S Kateřinou Galatenko o dvojnásobném úspěchu Pěveckého sdružení ostravských učitelek v Itálii

Můžete nám stručně představit Pěvecké sdružení ostravských učitelek?

Je to amatérský ženský sbor s dlouholetou historií, loni jsme slavili výročí 60 let od založení. Součástí oslav bylo také vydání CD k této příležitosti, na kterém lze najít průřez naším repertoárem. V roli sbormistra se v Pěveckém sdružení ostravských učitelek vystřídala řada osobností, z bývalých sbormistrů bych snad uvedla jméno Vladimíra Kovaříka, pod jehož vedením se sbor zúčastnil prvních mezinárodních soutěží. Od roku 2003 vede sbor Jurij Galatenko. S ním začalo PSOU obsazovat přední příčky mezinárodních soutěží, což sbor výrazně posunovalo v úrovni projevu a konečně i ve výběru repertoáru. V současnosti sbor staví především na tvorbě soudobých autorů českých i zahraničních a také na staré hudbě, což je Jurijova velká záliba. To ostatně platí i pro soudobou hudbu.

Na přelomu září a října se sbor účastnil mezinárodní sborové soutěže v italském městečku Grado. Kolik sborů se soutěže zúčastnilo a jak silná byla konkurence?

V soutěži se představilo celkem 29 sborů. Obecně se dá říci, že na mezinárodních soutěžích se objevují častěji špičkové sbory než průměrné. A velký dík za to, protože pokud by tomu bylo naopak, pozbyly by tyto festivaly pro mnoho sborů motivace. Úroveň zajišťují přísné podmínky přihlášení, jako je například výše startovného, povinné skladby, minimální počet zpěváků, zaslaná nahrávka sboru, časová omezení vystoupení a podobně.

Jak soutěž probíhala a jak byly sbory rozděleny do kategorií? Museli jste absolvovat více kol?

Celkem se soutěžilo v devíti kategoriích, zastoupení bylo různé. Asi nejpočetnější kategorií byla Musica sacra, tedy duchovní hudba. Kromě ní zde byly kategorie sborů s vyšší a nižší náročností (mužské, ženské a smíšené), sbory mládežnické, dětské a folklorní hudba. Sbory vystupovaly na dvou soutěžních místech: v nádherné historické bazilice di Sant’Eufemia a v prostorách kulturního domu. My jsme naštěstí absolvovali obě kategorie v bazilice, kde jsme si mohli vychutnat chrámovou akustiku s jemným dozvukem. Soutěžili jsme v kategorii ženských sborů vyšší náročnosti a také ve zmíněné kategorii musica sacra. Soutěž v každé kategorii měla pouze jedno kolo.

Byla v podmínkách soutěže nějaká povinná skladba? O jakou šlo a jaká byla její náročnost?

Konkrétní skladba stanovena nebyla, nicméně každá kategorie měla přísná omezení. V naší kategorii ženských sborů jsme museli zazpívat skladbu italského autora a skladbu soudobého autora naší země. Kromě toho jsme mohli mít celkem pouze čtyři skladby v celkové délce 20 minut, což zavazovalo k výběru poměrně dlouhých skladeb. V kategorii musica sacra to byly dokonce pouze tři skladby, naštěstí jejich výběr už kromě duchovního textu nebyl nijak omezen.

Jak vypadal váš soutěžní program? Čím jste si porotu získali?

V kategorii ženských sborů jsme zvolili dvoudílné Salve Regina od Giovanni P. da Palestriny, Psalmus Petra Ebena, skladbu Ta Moravská brána Otmara Máchy a I dyž žádné pole nemám, skladbu ostravského hudebního režiséra a pedagoga Jiřího Pospíšila. Nejvíce jsme zřejmě zapůsobili právě česky zpívaným repertoárem, což jsme tak trochu tušili předem. Ta Moravská brána se nám osvědčila již na jiných soutěžích a není divu, je velmi barevná co do výrazu i charakteru a poměrně náročná, sbor na ní ukáže mnoho stránek svého umu. I dyž žádné pole nemám je zase takzvaná „vypalovačka“, strhává lidovými rytmy, ačkoliv se jedná o umělou kompozici.

Pro kategorii musica sacra jsme si připravili opět jednoho Palestrinu, tentokrát Adoramus te, Christe. Pokračovali jsme Alleluia Romualda Twardowského, což byla povinná skladba na Varsovia cantat 2014 (tehdy jsme ve Varšavě zvítězili v kategorii). Na závěr jsme zazpívali poměrně odvážný a moderní kousek, Ave Maria českého skladatele Jana Nováka, s doprovodem pro varhany, který jsme upravili pro klavír. Patrně jsme nejvíce pozornosti upoutali právě touto skladbou.

Co pro vás bylo nejtěžší?

Jednoznačně Palestrinovy skladby. Tento skladatel se ocitl v našem sborovém repertoáru poprvé a ne bez důvodu. Zpívat Palestrinu je náročné, je to hudba poměrně statická (ve srovnání např. s jeho současníkem Orlando Lasso) a hudební napětí je zde spíše niterné a je neseno duchovním rozměrem, než aby bylo prvoplánově zřejmé přímo z hudební faktury, fráze jsou dlouhé a náročné na dech, takže je pro sbor těžké nejen udržet intonaci, ale především podat skladbu plasticky a zaujmout výstavbou frází, aby to nesklouzlo k nudě a fádnosti. Ještě měsíc před soutěží jsme obzvláště se Salve Regina dosti bojovali (také jsme ji začali studovat až v červnu a prázdniny náš sbor drží), naštěstí několik intenzivních soustředění nám dalo nabýt potřebné jistoty.

Došlo ze strany poroty i na bližší hodnocení vámi interpretovaných skladeb? Řekli vám něco osobního?

Všechny kategorie hodnotila tatáž tříčlenná porota, složená z hudebních osobností různých zemí. Na rozboru jsme mluvili se všemi třemi členy a jejich názory se lišily v souladu s očekáváním sbormistra podle jejich domoviny, tudíž i podle typu jejich hudebního vzdělání. Co tím chci říci: dánský porotce byl očividně zastáncem současného trendu sborového zpěvu v západní a střední Evropě – tedy trendu preciznosti, explicitní dikce a vylehčeného způsobu zpěvu, padnoucího spíše komornějším seskupením; rovněž šel hodně po intonaci (prakticky nepustil ladičku z ruky). Proto například hodnotil našeho Palestrinu jako příliš mohutného, naléhavého, radil zjemnit fráze. Naopak lotyšská porotkyně i italský porotce chválili velký a sytý zvuk, jehož se u mnoha sborů vůbec nedočkali. Italský porotce se vyjadřoval především k italské hudbě, která tvořila povinnou část soutěžního programu, a tedy i jakýsi prostor ke srovnání jednotlivých sborů z hlediska stylové flexibility. U PSOU si Ital v Palestrinovi cenil našeho legata a vyrovnané barvy ve všech rejstřících. Podařilo se nám podle jeho názoru odlišit způsob, jakým jsme tuto hudbu zazpívali, od způsobu provedení např. českých skladeb, kvitoval také temperamentní interpretaci. Celá porota se shodla na dobré intonaci, propracovaném frázování a oceňovala naše provedení českých skladeb.

Váš sbor byl kromě zisku zlatého pásma nominován na cenu Grand Prix. Tu nakonec získal někdo jiný?

Nominaci na soutěž Grand Prix obdrželo sedm nejlepších sborů soutěže tak, aby zde byly zastoupeny různé kategorie. My jsme se stali laureáty díky našemu vítězství v kategorii ženských sborů. Zde už byla konkurence skutečně obrovská, proto jsme si velké naděje nedělali. Typickými vítězi těchto soutěží o hlavní cenu bývají buď profesionální sbory se školenými zpěváky nebo univerzitní sbory mladých, flexibilních lidí, často studentů hudebních fakult či humanitních oborů, kteří mají sbor jako předmět, mohou intenzivně zkoušet a berou tuto činnost závazně, jako reprezentaci svých univerzit a zvyšování jejich prestiže. Tak tomu bylo i v tomto případě: Grand Prix nakonec vyhrál rakouský univerzitní sbor Academy Singers, který si to jednoznačně zasloužil. Podle našeho subjektivního hodnocení jsme byli mezi těmito sedmi sbory asi někde uprostřed.

Jak vypadala úroveň sborů z jiných kontinentů? Byly v soutěži také sbory z Asie či Ameriky?

Na mezinárodních soutěžích se poměrně často objevují asijské sbory, do Grada přijely hned dvě vysokoškolská tělesa z Indonésie (z Jakarty a ještě z jiného města), která předvedla naprosto oslňující úroveň. Velmi jsme oceňovali, že se nesnažili svůj úspěch „uhrát“ jen díky důmyslným kostýmům a propracovaným pohybovým kreacím, které jsou jejich projevu vlastní a skutečně velmi efektní, ale pouštěli se i do náročných skladeb soudobé evropské tvorby. Jejich úroveň byla velice vysoká, co se pěvecké kultury i dramaturgie týče. Byla radost je poslouchat. Však také zvítězili hned v několika kategoriích. Byli mezi našimi konkurenty na Grand Prix a upřímně řečeno jsme se domnívali, že cenu obdrží jeden z těchto sborů.

Kromě nich jsme si mohli poslechnout také dětský a ženský sbor z Číny, ostatní sbory už byly evropské.

Je to dosud vaše největší ocenění? Jak moc si tohoto úspěchu ceníte?

Pěvecké sdružení ostravských učitelek si v poslední dekádě přičetlo na konto mnoho zlatých pásem či vítězství kategorií na nejrůznějších soutěžích, takže nám Grado přineslo spíše další uspokojivou položku na seznam. Pokud se můžu chlubit cizím peřím (osobně ve sboru zpívám teprve třetím rokem), zmínila bych například vítězství v maďarském Debrecenu 2006, zlaté pásmo a Grand Prix na Praga cantat 2007, vítězství na Canti veris Praga 2009 a 2013, zlato a nejvyšší ocenění v německém Wernigerode 2013, zlato a vítězství kategorie na Varsovia cantat ve Varšavě 2014 s udělením ceny nejlepšího dirigenta soutěže či zlaté pásmo na Festivalu sborového umění v Jihlavě 2015.

Ohledně vaší otázky, jak moc si náš sbor italského úspěchu cení: samozřejmě se snažíme nespat na vavřínech a každou soutěž (ať už s jakýmkoliv rezultátem) brát jednak jako odměnu za práci na skladbách a jako inspiraci pro další vývoj. Z pohledu sbormistra však bylo pro sbor asi více než v Gradu ceněné vítězství v Debrecenu, neboť tam se jednalo opravdu o prestižní soutěž s mimořádnou náročností a výběrem. V každém případě jsme rádi, že jsme před Italy obstáli v interpretaci především jejich Palestriny a že jsme v Gradu mohli jako jediný sbor reprezentovat Českou republiku.