Jan Kačer na nostalgickém večeru v Ostravě: Mně se tady nechce brečet, mně se tady chce zase začít!

Průvodce večerem, herec Národního divadla moravskoslezského Vladimír Polák, zvolil jako entré celého dvouhodinového vzpomínkového programu ukázku z filmu Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, ve kterém jedenatřicetiletý Jan Kačer ztělesnil hlavní roli, postavu parodující Jamese Bonda. Zazpívala herečka Lada Bělašková za doprovodu živé kapely, a poté přišel jubilanta pozdravit ředitel NDM Jiří Nekvasil. Promluvil o téměř desetileté éře kmenového režiséra Státního divadla Ostrava, protože v letech 1976 až 1986 Jan Kačer zde právě v této funkci působil.

Když Vladimír Polák vyzval hosta ke vzpomínkám, oslavenec očividně dojatý řekl: „Přátelé zlatí, co to po mně chcete? Je mi sice osmdesát, ale já ještě nechci vzpomínat, já to chci v životě a v práci ještě nějakou dobu vydržet! Mně se tady nechce brečet, mně se tady chce zase začít!“

Zleva ředitel NDM Jiří Nekvasil, Jan Kačer a Vladimír Polák. (Foto: V. Žižka)

Léta strávená v tehdejším Státním divadle Ostrava nebyla první Kačerovou stáží v Ostravě. Ještě před  studií na pražské DAMU, v roce 1959, přišel do ostravského Divadla Petra Bezruče a přivedl s sebou desítku svých pražských kolegů. „My jsme byli do divadla zamilovaní a dělali jsme to všechno z lásky,“ řekl při vzpomínce na léta strávená u Bezručů.

Vzpomínky na tuto životní etapu přišel s někdejším svým podřízeným sdílet tehdejší ředitel Divadla Petra Bezruče, dnes již třiadevadesátiletý herec Luděk Eliáš, a herečka Marie Viková, která přednesla monolog ze hry Tramvaj do stanice touha, ve které v režii svého spolužáka Jana Kačera z DAMU hrála hlavní roli. Luděk Eliáš vzpomínal: „My byli tehdy hlavně divadlem pro děti a mládež. Museli jsme uvádět hlavně repertoár s tvrdě výchovným charakterem, byla to řada sovětských her, a do toho přišel Honza se svými spolužáky. Zpočátku to byly smíšené pocity, ale netrvalo to ani rok, a padli jsme si do noty. Během jedné sezóny se z nás stal jeden společně myslící celek.“

Jedním z hostů byla herečka Marie Viková. (Foto: Vojtěch Žižka)

Jan Kačer poté zavzpomínal na to, jak se vlastně stal hercem a režisérem. „Já jsem Honza z Holic. V Holicích nebylo divadlo, jen to ochotnické. V Holicích vlastně nebylo vůbec nic. Ale narodil se tam cestovatel Emil Holub. A já jednou někde řekl, že se nedivím, že z těch Holic utekl do světa. Od té doby to tam mám těžké. Víte, já neměl ten správný původ, otec byl živnostník, a tak, když jsem chtěl jít na gymnázium, nevzali mne. Tak jsem šel na keramickou průmyslovku do Bechyně. A tam mne potkalo štěstí v podobě pana profesora, který mi poradil: Ty, Kačere, ty jseš docela šikovnej, ty bys mohl jít studovat divadelní režii. Já vůbec nevěděl, co to je. Půjčil mi knihu režiséra Stanislavského, já tu knihu přečetl a řekl jsem si: když je to tak jednoduché, tak to zvládnu! Měl jsem v Praze tetičku, takže jsem měl kde bydlet. Přijel jsem k ní na návštěvu, a ona mi zrovna tehdy koupila lístek do divadla, na Kupce benátského se Zdeňkem Štěpánkem. Já tam šel, koukal jsem na to z druhé galerie, a říkal jsem si jen: Tohle chci! Pak jsem šel na přijímačky. Bylo tam plno lidí, každý zády k tomu druhému, aby nikdo neviděl, co si kdo připravil. Já přišel na řadu poslední, a když jsem vešel, tak tam seděla ta porota, a bylo na nich vidět, jak už toho všeho mají dost, jak si povzdechli, že je tady ještě jeden. A přímo proti mně seděl Zdeněk Štěpánek. Zeptal se mě, jaký je můj poslední nejsilnější zážitek. A já řekl: Kupec benátský v Národním divadle. A bylo to. Když jsem se do zkušební místnosti vrátil pro zapomenutý kabát, řekl pan profesor Štěpánek: Mladej, ten kabát si tu můžet hned nechat. Tak jsem složil zkoušky a stal se studentem DAMU.“

Jan Kačer a ředitel Divadla Petra Bezruče Jiří Krejčí. (Foto: Vojtěch Žižka)

Se specifickým darem,  kusem opony z Divadla Petra Bezruče, přišli jubilantovi popřát hodně zdraví nynější ředitel Jiří Krejčí a manažer tohoto divadla Tomáš Suchánek. A Jan Kačer dále vzpomínal na to, jak chodil sám ostravskými ulicemi, nikde nikdo, jak na něj těžce doléhala samota, neboť rodinu měl v Praze. A jak se dostalo největšího uznání, když tak po pěti letech působení v místním divadle šel opět prázdnou ulicí, a proti němu šel najednou muž. Vypadal, že má možná vypito trochu alkoholu. „Podíval se na mne, zastavil se, a řekl: Paně režiseřu, u masařa maju jatru! To bylo největší uznání, jakého se mi mohlo dostat.“

Řeč přišla i na někdejšího ideologického tajemníka krajského výboru KSČ Brumka: „Jednou jsem musel jít na jakousi komunistickou konferenci. Bylo plno, přišli jsme trochu pozdě. A volné místo bylo právě nedaleko sedícího Brumka. Pak tento funkcionář promluvil a referoval o jednáních s arabskými šejky. Mluvil o tom, že socialistické Československo tu arabsku naftu potřebuje, ale to jednani, sudruzi, to je dunajsky dar! Jak jsem uslyšel to dunajsky místo danajský, téměř jsme se neovládl, opravdu bylo velmi těžké potlačit smích.“

Jan Kačer během svého vyprávění. (Foto: Vojtěch Žižka)

Ladislav Slíva, který působil v pozici dramaturga v době, kdy Jan Kačer přišel do Ostravy podruhé, jak on sám říká, za trest, vzpomínal: „Bylo to po požáru, který zničil Divadlo Jiřího Myrona. Tehdy stál Jan Kačer u zrodu Komorní scény Státního divadla v tehdejším Divadle loutek na Masarykově náměstí. Udělal tam řadu fantastických inscenací. Ale hlavně, pro herce to bylo něco úplně nového. Přišel režisér, který je bral jako partnery.“ ¨

Herec Stanislav Šárský, který tehdy v režii Jana Kačera hrál ve slavné inscenaci  hry Alexandra Sergejeviče Gribojedova Hoře z rozumu, přednesl svůj monolog ze hry a zavzpomínalo se i na další slavnou inscenaci, na Shakespearův Sen noci svatojánské, ze které se díky Kačerově režii stala téměř politická manifestace: „Aténské řemeslníky jsme tehdy vyložili jako lidi, kteří si podávají ruce a váží si jeden druhého. A tihle lidé hráli pro panstvo. Bylo hned jasné, o co jde: na jedné straně pracující lid a na druhé straně straničtí funkcionáři. Prostý lid byl sice tehdy veleben, ale vlastně to byl odpad, kterému vládli. A to panstvo, pro které řemeslníci, ale také herci, hráli svoje divadlo, házelo hercům mince, peníze. Jenže herci se sice zpočátku sehnuli, ale pak se vztyčili, narovnali, a peníze si nevzali. Způsobilo to poprask, a museli jsme toto jevištní gesto i vysvětlovat.“

Umělecký šéf Divadla loutek Václav Klemens předává dar. (Foto: V. Žižka)

Předposledním sobotním gratulantem byl šéf ostravského Divadla loutek Václav Klemens, který promluvil o tom, s jakým úspěchem Jan Kačer přivedl na loutkářské jeviště v inscenaci Kainarovy Zlatovlásky živé herce a daroval oslavenci duplikát hlavní ceny ze Skupovy Plzně 1977. Pak přišly i loutky ze současné inscenace Zlatovlásky a zahrály si společně s Janem Kačerem scénu z nejnovější inscenace slavné Kainarovy pohádky, která je i nyní na repertoáru Divadla loutek.

Posledním gratulantem byl režisér Ivan Krejčí, umělecký šéf Komorní scény Aréna: „Pane profesore, já vlastně nevím, co jste nás naučil. Vlastně to všechno se mi spojilo do jediné věci, za kterou chci velice poděkovat. Naučil jste mne dívat se na svět.“

Ze vzpomínkového večera na Jana Kačera. (Foto: Vojtěch Žižka)

Nebyl by to Jan Kačer, aby s velkou noblesou nesložil hold Ostravě, ve které prožil řadu chtěných i nechtěných let. „Radim Koval jako šéf ostravské činohry byl báječný. Například na každou postavu ve Snu noci svatojánské jsem měl báječné herce. To bylo v Praze nemyslitelné. A všechno to byli úžasní lidé, pro které umění bylo víc než prachy. A ještě jedno musím říct. My jsme se v Ostravě naučili vážit si lidské práce. A naučili jsme se pracovat.“

Samotný závěr pak nad rozkrojeným dortem a vybuchujícími zátkami šampaňského už sdílelo přímo na jevišti několik desítek přátel a gratulantů jak z řad divadelníků, tak přítomných v publiku. Tak všechno nejlepší, a pevné zdraví, pane režisére Jane Kačere!