Ostravští filharmonici s Norbertem Lichým ukázali, jak se zamilovat do klasické hudby

Norbert Lichý na začátku představil divákům první skladbu, „stařenku“ Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany, z níž filharmonici pod taktovkou Kleckera svižně a energicky zahráli předehru k této opeře. O tom, jak se dá inspirace folklorem přetavit do originálního, hudebně působivého vyznění přesvědčili hudebníci další skladbou, kterou byly Pilky z Lašských tanců Leoše Janáčka. I ty byly podány orchestrem v dobrém tempovém a dynamickém ztvárnění.

Ze čtvrtečního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Třetí láska byla poněkud drsná – Šavlový tanec Arama Chačaturjana z baletu Gajané by snesl ještě větší „grády“ a dravost. Absolutním vrcholem koncertu byla 2. věta Adagio sostenuto z Koncertu pro klavír a orchestr č. 2 c moll, op. 18 Sergeje Rachmaninova. Klavíristka Nikol Bóková se nechala pozdně romantickou hudbou unést někam do oblačných výšin a bylo úchvatné vydat se na lyrickou, křehkou pouť spolu s ní.

Nikol Bóková během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Její hra obsahovala nejen absolutní tónovou jistotu, ale také upoutala překrásným klavírním tónem a vnitřní meditativností, která byla velmi příjemná. Rachmaninov byl v podání mladé a půvabné klavíristky originální, bylo zřejmé, že je prostě její, že má na tuto hudbu jasný názor. To byla opravdová láska!

Následující dva kousky – stylizovaný tanec Trepak z baletu Louskáček Petra Iljiče Čajkovského a ukázka ze Španělského capriccia Nikolaje Rimského-Korsakova v podobě Alborady byly dle mého názoru příliš krátké na to, aby vyvolaly větší emocionální odezvu.

Citově vřelý příval v podobě kontemplativní čarokrásné hudby se dostavil v další skladbě – Meditaci Thais francouzského skladatele Julese Masseneta, jejíž sólový houslový part přednesl koncertní mistr Janáčkovy filharmonie Jakub Černohorský. Nádherný výraz, kultivovaný tónový projev, nepřehnaná vibrata, intonační jistota a obrovský nadhled bez patosu – i tak se dá charakterizovat interpretace Černohorského, která vzbudila u posluchačů velký ohlas.

Ze čtvrtečního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Kdo se ženil, asi ví, že Svatební pochod napsal Felix Mendelssohn-Bartholdy. Méně se už ví, že tento pochod je součástí skladatelovy hudby k Shakespearově hře Sen noci svatojánské. Pochod zahráli filharmonici s velkou elegancí.

Následující Tritsch-tratsch polka rakouského „hitmakera“ Johanna Strausse mladšího byla názornou ukázkou, jak se dá zareagovat hudbou na reálnou věc. V případě autora se jednalo o reakci na nějaké pomluvy. Proto ty „třesky-plesky“ v podtitulu polky, které byly slyšet z rytmického průběhu melodie a dalších harmonických fórků. Na rakouskou lidovou hudbu jsou muzikanti Janáčkovy filharmonie kadeti, což se potvrdilo už na letošním Novoročním koncertě a také znovu nyní v perfektních instrumentálních výkonech dřev, smyčců i žesťů.

Ze čtvrtečního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Závěrečné Mambo z Bernsteinova muzikálu West Side Story bylo dokonalým tahem na branku. Perfektně vygradovalo celý večer, zaskvěli se v něm především bicisté Janáčkovy filharmonie, kteří s velkým gustem hnali geniální fúzi „Lennyho“ kupředu. Musím ocenit také výkony hráčů na žestě, v jejichž hře byla patrná přirozená elegance a spolehlivý jazzový feeling. Po energickém Mambu přišel závěr koncertu, což po asi 65 minutách téměř nikdo ze sálu zřejmě nečekal. Pravidelní návštěvníci filharmonie jsou zvyklí na jinou délku koncertů, a tak se vytrvale tleskalo a tleskalo. Bohužel žádný přídavek nezazněl a muzikanti se na Kleckerův pokyn poděkovali.

Dirigent Jakub Klecker. (Foto: Ivan Korč)

Závěrečná bilance by nebyla úplná, kdybych nezmínil kultivovaný slovní doprovod moderátora večera Norberta Lichého. Jenže jeho akademicky chladné předčítání biografických reálií ze života skladatelů a jejich děl se jaksi minulo účinkem. Úlevná jiskřička, že nejsme ve škole, že se dokážeme klasikou bavit, nezažehla to, co se podařilo loni spontánnímu, improvizujícímu a citově vřelému Sedláčkovi. Lichý se divákům nijak nepřiblížil, nesvěřil se ani s tím, jaký je jeho vztah ke konkrétním skladbám, co má rád, byl prostě odtažitý, a to byla ohromná škoda.

Norbert Lichý během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Dále si dovolím několik poznámek k dramaturgii koncertu. Výběr krátkých skladeb Čajkovského a Rimského-Korsakova se dá tolerovat (ačkoli svou funkci nesplnily), proč však na koncertě nezaznělo nic z díla Antonína Dvořáka? Dokázal bych si představit tucet vhodnějších skladeb, které by se uplatnily lépe. To, že po 65 minutách dirigent Klecker nepřidal ani jednu věc navíc, lze považovat za poměrně velké faux-pas, které prozradilo nedotaženost koncertu. Mohla to být láska, bylo to jen rande.