Frontman kapely Zpocený voko Jiří Neduha vydal druhou knihu povídek Věčný trosečník

Podzemní část klubu Les ve Střelniční ulici je toho času jakýmsi středobodem ostravského literárního života. Básník Petr Hruška tady pořádá oblíbené literární Paseky a poeta Jakub Chrobák literární Posedy. Celý červenec se sklepem nesly hlasy předních českých, slovenských, ukrajinských či španělských autorů v rámci festivalu Měsíc autorského čtení. Herci ostravských divadel tu pořádali scénické čtení z díla Ivana Landsmanna a Landsmann tu pokřtil zatím svůj poslední titul Smetanová revoluce. Je to sklep plný literatury a pochopitelně i sudů piva.

Pivo, underground, máničky. To je neoddělitelná srostlice. Atributy nezávislé scény za komunistické normalizace. Znaky doby, k nimž mnozí ještě přidali substantivum emigrace. Jirka Neduha opustil pražské podzemí ve směru k Atlantiku a v Kanadě se potkal s Joe Karafiátem a Vráťou Brabencem. A právě vzpomínce na emigraci je věnována jedna z prvních povídek v souboru Věčný trosečník. „Byl jsem v Kanadě již přes rok, bydlel jsem v té době přímo v Torontu, asi patnáct kilometrů od Masaryktownu. O víkendech jsem na kole jezdil na Masaryktown. Přespával jsem tam, jak se dalo, většinou na ubrusech v zamknuté hospodě. Nevadilo mi to, byl jsem většinou namazaný. Byl jsem tenkrát sám (přes dva roky), bylo mi smutno, přes týden jsem nepromluvil slovo česky a tak jsem vítal víkendový pobyt mezi krajany,“ vypráví Neduha o své emigraci v povídce Debbie.

Je to naléhavý hlas zpoza oceánu. Chmury sepsané na papír, z nichž vane smutek. I téměř třicet let od oné doby je z povídky sakra cítit beznaděj, která ničí mozek i duši, když opustíte zadrátovanou zemi a nesmíte se do ní vrátit. Leda rovnou na Ruzyň nebo do basy v Ostravě-Heřmanicích. Kanada ale Neduhu přijala, zatímco dnešní Češi se zuřivě brání Syřanům, kteří utíkají ze zadrátované země, na níž navíc padají pumy.

Undeground je spojen s kulturou pití piva (až na čestné výjimky), proto se slovo pivo objevuje v Neduhově knize hned dvaačtyřicetkrát. A poprvé v už citované povídce Debbie. „Vychutnával jsem si první pivo. Zdeněk měl opět nějakou práci v hospodě, Margita mi donesla druhé pivo a přisedla si ke mně…“. A jak patrno z citované věty, se slastí spojenou s pitím piva se zjevuje i ženský element. Prostě „baby“, kterými je Neduha jaksi celoživotně fascinován.

Klub Les nabídl v průběhu křtu dostatek obou z těchto radostí pozemského bytí. Snad nejlépe pak tohle spojení předvedli básník Jakub Chrobák a literární vědkyně Stáňa Schupplerová, kteří zdramatizovali Neduhovu povídku Devět set čtrnáct let abstinence. Tklivý příběh mimozemšťana, jenž se ocitne v české hospodě a zdejší záliba v alkoholu je mu záhadou. Ostravský štamgast ale neváhá. Žít 914 let bez chlastu si nedovede představit, lepší je pouhá šedesátka s hektolitry piva a rumu. „Devět set čtrnáct let bez alkoholu? Holt, za všechno se platí. Co bych takovou šíleně dlouhou dobu dělal, kdybych se nemohl napít?“

Jiří Neduha píše povídky v dobrém slova smyslu zemité. Není to žádné velké literární čtivo, jeho příběhy ale dokážou chytnout za srdce. Snad proto, že jsou o lidech od vedlejšího hospodského stolu. Uvěřitelné osudy všedního dne, neboť i ten mimozemšťan je vlastně jen převlečenou kocovinou. Prostě obyčejný život. „A tak se jen milovali, chodili do Ponorky i jinam, kouřili a pili pivo,“ píše Neduha v povídce Kukačka.

A v klubu Les hrála jeho kapela Zpocený voko. Pilo se pivo, kouřilo, občas lehce namazaný chlapík objal nějakou dívku kolem ramen nebo se pokusil získat telefonní číslo na sličnou číšnici… Běžný večer v toku života. „Souhlasila, že do centra pojedou autobusem nebo trolejbusem a cestou jí řekl, že kdyby se jí večer tady líbil, že může přespat u něj, když domů nepospíchá,“ píše Neduha v povídce Mezi zemí a nebem. Co myslíte, souhlasila? Odpověď vám dá jedině Věčný trosečník.

*

Jiří Neduha: Věčný trosečník. Vydalo nakladatelství Amadora, 2016.