuje Kurt Gebauer působivý koncept složený snad ze stovek momentek z ulice. Neznámí lidé v ulicích. Dav spěchající za malichernostmi, přičemž každý z toho davu se trápí nějakou další malichernou vnitřní zlobou. Reptá a reptá. Nad kvalitou oběda i nad pitomostí nadřízených. Nad svými dětmi i nad zpožděnou tramvají. Nad drahými potravinami a rozkopanou silnicí. „Když někdo brblá, jak se u nás žije špatně, tak já tvrdím, že žijeme na jednom z nejlepších možných míst na světě a v nejlepší možné době. Nikdy v českých dějinách jsme si nežili v takové pohodě a relativní svobodě jako teď, proto mě nadzvedává to sobecké xenofobní blbnutí části společnosti, když jde o uprchlíky,“ přemítá sochař, jenž v srpnu oslavil pětasedmdesátiny.

Gebauer se podobného reptání obává. A z obav parafrázoval i českou hymnu. „V sadě skví se zmaru květ,/ zemský ráj to naposled!/ A to je ta kvasná země,/ země čeká, pozor stůj,/ země česká, pozoruj,“ napsal. A pak dovysvětlil: „V té hymně jsem se vypsal z obav, že když zase začneme blbnout, můžeme dopadnout hodně špatně. Obyvatelé české kotliny jsou mírní a opatrní jen do jisté chvíle, vždyť dokázali vygenerovat jeden z nejtvrdších komunistických systémů ve východním bloku.“

Srdce Kurta Gebauera. (Foto: Ivan Mottýl)

Gebauerův dům v Praze stojí hned vedle domu, v němž žil Václav Havel. Havlovo životní krédo je proto blízké i sochaři. A jestliže pravdu na jeho Gebauerově ostravské výstavě symbolizují Plavkyně a kamenné tělo na parketách, pak láskou jsou jeho plastiky srdcí, které leží na parketách a jejichž tep je ve výstavní síni reálně slyšet. Zvláště, když jste v galerii sami a víte, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

*

Kurt Gebauer. Výstavní síň Sokolská 26 v Ostravě. Otevřeno do pondělí do pátku, od 8.00 do 17.00 hodin