Janka Ryšánek-Schmiedtová: Absurdní kauza kolem návštěvy paní Zemanové nám vzala energii a čas

Shakespearův Richard III. je o patologické osobnosti, o její touze po moci a cestě za ní doslova přes mrtvoly. O čem hlavně bude vaše inscenace této hry?

O touze člověka ovládat. O lidech, co jsou okouzleni mocí a samozřejmě i lidmi, kteří neváhají si uzurpovat moc a právo ovládat bez ohledu na své schopnosti a kvality. V bezručáckém Richardovi III. není žádná z postav bez viny, bez hříchu – každá si nese kus obrovské patologie – a jak hra začíná, tak i končí, koruna je posazena na hlavu člověku, jehož duše už pomalu černá, morálka se vytrácí a co dříve nebylo možné, je najednou přijatelné a k podržení si postavení nutné… Ještě jednu specifičnost naší inscenace bych ale zmínila – ženské postavy. Hostující dramaturg Tomáš Vůjtek si dal během škrtání záležet, aby z nich nezůstala jen torza, co doplňují děj. Vedle mužů se tak v našem Richardovi III. objevují na velké ploše i ženy, a to ve všech stádiích dobrovolných i nedobrovolných životních rolí. Zatracená matka mrtvých synů, svržená královna, co má zkušenosti, ale o moci si už může jen nechat zdát, a tak se směje, mladinká naivka, co se promění ve zlomenou královnu, i žena, která vešla do světa mužů a v jejich intrikách se odvažuje jim konkurovat.

V poslední době se Divadlo Petra Bezruče dostalo do médií nežádoucím způsobem: byli jste nařčeni spolu s Českou televizí z přípravy provokace vůči paní Zemanové, manželce prezidenta. Má tato kauza vliv na vaši práci na inscenaci Richarda III?

Kromě toho, že si člověk uvědomí genialitu Shakespearovy nadčasovosti, nám celá tato vykonstruovaná kauza vzala pouze energii a čas. Nepřinesla nic, snad jen úzkost z toho, co je možné. Těším se, až se tomu všemu budu moct smát, zatím mně úsměv dost tvrdne znechucením…

Česká televize v této věci uvažuje o žalobě na bývalého hejtmana Miroslava Nováka za pomluvu. Také dobré jméno Divadla Petra Bezruče mohlo utrpět. Nepřidáte se jako divadlo k žalobě České televize, pokud k ní dojde? Novák by musel dokazovat svá tvrzení, vy jste byli nařčeni, a důkazy, že toto nařčení je vykonstruované, jsou k dispozici. Navíc žijeme ve státě, ve kterém se lež díky ústavním činitelům stává běžnou věcí. Proti tomuto trendu je nutné se postavit.

Proti lži se postavit musíme a taky jsme se postavili, to je životní nutnost. Otázka ale je, jak dál. Napsali jsme panu bývalému hejtmanovi osobní dopis, odpověď zatím nepřišla žádná. Žaloba je možnost, která se v nedávné minulosti bohužel ukázala v daleko důležitějších případech jako, slušně řečeno, nefunkční. Jsme divadlo, hrajeme příběhy pro diváky. Věřím, že lidé, kteří chodí do Bezručů, souzní i s dramaturgií našeho divadla. Na repertoáru máme Fukse, Orwella, Škvoreckého i Havla. Hráli jsme a hrát zase budeme McDonagha, zkoušíme Shakespeara – téma morálky a hledání pravdy se nám v inscenacích pravidelně opakuje. Počítám tedy s tím, že tato témata našeho diváka zajímají… A to je pro mě osobně důležitější a pro moji práci zásadnější než žabomyší války, ze kterých se nám v posledních měsících vytvořila celostátní nekončící telenovela. Kromě toho mám stejně pocit, že ve většině případů těch podivných kauz jde o hysterii podporující kouřové clony pro daleko větší amorálnosti…

Mnozí umělci se distancují od politického dění. Jiní naopak, viz. výzva Jiřího Bartošky k týdnům neklidu. Co udělá v této věci Divadlo Petra Bezruče? A vůbec, jaký je váš názor na podobné výzvy?

Za sebe říkám, že jsem se k současné politické situaci nevyjádřila jako umělec, ale jako člověk. Považuji za svou svobodu říct nahlas: „Takhle tedy ne.“ Bezruči napsali otevřený dopis prezidentovi Zemanovi, a to ne jako elitářské divadlo, kde máme touhu kázat davům, jak nám mnozí podsouvají, ale jako skupina lidí, kteří se shodli. I proto umožňujeme divákům do 17. listopadu svůj podpis pod náš dopis připojit.

Co se výzev týče – podle mě jde v mezilidských vztazích o to se především domluvit, i když máme rozdílné názory. To extrémní stavění se na jednu či na druhou stranu bez diskuze, to je na nic. Nejsem z toho nadšená, ale Miloš Zeman byl skutečně demokraticky zvolen. Je to nyní náš prezident, to pro mě ale neznamená, že ho musím bezmezně adorovat. Jednoduše: byla bych ráda, kdyby své výroky nemířil promyšleně a bohužel i cíleně na to nejnižší, co máme jako společnost v povaze.

Vraťme se ještě zpět k nynější sezóně. V jednom z našich vzájemných rozhovorů jste hovořila o jakési „době hájení“ v pozici umělecké šéfky Divadla Petra Bezruče. Argumentovala jste nutností sžít se se souborem. Už máte jasno, k jaké poetice toto divadlo povedete, kdo bude vaší cílovou skupinou a jak budete skládat repertoár? Je program nynější sezóny v této věci určitou nápovědou?

Počínaje zářijovou premiérou jsme vstoupili do dramaturgického plánu, na kterém byl čas skutečně pracovat, a to se projeví nejen na hereckém souboru a naší vzájemné komunikaci. Před měsícem jsem domluvila prvního režiséra už na sezónu 2018/2019, vybírají se tituly na tu další, kde jsou už režiséři předdomluvení. Snažím se, aby se na jevišti objevily i původní hry napsané přímo pro Bezruče. Do divadla nastupuje nová dramaturgyně Kateřina Menclerová. Ta se ostravskému publiku představila zatím skrze Spalovače mrtvol. To všechno a další věci znamenají větší klid na práci a pro mě čas začít dělat srdcové inscenace – a přesně ty, hádám, společně s pozvanými tvůrci jasně ukáží nové směřování Divadla Petra Bezruče. Nemyslím, že by šla poetika divadla dělat plánovitě, vykalkulované věci nefungují, ale dobrá intuice a čas na tvůrčí práci ano.

A co Ostrava jako taková? Už se vám dostává pod kůži?

Ta tam už dávno je! Já do Ostravy toužila jít, teď se jen vyrovnávám s tím, že se mi to splnilo.