Jaroslav Žila pokřtil knihu povídek a Vladimír J. Horák sbírku Krůpěje krve v trní

Oba tituly uvedené o víkendu na literární trh leccos spojuje. Dalo by se to nazvat například „nenávistnou láskou“ k Ostravě, které Němci říkají „Hassliebe“.

„Moravská Ostrava, / donaha, / šatů zbavená, / z prdele vyhřezlá, / vlezlá,“ vysekl Vladimír Jaromír Horák v básni Moravská Ostrava nenávistně milostnou poklonu jednomu ostravskému ránu.

„Šel za robotou do Ostravy,“ začíná popis jistého ostravského osudu v povídce Klíč v nové knize Jaroslava Žily Nikdo tady není. Ten chlapík utekl do Ostravy s rozzářenýma očima před nesnesitelnými rodinnými poměry na slovenských Kysucích. V Ostravě dostal dobře placenou práci v chemičce, pak ale spadl v robotě z desetimetrové výšky a změnil se v nerudného šmíráka v ostravské bytovce.

Na novou prózu Jaroslav Žily čekala Ostrava léta. Tvůrčí „dovolenou“ v práci (spisovatel je učitelem) už si vzal někdy před čtyřmi lety, výsledek se ale ke čtenářovi dostal až v pátek na závěr festivalu ProtimluvFest v klubu Parník. Šestnáct úsporných povídek (na devadesáti stranách) uspořádal do knížky s názvem Nikdo tady není a už od prvních vět je patrné, že se snažil svoje rukopisy osekat až na dřeň. Však je také autor horalem, s gruntem na beskydské Morávce, na němž občas kácí staleté buky. A tohle mýcení ve vlastním lese slov knize zcela jistě pomohlo. Sbírce povídek, jež mimo jiné vypráví, že člověk přes veškerou lásku i nelásku okolí může být sakramentsky sám. Nikdo tady není. To je ústřední motiv, který čtenáře neustále znejišťuje.

Jaroslav Žila a Pavel Hruška v klubu Parník. (Foto: Martin Popelář)

Samotný křest Žilovy knihy v Parníku měl fascinující předehry. Na pódiu se totiž představili autoři spojení s nakladatelstvím Protimluv jako v jednom velkém panoptiku. Budhisté se střídali s literárními experimentátory, Poláci s Angličany a opilý básník Martin Skýpala se v duchu básníka Magora svlékal přímo na jevišti a ještě vyzýval publikum: „Když mi po básničce nezatleskáte, svléknu další kousek.“ A polonahému poetovi publikum tleskalo i netleskalo. Jak to ale dopadlo, neprozradíme, kulturní deník Ostravan.cz není bulvárním deníkem, takže čtenáři nabízíme jen tento Skýpalův verš: „Kondom nalepený v láhvi tak / že už ho nevytáhne žádný otvírák…“

Ostrava knihou Jaroslava Žily proniká jako bolestná, ovšem většinu času neviditelná nit. Svoje Ostraváky totiž autor popisuje v jejich rodištích, v Beskydech nebo v Sudetech. Na Morávce nebo na Krnovsku, kam odešli po válce zabrat chalupy po vyhnaných Němcích a vyvolení z oněch rodů pak skončili na robotě v Ostravě. Vesnické temno v Žilově knize je přitom ještě černější než tma v hornické štole tisíc metrů pod povrchem. „Pak smeták odmrštila, aby si uvolnila ruce, vjela dceři prsty do vlasů a táhla ji hlavu pod vodu,“ líčí spisovatel domácí násilí v povídce Paní vedoucí. To matka topí dceru ve vaně, aby prozradila, s kým otěhotněla. Roztomile se tvářící venkov z vnitřní strany. Děs a osypky.

*

Křest prvotiny šestapadesátiletého výtvarníka, básníka a ostravské máničky Vladimíra Jaromíra Horáka se odehrál v sobotu v rámci dnes už legendárního undergroundového festivalu Potulný dělník, jejž v devadesátých letech založil básník a nakladatel Jaroslav Erik Frič. Hostitelem festivalu byl tentokrát jedinečný klub Paradox umístěný v romantické zatáčce s několika obstarožními domy v Křížové ulici. Sbírku Krůpěje krve v trní vydalo svépomocí nadšenecké nakladatelství Ears&Wind Records, jehož zásluhou Potulný dělník pokračuje i v době, kdy „Erik“ už ze zdravotních důvodů nemůže být jeho ústředním organizátorem. Mladá krev ale festival udržuje přesně na té vlně, jakou mu kdysi nastavil jeho zakladatel.

Vladimír J. Horák v Brně. (Foto: Ivan Mottýl)

Potulný dělník je o svobodě a jeho existence začíná být v éře, jež se snaží občanské svobody omezovat, dvojnásob důležitá. A protože Vladimír Jaromír Horák kdysi patřil k disentu střední Moravy, kde se narodil, je na současné utahování šroubů obzvláště citlivý. „Trnová koruna z ostnatého drátu / kdesi na okraji vysněného světa / kde ti někdo podrazí nohy / a shodí tě na zem,“ napsal Horák v angažované básni Zaťatá pěst. „Někde hluboko v nás, jak šedavý mazlavý kal / se usazuje nejistota a lhostejnost, / utíkáme před vlastním svědomím / utíkáme sami před sebou,“ poznamenal ve stejné básni.

O víkendu tak byly pokřtěny dvě knihy, které nepatří do škatulky „plýtvání slovy“, do níž lze řadit dost velkou část beletrie, která v současnosti vychází v českých zemích. A obě knížky mají kořeny v Ostravě, což je velmi dobrá zpráva. Milovat tohle město totiž není bezbolestná záležitost a původní literatury tu nevzniká mnoho. Jaroslav Žila a Vladimír Jaromír Horák ale prokázali, že z nenávistné lásky se může zrodit hodně inspirující čtení.