Na všech stejně leží žlutá hlína. Dušičková chvilka poezie s ostravskými autory

Historik Jiří Rak si autorovi tohoto textu před pěti lety posteskl, že 28. říjen je „dnem převlečených Dušiček“. Všichni totiž chodí zapalovat svíce na hroby blízkých, neboť na Všechny svaté (1. listopadu) a na Dušičky čili na Památku zesnulých (2. listopadu) musí do práce, zatímco v mnoha evropských zemích je volný den. Letos se však alespoň část národa věnovala 28. října politice a vzpomínka na zemřelé blízké je teprve čeká. A zde je pár básní k přemítání, třeba cestou na hřbitov.

Autorkou prvního z textů je Marie Glabazňová. A podle všeho vznikl pod bezprostředním dojmem návštěvy hřbitova, možná jednotlivé verše skládala v paměti přímo mezi rovy. O smrti psala tahle slezská básnířka a přítelkyně ostravských literátů Zdeňka Šmída a Zdeňka Vavříka poměrně často, ve sbírce Kroky na dlažbě z roku 1937 i v knize Hřbitov ve Slezské z roku 1971.

MARIE GLABAZŇOVÁ

***

Čteme neznámá jména,
přízraky pomsty, přízraky vzdoru,
a co ti pamětníci, a co ti zrádci,
a co ti mučedníci, a co ti pijáci,
a co ti blázni, a co ti sebevrazi,
na všech stejně, stejně leží žlutá hlína,
oh, škoda řešit tu hádanku života.

*

Další z autorů, v jehož verších je smrt častým návštěvníkem, je David Bátor. Vášnivý pozorovatel všedního dne. Vyčpělého piva v bufetu na svinovském nádraží, přívozského ghetta kolem Jílové ulice i obyčejných momentek ze slezských vesnic, kterými se vrací domů z Ostravy. Publikovaná báseň Otice ze sbírky Hrubá zeď slova pak nejspíše zazní i na křtu této knihy, jenž se ve čtvrtek 3. listopadu odehraje v podzemí ostravského klubu Les.

DAVID BÁTOR
OTICE

Už ho nesou,
zvoní zvon.
Kolem fabriky rakev nesou.
Dechovka vrže,
proud lidu se valí.
Kéž bychom také
tak pokojně tu spali.
Vesnice na nohou —
Otice voní zelím a smrtí.

*

Mezi roky 1900 až 2015 zemřelo v českých zemích něco přes 16 milionů lidí a teoreticky by měl po všech těchto zesnulých zůstat hrob či jiné pietní místo. Samozřejmě, že to neplatí. Z mnoha příčin. Kvůli děravé rodinné paměti, kvůli odsunu Němců, kvůli emigraci pozůstalých, těch příčin jsou stovky. Čas, po který na blízké vzpomínáme a staráme se o jejich hroby, je někdy sakra krátký. Ostravský básník Vladimír Jaromír Horák přemítá o smrti v knížce, která je na světě teprve týden a jmenuje se Krůpěje krve v trní.

VLADIMÍR JAROMÍR HORÁK
KUROPĚNÍ

Probudil se ze sna a sáhl do tmy
nahmátl, pohladil a stiskl
na černavé obloze se objevily hvězdy
a mozek se rozpleskl po nabíleném stropě
pes na dvorku sebou nepokojně trhl
a kohout na bidle jen tak ve spánku přešlápl z nohy na nohu
za pár hodin budou báby vycházet na jitřní
ustřelil si kus hlavy

*

Natálie Hájková Paterová smrti věnovala převážnou část své prvotiny Uvnitř kosti duha, kterou v roce 2012 vydalo nakladatelství Protimluv.

NATÁLIE HÁJKOVÁ PATEROVÁ
KOUT

„Věci ber tak, jak přicházejí“
řekla
a šla si jen
pokradmu umřít
Mlč, země!
Dostaneš kost!

A tu se země zadávila
tak brzkou bělobou
té kosti

*

Monika Kubicová vydala první knížku Ze života zvracím vzduch rovněž v ostravském vydavatelství Protimluv. Její básnická zkratka o předsmrtném filmu je glosou, která po přečtení jen tak snadno nevyšumí z hlavy.

MONIKA KUBICOVÁ
KINO

Kolik promítání předsmrtného filmu
ještě stihnu
než skutečně zemřu?

*

A nakonec populární „říkačkář“ Milan Krupa, jenž se smrtí zachází groteskně, nikoliv však s neúctou.

MILAN KRUPA

***

Milan byl lidový vypravěč
co nikdy nevěděl, o čem je řeč
Milan byl šibal
–  umřel a ještě se hýbal