Herec Kostas Zerdaloglu: Nástup Ilji Racka ml. do funkce ředitele opavského divadla přinesl zklidnění

Jsi členem činoherního souboru Slezského divadla v Opavě. Tam jste měli v posledních dvou letech problémy se změnami na postu ředitelů. Od této sezóny divadlo vede Ilja Racek mladší, někdejší ředitel Národního divadla moravskoslezského. Přineslo to nějaké změny?

Tou hlavní změnou je zklidnění. Znám ho čtyřicet let, od roku 1976. Umí konfliktní situace řešit i vyřešit.

Kdy se Ilja Racek rozhodl kandidovat teď v posledních senátních volbách, přál jsem mu úspěch a zároveň nepřál. Byl by dobrým senátorem, to zcela jistě. Ale sám jsem zažil vrcholovou politiku na vlastní kůži a vím, jak svět politiky dovede člověku změnit myšlení. Jakkoliv i svět divadla není žádná selanka, tak právě tu politickou džungli jsem Iljovi Rackovi nepřál …

Já ano. Kvůli živé kultuře. Právě ta potřebuje politickou podporu. Ilja je divadelník. V kombinaci s politikou by divadlo výrazně podpořil.

Vzpomeňme ministra Pavla Dostála. Také to byl divadelník a byl to i dobrý ministr kultury. No nic, pojďme ještě k opavskému divadlu. To nemá v poslední době moc přízně odborné kritiky. Někdy mi to přijde až nespravedlivé. O opavské činohře se mluví s despektem. A přitom zcela nedávno to byla režisérka Janka Ryšánek-Schmiedtová, která v opavské inscenaci Gazdiny roby dokázala s místními herci udělat skvělé představení. Ukázala pravý potenciál souboru, kterého jsi členem.

Funguje to. I divácky.

Mluvíš o publiku. Vnímáš nějaký rozdíl mezi ostravským a opavským publikem?

To je těžká otázka. Nedělám mezi druhem publika žádná rovnítka.

Zdá se mi, že opavské publikum je konzervativnější než to ostravské. Ivan Krejčí udělal u vás Sigarevovo Ruské loto, což byla z hlediska odborné kritiky velmi slušná inscenace, Janusz Klimsza tam měl také skvělé režijní výsledky, ale opavské publikum tyhle věci moc nadšeně nepřijalo …

Myslím, že ne docela. Například u Ivana Krejčího, který u nás dělal jako režisér více her než samotné Ruské loto, které mimo jiné vyhrálo i festivalovou cenu v Českém Těšíně, měly jeho inscenace úspěch i u diváků. Jak v Českém Těšíně, tak na domácí scéně v Opavě. Já jsem vyznavačem vnitřního divadla. Ne toho vnějškového. Snaha o zajímavou formu může být, to jistě, ale hlavní je vnitřní obsah. Pro mne. Pokud někdo umí experimentovat v obsahu, tak to beru. Proto mám rád Komorní scénu Aréna.

Kde teď pracuješ na postavě podnikatele Verla v Divoké kachně. Ty jsi viděl inscenaci této hry v Divadle Petra Bezruče, v režii Jana Mikuláška?

Neviděl.

Nevadí. Jan Mikulášek v té inscenaci šel tak trochu i do formálních experimentů, ale neviděl jsi to, takže nebudeme o tom mluvit. Teď pracuješ poprvé v životě s režisérem Davidem Šiktancem. Překvapil tě něčím? Máš za sebou práci se skvělými režiséry, například s Josefem Janíkem, který je legendou…

S Davidem Šiktancem jsme ve fázi seznamovací. Hledáme společný divadelní jazyk.

Můžeš před premiérou mluvit o své postavě?

Osobního popisu postavy bych se před premiérou raději vyhnul. Nechal bych to na divácích.

Co tě čeká v opavské činohře?

Zatím nevím, ale snad nějaká role v připravovaných Bratrech Karamazových. Budeme je u nás v Opavě dělat v geniální úpravě Evalda Schorma. A mám z toho trochu obavy. Nevím, zdali se lze s jeho slavnou inscenací v Divadle Na zábradlí vůbec měřit.

Ty umíš i režii. Neuvažuješ o nějaké režii ve svém domovském divadle?

Kdyby nějaká taková nabídka přišla, rád se jí ujmu.

Dobře. Ale přesto, je nějaká hra, na kterou si myslíš jako režisér?

I nadále jsem v blízkém kontaktu s bývalým dramaturgem Divadla Petra Bezruče Romanem Císařem. V těch třech letech, co byl od roku 1983 do roku 1986 dramaturgem u Bezručů, jsme se docela spřátelili. Roman mi posílá v různých intervalech dobré nové texty. Některé z nich by stály za úvahu.