Mercy z Kaprioly: První bicí jsem sehnala od maníka, který se chtěl ženit a neměl na prsteny

Můžeš popsat své hudební začátky? Co tě ke hře na bicí přivedlo?

Hudební začátky byly klasické. Hrála jsem na akustickou kytaru, ale nevydržela jsem u toho. Neměla jsem motivaci. Ke hře na bicí mě pak přivedl jedinečný zážitek. Navštívila jsem rockovou zábavu, kde jsem zhlédla videoklipy hardrockových uskupení osmdesátých let typu Mötley Crüe nebo Alice Cooper a u nich mě naprosto fascinovali bubeníci. Byla to láska na první pohled, ostatně jako všechny moje lásky (smích). Koupila jsem si paličky a začala valit doma v obýváku na kýble. Jelikož jsem neměla kazeťák, pustila jsem si rádio a zkoušela vychytávat rytmy. Poté se naskytla možnost zapůjčit na střední škole bicí od Socialistického svazu mládeže. Starší ročníky jistě vědí, oč jde.

Jak tvé snažení pokračovalo?

Následně jsem si obstarala první vlastní bicí, a to od maníka, který se chystal ženit a neměl na snubní prsteny… V ten okamžik jsem se chopila příležitosti a za tři tisíce korun jsem zakoupila první sadu. A tak to začalo. Následovaly první kapely, další bicí sady, zkušenosti jak s lidmi, tak s bubny jako nástrojem, první učitelé v lidušce a tak dále. A celé to trvá s různými přestávkami dodnes, už přes pětadvacet let.

Přece jenom bicí nejsou pro ženu a dívku typický nástroj, jak reagovali tví nejbližší, když se dozvěděli, že hraješ na bicí?

Rodiče nereagovali nijak zvlášť. Jak už to tak bývá, považovali to za další blbinu, kterou si jejich dítko vymyslelo. Okolí a kamarádům se to samozřejmě líbilo.

Měnil se v průběhu let pohled rodičů na tvé hudební aktivity? Třeba ve smyslu, že postupně zjišťovali, že se u tebe nejedená jen o obyčejné plácání, a navíc kapely, v nichž působíš, mají určitou kvalitu a fanouškovské zázemí…

Ano, postupem času, když viděli, že mě to opravdu baví a také jde, začali se k tomu stavět jinak. Dnes bych řekla, že mi dokonce i fandí.

Nastal někdy ve tvé hudební kariéře moment, kdy sis řekla: „Jo, tak to úsilí, které jsem hře na bicí věnovala, se mi vyplatilo.“ Jinými slovy kdy jsi byla na sebe, co se týká hudby, nejpyšnější?

To určitě, a mnohokrát. I když o pýše bych nemluvila. Spíše o radosti z hraní, když začne fungovat vzájemná interakce mezi kapelou a fanoušky na koncertě. To je zásadní. Musí tam být vzájemné propojení.

Bubenice Mercy z kapely Kapriola. (Foto: Archiv)

Na jaké místo ve svém životě stavíš hudbu?

Kapela je moc fajn věc, zvlášť když lidi v ní mají hodně společného a jsou na podobné vlně. Ale prvotní v životě je partnerský vztah, podpora, tolerance a pochopení. To je nade vše. Vše musí spolu souznít.

Když nahlédneme pod pokličku tvých koníčků, zjistíme, že důležité postavení mezi nimi zaujímá také box. Proč sis vybrala zrovna tento sport?

Je to skvělý způsob relaxace, formování postavy a kolektivní radosti. Upozorňuji však, že jde o kondiční box pro veřejnost. To znamená, že jde v podstatě o bezkontaktní způsob boxování.

Našla bys spojitost mezi boxem a hrou na bicí? Jak moc a jak konkrétně se tyto aktivity podle tebe ovlivňují a prolínají?

Určitě se to nějakým způsobem prolíná, ale třeba otázku fyzičky u bicích moc řešit nemusíš. Tam jde hlavně o techniku hraní a nějaké věci klidně uhraješ zápěstím. Navíc třeba někteří američtí bubeníci hrají jako bohové a přitom váží 200 kilo. Ale zase si při hře na bicí rozproudíš krev, protože se hýbeš, i když to žádná šílená zátěž není.

Skupina Kapriola, bubenice Mercy třetí zleva. (Foto: Archiv)

Pojďme se nyní zastavit u některých skupin, v nichž jsi hrála. Můžeš tedy ve stručnosti okomentovat tvé působení v těchto kapelách?

Na všechny kapely vzpomínám v dobrém, každá něco přinesla a něco vzala, například čas, energii, peníze. Ale zase dala dobré přátele, známé, kamarády, zážitky, jistou pospolitost, životní filozofii a podobně. Sungrave, to byla má první kapela, i když spíše projekt. Založili jsme ji s kamarádem, se kterým jsme se poznali přes inzerát. Byli jsme mladí, hráli jsme takový melodický death metal a nahráli jsme nějaká dema. V té době jsme byli nadšení, zapálení pro věc a v podstatě já jsem všechno v životě tomuto hraní přizpůsobovala… Samozřejmě jsme měli také různé nereálné vize… Bylo to fajn období a do dneška jsme s Lukášem Musilem kamarádi. Navíc s ním stále spolupracuji, protože nám s Kapriolou hodně pomáhá. Naked Floor: S touto kapelou jsme hráli takový alternativní rock. Spíše krátkodobá záležitost s pohodovou partou. Prostě se to po nějaké době přestalo vyvíjet. Tak jsem potom usoudila, že raději ze skupiny odejdu, než abych chodila do zkušebny jen proto, abychom tam přehrávali neustále stejné písničky. Greedy Invalid: Na tuto kapelu vzpomínám velmi ráda. Gotický rock, který jsme hráli, mi byl velmi blízký. Časem se však vše stávalo docela náročné, protože jsme stále častěji hrávali mimo region, takže jsme na cestách často strávili celé víkendy. Postupně mě to začalo vysilovat a nadšení po několika letech odeznělo. Dodnes jsme však všichni kamarádi, rozešli jsme se v dobrém.

Jako členka dívčí kapely jsi účinkovala i na české scéně Těšínského divadla v inscenaci Rád to někdo horké? Jak na toto hraní vzpomínáš? A jak ses vůbec k účinkování v divadelní inscenaci dostala?

Jak se říká, divadlo jsou prkna, co znamenají svět. Určitě to platí. Divadlo má ohromnou až magickou moc a také charisma. Alespoň co jsem já jako externí člen mohla poznat. Určitě je však rozdíl mezi hereckou profesí a jen externím hostováním. Mimochodem jsem tam poznala moji skvělou životní přítelkyni. Kdyby už nic, tak díky ní to stálo za to. Děkuji, Aničko, že jsi! Ještě bych dodala, že jsem předtím účinkovala ve Slezském divadle Opava, kde hledali členy do kapely pro představení Balada pro banditu a kde mě doporučil můj tehdejší učitel na bicí. Tím to odstartovalo. Poté přišel dívčí band v představení Těšínského divadla Rád to někdo horké?. Za tyto zkušenosti jsem velice vděčná.

Pokud bys účinkování v těchto inscenacích porovnala s koncertem, v čem vidíš největší rozdíly?

Podle mě rozdíl mezi herci a muzikanty je.  Jsou to sice řemesla, která mají něco společného, ale i rozdílného. Mně je bližší ten muzikantský svět. Přijde mi asi jednodušší. Muzikanti musí být sami sebou, což herci v určitém smyslu též, ale pro ně je důležitější umět se vcítit do jiných postav, rolí a příběhů.

Momentálně hraješ v Kapriole. Čím si tě Kapriola získala, že ses rozhodla vstoupit do jejich řad?

Jen tím, že Kapriola je čistě babská skupina. Po všech těch kapelních „peripetiích“ mě nějakým vnuknutím napadla myšlenka, že bych zkusila bubnovat v babské kapele. Věděla jsem, že v Ostravě existuje ženská kapela, zkusila jsem kontakt na ni najít na internetu, což se podařilo. Poté jsem napsala kapelnici Doně Michelle a kola osudu se roztočila…

Mercy z kapely Kapriola.

Když jsi zmínila Donu Michelle, tak si nelze nevšimnout, že máte na ramenou podobná tetování. Za jakých okolností vznikala? O jaký symbol se jedná?

Vždycky jsem nějaké tetování chtěla a věděla jsem, že chci slunce. Je to shoda okolností, že naše tetování jsou podobná. Míša byla první, tak se dá říci, že mě motivovala k tomu, abych do toho šla také. Její slunce však má zavřené oči a můj motiv je spíše ovlivněn tematikou Inků.

Kterou píseň od Kaprioly máš nejraději? A proč?

Z naší letošní desky mám ráda píseň Démon. Je to přehledný song ve středním tempu, který se dobře hraje. Má energii a je takový šlapavý. Když tuto skladbu na koncertě hrajeme, tak si ji v duchu ráda zazpívám.

Už jsme zmínili, že nyní působíš v kapele, kterou tvoří výhradně ženy. V minulosti jsi však byla členkou skupin, v nichž dominovali muži. Můžeš tedy tyto rozdílné situace porovnat?

Měla jsem štěstí na pohodové lidi. Nikdy jsem nějaký zvlášť vyhrocený moment nezažila, a to ani s kluky, ani s holkami. Ale je fakt, že s holkami v kapele se cítím takzvaně jako doma. Můžu říct, že společenství žen je mi v mnoha směrech bližší. Po stránce kapelní i osobní.

Kterou z čistě dívčích, či ženských kapel máš nejraději?

Hodně jsem sledovala švédskou skupinu Crucified Barbara, ale ta se nedávno rozpadla. Viděla jsem živě i jejich koncert na festivalu Masters of Rock a moc se mi jejich vystoupení líbilo. Z jejich strany to byla profi práce s dobrou image, ty holky skvěle komunikovaly s publikem a hlavně fakt uměly bezvadně hrát. Nespoléhaly na žádné své ženské vnady a podobě, ale jen na to, co umí zahrát.

Nemůžu si ještě odpustit otázku, jak bys reagovala, kdybys dostala nabídku od známější kapely, než je Kapriola, ale opět by v ní převažovali muži?

S chlapy jsem vždy vycházela dobře, ale momentálně v podobném duchu vůbec neuvažuji (smích). Abych řekla pravdu, tak s hraním spíše polevuji. Jsem totiž hodně vytížená s čajovnou, kde pracuji. Mé ambice do budoucna se tak ubírají spíše tímto směrem. Chci se více realizovat v této oblasti. Muzika začíná být na druhé koleji. Kdybych však ještě někdy měla hrát v nějaké jiné kapele, tak by se asi nejednalo o metal nebo rock, ale spíše bych si nezávisle zahrála třeba world music s nějakými etnickými nástroji.

Rozloučíme se jednou netradiční otázkou. Kdybys měla každou svou spoluhráčku v Kapriole přirovnat k jedné květině, jaké bys pro ně vybrala?

Marqui – sedmikráska; je něžná a má v sobě sedm krás. Člověka často překvapí při dalším pohledu. Tess The Bass – vlčí mák; je divoká a uprostřed květu makovice. Umí se však i zamyslet. Dona Michelle – růže; je to královna květin, ale má trny. Když se s ní neumí zacházet, člověka popíchá.