SvoboDen v Ostravě. Úvahy literátů Jakuba Chrobáka a Iva Kalety o svobodě

Setkání u Mariánského sloupu začalo čtením úryvku z básně Jána Kollára (1793-1852). „Sám svobody kdo hoden, / svobodu zná vážiti každou, / ten kdo do pout jímá otroky, / sám je otrok,“ přednášel herec Přemysl Bureš. Právě citát z této básně totiž uváděl prohlášení Národního výboru v Praze z 28. října 1918, které potvrzovalo vznik republiky.

Následně zahrál na kytaru Jiří Neduha, načež zaznělo několik textů ostravských literátů. Básníka Jakuba Chrobáka asi není čtenářům nutno představovat, Ivo Kaleta je někdejší vydavatel dvou zásadních ostravských časopisů, kulturní revue Landek a literárního občasníku Obrácená strana měsíce. Na Masarykovo náměstí přišlo i několik herců ostravských divadel, což je symbolické. Právě herci v Ostravě spoluzakládali republiku v roce 1918 a byli i hybnou silou sametové revoluce.

*

JAKUB CHROBÁK
O ROZDÍLU MEZI SLUŠNOSTÍ A ZPŮSOBY

Mám poslední dobou o tuto zemi strach zejména proto, že se v ní nějak strašně hlasitě bije na poplach ve jménu slušnosti. Když např. umělci ze skupiny Ztohoven chtěli poukázat na maras, který se usadil na Pražském hradě, a použili k tomu červené trenýrky, ozval se věčný hlídač práva a spravedlnosti, Komunistická strana Čech a Moravy, a označil tento akt za neslušný. Ve jménu slušnosti se toho v této zemi stalo a páchalo docela dost. Ve jménu slušných a pracovitých lidí se v padesátých letech věšelo a posílalo do uranových dolů. Ve jménu slušnosti se v sedmdesátých letech bili mladí lidé jen proto, že jejich dlouhé vlasy odporovali slušnosti mlčící většiny.  A dnes ve jménu slušnosti vadí jakýkoliv projev, který jen servilně nepřitakává současnému stavu.

Vrcholem tohoto útoku slušnosti se ovšem stalo prohlášení KSČM k letošním alternativním oslavám 28. října. Fakt, že se partaj ozvala, je mně lhostejný. Skutečnost, že pochopitelně odmítá hledat příčiny všech těch alternativních akcí, mě nepřekvapuje. Děsí mě jen slovník, který k tomu zvolila: „Dnes nám, místo důstojných oslav 28. října, hrozí otevřený politický střet, provázený provokacemi proti vlastní zemi. Státní svátek by k takovým účelům rozhodně neměl být zneužit. Jde o agresívní manipulaci, jejímž pozadím je velmocenský nátlak na naši republiku.“ Dál: „Elity, ochotné posluhovat cizím zájmům, oslavám státního svátku chybět nebudou.“ A nakonec: „Provokace, organizovaná na Staroměstském náměstí, není jen zneuctěním české státnosti. Útočí na samy její základy. Zemi, v níž sílí vůle po změně k lepšímu, chce znovu rozdělit a srazit zpět. Takovou hanebnost třeba rozhodně odmítnout.“

Velice bych si přál, abychom tento nezpůsob, tuto prachsprostou demagogickou snůšku žvástů uměli napořád odmítnout a vždycky, když zazní podobné volání po slušnosti, připomenout si provazy a Jáchymovy. Jedině tak snad zůstaneme hodni jednoho krásného výroku Ivana Martina Jirouse, který napsal své ženě z vězení, i když věděl, že jeho žalářníci budou ten text číst a vyvodí z něj důsledky, cituju ho teď tak, jak zůstal po čtení v paměti: „Víš přeci, že jsou hodnoty, který jsou důležitější než můj spokojenej soukromej život, a já doufám, že budu tak silnej, abych je zastával, i kdyby to mělo znamenat konec mýho soukromýho života vůbec.“

Abychom si mohli z Magorových labutí číst to, co platí: „Zpívám si písničku, má jeden takt, / s ďáblem nesmí se sjednat pakt.“

*

IVO KALETA

Je 28. října 2016, den české státnosti. Řada občanů se rozhodla oslavit tento den důstojně pod širým, byť nevlídným nebem, aby nemusela myslet na obskurní sabat ve Vladislavském sále. Můžeme tu jen tak podupávat, z rozpaků a úzkosti šaškovat, ale většina z nás už nyní s jistotou ví, co si zatím připouštěla jen nerada: Naše země zažívá regulérní pokus o demontáž demokracie. Stejně jako v roce 1989 jsou v Polsku a Maďarsku napřed, tentokrát naštěstí pro nás. Dynamika a směr pohybu našich společností jsou však totožné.

Příčiny jsou zřejmé – naše lhostejnost a estétství nechaly lumpům jako je Václav Klaus, Miloš Zeman a nově Andrej Babiš veřejný prostor k volnému použití. Dva prvně jmenovaní mají mnoho společných znaků, kromě narcismu vyjadřují zcela bez obalu bytostnou nenávist k lidské svobodě, hodnotám evropské civilizace, lidským právům a právu vůbec, odpor k nonkonformní kultuře, k demokracii jako takové. Andrej Babiš pak popravdě demokracii k ničemu nepotřebuje. Za těmito muži se táhne mohutnějící dav zneuznaných a ponížených, antisemitů, nácků a putinofilů, bývalých komunistů a především bezcharakterních kariéristů. Obsazují úřady, dusí média, veřejnou diskusi, vyhazují lidi z práce. Vzorem se stala putinovská diktatura a čínská schopnost stabilizovat společnost třeba zaválcováním studentů do dlažby náměstí Nebeského klidu. Poslanci a senátoři až na několik výjimek připomínají to, čemu se kdysi ve francouzském parlamentu říkalo bahno.

Před mnoha léty jsem se na jakémsi setkání urazil, když Václav Havel k nám, bývalým a už lehce okoralým studentům devětaosmdesátého roku, poznamenal, že my skutečně svobodnou společnost vybudovat nemůžeme, tu přinese až generace příští, narozená do svobodných poměrů, nezatížená minulostí a prostá vší zátěže dobových resentimentů. Ta generace, facebooková generace, je tu, jsou to naše dospívající nebo již dospělé děti. Nečekejme však, že začnou stavět barikády, dosud nekladou ani potřebné otázky. Nenaučili jsme je to. Těmi správnými důlními kanárky, kteří rozpoznají zápach hromadícího se metanu, jsme my. Nezbývá proto, než aby se každý z nás stal opět homo politicus, přesto, jak nám všem tato role zošklivěla. Musíme se dát bezodkladně do práce.

Bude to těžké – nemáme ruské ani čínské peníze, know-how kágébáckých poradců, strategii, ani přehled o mužstvu na palubě. Máme však jasno v tom, co chceme, a prapor, na kterém stojí: Pravda vítězí nad lží a nenávistí. Oni mají jen posrané trenýrky.