Zvoníme pijákům enormních vidin! Výtvarník Eduard Ovčáček vydal svoje básnické dílo

Ve studiích o české experimentální poezii 20. století se jméno Eduarda Ovčáčka zatím neobjevovalo. Umělec se sice ve výtvarném světě proslavil sveřepou náklonností k písmenům, slovům i celým větám, které se staly součástí jeho lettristických grafik či obrazů, dosud ale Ovčáčkovy grafémy nepronikly ze stěn galerií do knižní sbírky poezie.

Vše se změnilo v pátek v klubu Fiducia, v němž byla pokřtěna Ovčáčkova literární monografie nazvaná Slova znova slova. „Až na sporadické výjimky jsem básně a texty obsažené v této knize dosud nikde nepublikoval,“ prozrazuje ostravský bard. A to poezii píše šedesát tři let (!), neboť s ní začal koketovat již v roce, kdy zemřel generalissimus Stalin i jeho malá česká obdoba v podobě Klementa Gottwalda.

„V padesátých letech jsem byl pilným čtenářem moderní francouzské i české poezie,“ svěřuje se mistr. A vášnivý čtenář obdařený múzami se vždy pokouší dát na papír i nějaký ten ohlas právě spolykaného kvanta textů. Ovčáčkovi se to dařilo od první chvíle a tohle je třeba báseň z roku 1953, kterou lze v jistém slova označit za iniciační.

Neustlaná postel plná slov
Slova ze kterých se básní
Z pod peřiny čouhají dlouhá souvětí
A kulaté otazníky obav
Interpunkce a vykřičníky bázně
Hrbatá metafora kulhá pod postelí
Sahám na vrchol kulatého hrbu
Jak praví pověra
Pro štěstí

Bylo by jistě zajímavé zrovna tyhle verše anonymně předložit literárním historikům a ptát se na autora. Možná by pak padala docela významná jména a někdo by třeba báseň označil za jakýsi vnitřní manifest surrealistického básníka, jenž propadl automatické poezii a zápisům snů.

Výbor z básnického díla Eduarda Ovčáčka vychází díky péči Ostravské univerzity a tamní literární historičky Ivy Málkové, která se dílo píšícího výtvarníka snaží vůbec poprvé zařadit i do kontextu české literatury 20. století. Málková si sice posteskne, že Ovčáčkova beletrie se nyní zřejmě stane jen jistým „segmentem experimentální poezie s důrazem na dění v šedesátých letech“, podstatné však je, že Málková mění dějiny české literatury a Ovčáčka do nich odvážně zařazuje.

E. Ovčáček s literární historičkou Ivou Málkovou. (Foto: I. Mottýl)

V prvé půli děsivých padesátých let Eduard Ovčáček sepisuje v Ostravě verše s podobným vnitřním nátiskem, jaký v té době dává v Praze svým básním například Jiří Kolář. Oba píšou jen do šuplíků, oba jsou ale napojeni na světovou poezii a cítí se její součástí, jak Ovčáček dokazuje v těchto verších z roku 1954.

Na celém světě
dnes zvoní sklenice
večerní klekání – slavnostní ave
U stříbrných nálevních pultů
Zvoníme pijákům enormních vidin
a prastarých kultů

Monografie věnována Ovčáčkově beletrii má téměř tři sta stran a verše z padesátých let jsou jen jejím prologem, byť nesmírně strhujícím. Těžiskem průřezu jsou především texty ze šedesátých let, kdy Ovčáček píše i četné lyrické prózy nebo experimentuje s psaním pod vlivem návykových látek (LSD). A autorovy šuplíky se plní básněmi i za normalizace a v devadesátých letech. Nejnovější verše, které kniha obsahuje, pak pocházejí z roku 2012 a jsou součástí rozsáhlé skladby Proměnlivé počasí, v níž narazíme i na Jiřího Surůvku v převleku Batmana.

Dva malamuti převlečení do dresu Batmana a Jokera
si libují a hlasitě mlaskají – jsou vlezlí a neodbytní
Jsou prostě nejlepší dvojkou na Severu!

Výbor Slova znova slova je zásadním příspěvkem k dějinám české literatury, neboť není obvyklé, že v prachu soukromého archivu dokáže literární historik nalézt dosud nepublikované dílo, které bez výhrad obstojí. Chvála. „Nula od nuly pojde / Jednička s nulou vrcholu dojde,“ píše Ovčáček takřka prorocky v jedné své básni z roku 1961. Jeho verše totiž málem zůstaly zapomenuty v krajině nul, ale naštěstí šla kolem jednička.