Co na tom, že je to hlupák? Je to bohatý hlupák! Kubo v Těšínském divadle je skvělá podívaná

Děj původní hry je prostý. Půvabná vesnická dívka Anička Košáriková je zamilovaná do pohledného Paľa, který její lásku opětuje. Jenomže Paľo je synem hospodáře, který kdysi přišel o majetek. Aniččina ovdovělá matka proto nechce o dceřině lásce ani slyšet. Rozhodla, že si Anička vezme rychtářova syna Kuba. Kubo je ovšem prostoduchý ňouma, ze kterého mají všichni legraci. Aničce ho přesto vehementně dohazuje i zchudlý hospodář Lovecký. Ten si sám chce vzít matku Košárikovou. Ve skutečnosti se už předem dohodl s rychtářem, že si oni dva po Aniččině sňatku s Kubou rozdělí majetek obou žen.

Lovecký se nijak netají tím, že mu jde jen o bohatství. Jenže shodou náhod se vdova Košáriková dozví o jejich plánech a s hrdostí sobě vlastní se jim postaví a dá přednost lásce svojí dcery s Paulem, před zajištěnou budoucností své dcery. A když se navíc do věci vloží mládenec Michal, který je kaprálem u husarů a který je nenaplněnou láskou Aniččiny matky, naberou události konečně ten správný směr a láska zvítězí nad lží, nenávistí a prospěchářstvím.

Jozef Hollý, evangelický kněz působící v Moravskom Lieskovom je autorem známých her jako Kubo či Geľo Sebechlebský, Amerikán a Marnotratný syn. Zemřel velmi mladý ve 33 letech a přispěl významnou měrou k rozvoji slovenského divadelnictví. Jen pro zajímavost, jeho vnukem je populární český herec Josef Abrhám.

Z inscenace Těšínského divadla Kubo. (Foto: Karin Dziadková)

Inscenační tým pod taktovkou Miloše Čížka a Jaro Moravčíka zvolil ke ztvárnění této hry velice příjemnou cestu v kombinaci čtyř různých jazyků, tanečních a hudebních prvků. Nejenom že v průběhu celé hry zaznívá krásná slovenština doprovázená češtinou, ale těmto jazykům velice zdatně sekunduje gorolština, chcete-li „po našymu“, a také romština, která dotváří charakter celého pojetí inscenace jako odlehčující prvek.

Scéna a kostýmy Josefa Duška jsou jednoduché, a to umožňuje divákovi užít si radost z folklorních motivů plnými doušky. Vesnici symbolizují domečky tvořené z klacků, zavěšených pod slaměnou střechou. V průběhu ročních období dotvářejí funkční scénu celé inscenace. A to platí i o kostýmech, které v každé národnosti zastupuje nezaměnitelný prvek. Cikánské barevné šátky, slovenské vesty a kloboučky, gorolské čapky, moravské košile.

Z inscenace Těšínského divadla Kubo. (Foto: Karin Dziadková)

Hudební stránku celé inscenace doplňuje kromě reprodukované hudby také živá muzika, která se na premiéře představila v obsazení Tomáš Treichel (housle), David Kupka (basa) a Lukáš Kolek (cimbál). Živá hudba dodává celé hře notnou dávku autentičnosti. Zde je možno vytknout jisté nepřesnosti v reprodukci slovenského a gorolského folkloru, ale nijak to neubírá na dechberoucím zážitku z čistého folklorního projevu herců a tanečníků.

K vrcholům inscenace Kubo patří bezesporu choreografie Jaro Moravčíka, který opět dokázal, že vše blízké folkloru je mu vlastní. Aby ne, jako tanečník a následně vedoucí slovenského folklorního souboru Sľuk dokázal, že je mistrem svého řemesla. Jeho choreografie jsou plné vášní, emocí a invence, což každého diváka zasáhne neuvěřitelnou silou a doslova katapultuje ze sedadel ke spontánnímu aplausu. Cikánský tanec jako závěr první půle je dynamický, ale zároveň jemný, netlačící na vrcholné choreografické prvky romských tanečníků. Husarský tanec, naznačený jen v rytmu a přesné synchronizaci tanečníků, ukazuje divákovi chladnost vojenství a následné závěrečné slovenské defilé přesvědčí i nejzarytějšího odpůrce o tom, že folklor je čistý projev radosti ducha a spontánnosti srdce.

Je veliká škoda, že i přes jistý náznak nepoužil Jaro Moravčík svou již několikrát osvědčenou rytmickou vložku jen za použití herců, tanečníků a doprovodných rekvizit na jevišti. Zcela určitě by to byl další nádherný moment těšínské inscenace.

Markéta Glosová-Slowiková a Robert Urban. (Foto: K. Dziadková)

K hereckým projevům nelze přistupovat s větším zaujetím, protože jim není věnována dostatečná režijní pozornost a postavy se v rámci svého charakteru velice rozplývají. Kubo v podání Tomáše Háby je zvláštním pokusem o zahrání hlupáka, který je míšený s civilním projevem, jehož výsledkem je spíše pocit rozpačitosti až trapnosti.

Světlým momentem je Kosarička v podání Joly Ferencové, která se zprvu zdá jako velice klidná a vyrovnaná žena, ale která po prozření zrady dokáže diváka strhnout svými emocemi nejen k hlubšímu zamyšlení, ale i pochopení jejího jednání nad zradou, která na ni byla spáchána. Další postavy nemají mnoho prostoru k oslnění, snad jen taneční projev Roberta Urbana ukazuje na nesporný talent tohoto herce v pohybové složce, která však zaostává za tou pěveckou.

I přes tyto malé výhrady patří inscenace Kubo k tomu nejlepšímu, co můžete na repertoáru Těšínského divadla najít. Je důkazem toho, že když se sejde na jednom jevišti dobrá muzika, tanec a láska, není pochyb o tom, že divák bude niterně zasažen nádherným divadelním zážitkem.