S loutkohercem Karlem Růžičkou o dějepisné scénické škytavce, kterou chystá Divadlo loutek

Vznik projektu Nastupovat! Děják z rychlíku, na kterém se v současnosti podílíte, se datuje do doby před pěti lety. Premiéra bude už v listopadu, jak to všechno vzniklo?

Vždycky jsem se zajímal o historii, hlavně o 20. století. Napadlo mě udělat u nás v divadle něco jako „scénickou škytavku“.

O co se jedná?

To je už vypůjčený podtitul, kdysi byl součástí inscenace Průběžná O(s)trava krve z éry Komorní scény Aréna. Velice se mi líbil tento formát a uvědomil jsem si, že by se na něj dal navléct i historický příběh. Před čtyřmi roky jsme jej začali dávat s kluky dohromady. Jenže náš tvar se začal stávat pouhým kalendáriem, a to jsme nechtěli, nemělo by to smysl. Před třemi léty jsem oslovil proto Marka Pivovara, jestli by nám s tím nepomohl jako autor. Myšlenka se mu líbila, navíc ocenil, že tam budou vystupovat loutky. Začal tak vznikat příběh.

A ten bude o čem?

Všichni, kdo se na inscenaci podílíme, jsme kluci a máme rádi vlaky. Marek děj vtipně umístil na železnici, která sehrála v minulém století významnou roli. Využili jsme zároveň to, že v našem divadle začal fungovat projekt Přesčas, tedy že jako herci můžeme po práci dělat na vlastním představení. Vzhledem k tomu, že každý z nás má v průměru třicet představení a do toho zkoušky, tak se stávalo, že jsme se potkali na zkoušce jednou, dvakrát za měsíc, což je sakra málo. Každou zkoušku jsme tak museli začínat od začátku, znova a znova. Tehdy jsem si řekl: Tak dost. Oslovil jsem Radka Lipuse a poprosil divadlo, zda by tento kus nemohl vzniknout jako řádná inscenace v dramaturgickém plánu. Radkovi se nápad líbil a divadlo nám dalo „zelenou“.

Jakým způsobem se tedy původně měl tento příběh odvíjet před diváky?

Jako průřez historií, divák by se měl dozvědět, co se v ten který rok stalo u nás ve sportu, ve vědě, v kultuře a podobně. Chtěli jsme, ať to má trochu přesah dozadu, že začneme na konci 19. století a skončíme rozdělením Československa.

Jak s tím souvisejí vlaky?

Když jsem oslovil Marka Pivovara, potřebovali jsme vymyslet příběh. Začali jsme u průmyslové revoluce, u parního stroje, a to už byl jen krůček k vlaku. Ale dál už nebudu prozrazovat.

Inscenace bude mít název Nastupovat! Děják z rychlíku. Bude to tedy hlavně pro děti?

Pro druhý stupeň základních škol a výš. Uvědomil jsem si, že před sto lety jsme ještě nebyli ani Češi žijící v samostatném státu, neměli jsme republiku. Byla tady monarchie. A když se dnes zeptáte lidí, jak jsme vlastně vznikli, znají nanejvýše datum, ale už vám nevysvětlí souvislosti. Když si z představení děti něco odnesou, alespoň zlomek budu rád.

Jak jste se vy sám dostal k historii?

Otec ji miloval. Děda byl velikánský Sokol. Od toho se vše odvíjelo. Jak říkal Masaryk, „nebýt Sokola, nebyli by legionáři a nebýt legionářů, nebyla by republika“.  Mám rád knihy o Masarykovi, knihy o našich pilotech v Anglii, o našich vojácích v Africe.

Přesto jste se ale rozhodl věnovat herectví, neměl jste chuť studovat dějepis?

Ne, já se musím věnovat několika věcem najednou.

Karel Růžička v inscenaci Malované na skle. (Foto: Werner Ullmann)

Jak jste se vlastně dostal k divadlu?

Kdysi jsem dělal amatérské divadlo. Hrávali jsme u Černého pavouka. Tenkrát s námi vystupovala i Gabriela Vilčková, která hrála v Komorní scéně Aréně. Gabča mě vlastně do Arény přivedla a já tam zůstal až do doby, dokud Aréna neskončila na svém původním místě. Poté jsem odcestoval s manželkou do Kanady.

S Radovanem Lipusem vás pojí řada úspěšných inscenací, v Aréně jste se s ním setkal při režii kultovní hry Vítr ve větvích Sasafrasu, v Divadle loutek patří k nejhranějším inscenace Z Deniku Ostravaka, pak je tady Šaryk vzpomíná, pocta seriálu Čtyři z tanku a pes… Jaký je pan Lipus režisér?

I když dává volnou ruku všem, vždycky je připravený. Říká, jak by to mohlo vypadat, nechává přinášet fóry. Radek má talent spojit nespojitelné a funguje to. Ostravak funguje pro širokou veřejnost, na Šaryka chodí pamětníci, kteří si hrávali kolem baráku na partyzány.

V roli psa v inscenaci Šaryk vzpomíná. (Foto: Roman Polášek)

V té inscenaci vás obsadili do role psa, mladšího Šaryka. Proč?

Nevím, jednu dobu jsem u nás v divadle hrál jenom psy. Asi nejlépe štěkám. Dělám si legraci, že holky chodí na bikramjogu a že já se obleču do kostýmu Šaryka a mám to samé, říkám tomu bikram doga (smích).

Máte psa, od kterého jste odkoukal nějaké triky?

Měl jsem černou dogu, Agátu. Od ní mám všechny ty grimasy, pohyby.

Vraťme se ještě k pojmu scénická škytavka, copak je to za formát? Nemá blízko ke ztřeštěnému dada? Třeba ta scénka se soudruhem Bilakem v Šarykovi, když postava vytáhne z kapsy speciální lak ve spreji…

Scénická škytavka je spíš koláž. Šaryk má příběh, i když hodně ztřeštěný. To já miluju na Radkovi, nebojí se udělat fór i v té nejhorší, nejtragičtější situaci. Spousta lidí to nedává.

Zasahujete ještě do tvaru inscenace, do textu?

Už ne, autorem textu je Marek Pivovar a výpravu dělá Marek Pražák, se kterým se znám ještě z dob Černého pavouka. Radovan Lipus se obklopil stejným realizačním týmem jako u Ostravaka Ostravskeho tak doufám, že to klapne a inscenace bude mít úspěch.