Kalrs of Romové je interaktivní divadlo jako ze života. Vede od prkenných tezí k dialogu

Takzvané divadlo utlačovaných a divadlo fórum představuje osobitější formy divadla, něco mezi happeningem a workshopem. Vzniklo v Brazílii v bouřlivých 70. letech. Brazílie obecně dala kultuře řadu fenoménů, například „kinematografii hladu“, undergroundový film, démonického hrobníka Zé do Caixão, Boží město (anebo Město bohů) atd. V Ostravě, divadelní enklávě, se zatím uchytilo divadlo utlačovaných. Není to v Česku úplná novinka, v Praze se například už dvakrát konal celý divadelní festival této formy Divufest.

Jak to tedy vypadá v praxi? Ve Staré aréně v neděli večer následovně: Začíná se poněkud ležérně, publikum je promísené. Někteří přítomní Romové prošvihnou samotný začátek, protože si odbíhají pro občerstvení, do hlediště zde totiž můžete s nápoji. Přítomné divadelní formě to moc neškodí, naopak, vše je vzato jako součást hry. Konečně jediná scéna, kde diváka nepeskují, aby si vypnul mobil.

Nejprve je tady delší vysvětlující intro, moderátor sděluje, co uvidíme, jak to spolu souvisí a jak se to dále bude vyvíjet, včetně vysvětlení o co tedy v Divadle utlačovaných jde. Herci jsou nastoupeni v řadě, každý má něco na srdci. Jsou to profíci i amatéři, dravci i bezbranní. Bílí i černí, z těch známějších například Zuzana Kantorová nebo Petr Sedláček, tedy tváře zodpovědné za nejeden kvalitní kus, který má Stará aréna na repertoáru. Ještě před samotnou hrou se všichni jednotlivě s publikem seznámí podáním ruky.

Začíná akce. Na plátně se objeví zpravodajské šoty z internetu nebo bulváru. Romové jsou hajzli, napadají lidi, berou obrovské sociální dávky. V hledišti je šum, který přerůstá v hluk, někdo tam hlasitě začne nadávat, ale je to jen herec, nastrčená modelová situace. Postava, která je pod vlivem zveřejněných informací proti Romům. Následuje světelný střih a máme tady dva cikány, kteří mezi sebou hlučně hovoří nesrozumitelnou řečí, obracejí se i do publika. Kdo ví, o co jde?

Z představení Kalrs of Romové. (Foto: Stará aréna)

Zase světelný střih a už se na nás valí členové středostavovské rodinky, matka, otec a dcera.  Chystají vánoční výzdobu a vedou dialog o tom, jak jsou Romové strašní, jen dcera se brání, že média nemusí mít vždy pravdu. Pak jsou tady další modelové situace, údajně tak, jak se protagonistům inscenace skutečně přihodily. Romka je vyhozena hajzlbábou z WC, protože „cikáni to dělají venku“. Rom s krásným českým jménem Dvořák se marně uchází o práci recepčního, dívka tmavší pleti je pomlouvána důchodci na tramvajové zastávce, běloch nemůže přežít, že jeho hospodu navštívil romský pár, a tak se domluví s barmankou, aby mu zajistila uzavřenou společnost. Všechny tyto situace vyznívají strašně prkenně, proromsky, tak, že Romové jsou zkrátka obětní beránci. Jako z nějaké antisemitské agitky. Což není moc k prospěchu věci, ale jsou to prostě modelové situace pod subjektivním pohledem.

V publiku sedí převaha Romů a evidentně s ukázanými situacemi souzní. Jenže Romové, co pokaždé sklopí uši a bez protestů vyklidí pole, to je hodně přitažené za vlasy a nepříliš šťastné dramaturgicky. Naštěstí dochází k obratu, nikoliv v obhajobě menšiny, ale v práci herců nebo celé herecké skupiny, která má své mluvčí, v tomto případě bělochy, kteří „jsou sociální aktivisté a bojují za práva utlačovaných. Bojují proti rasismu a xenofobii. Bojují divadlem.“

A je tady nejzajímavější část, interakce s publikem.  Celý tým Kalrs nastoupí opět před publikum a rozebírá společně s diváky jednotlivé scénky. Zuzana Kantorová je názorně zapisuje na papír pověšený na stěně. Z diváků je třeba dostat nejen názor, ale také pojmenování obsahu. Každý může říct, co jej napadne, ve vzájemném dialogu dochází k případné korekci.

Hlasuje se pro jednu z pěti scének, která se bude dále rozvádět. Mezi favority jsou Hospoda, Realitní kancelář a Zastávka. O dva hlasy zvítězí Zastávka. Herci ji opět začnou předvádět, ale publikum má tentokrát možnost ovlivnit děj. Stačí tlesknout, a už se můžete dozvědět, co se té či oné postavě odehrává v mysli, máte možnost si ji vyžádat na pohovor, kdy se dozvíte její hlubší motivace. Třeba zapšklý důchodce (Petr Sedláček) pochopitelně vysvětluje své xenofobní reakce, protože Romové jej třikrát vytopili a vůbec se k němu chovali neslušně.

A vrcholem může být okamžik, kdy divák sám vstupuje do hry, přijde, nahradí herce a sám ukáže, jak by se v dané situaci hypoteticky zachoval. Daří se to, možná právě proto, že situace zpočátku vypadá natolik prkenně, že vás nemůže nechat netečného. Oškliví důchodci (příšerné klišé) jsou po zásluze pacifikováni a překvapivě elegantně, přítomným divákem, starším Romem, který ale vůbec nevypadá jako ten typický mediální cikán. Přirozeně, tady by se nemělo hrát o tom, zda máš něco proti Romům, ale usilovat o univerzálnější pojetí, protože asociálové jsou přítomni na obou stranách a určitě by bylo přínosné, kdyby Kalrs v budoucnu upustili od mediálně propíraných Romů a zaměřili se kupříkladu na fenomén takzvaných White Trash, tedy nepřizpůsobivých bílých občanů.

Nutno dodat, že nedělní večer ve Staré aréně, který začal strašlivě tezovitě, se nakonec rozvinul v poutavou debatu mezi herci, diváky, bělochy i cikány, mimo jiné z vyloučené lokality Ostrava-Kunčičky. Bohužel řada otázek nezůstala zodpovězena a dramaturgicky by tento tvar divadla utlačovaných v ostravské podobě chtělo ještě lépe dotáhnout.

Na druhou stranu, kde jinde než tady najdete divadlo, které je schopno řešit konkrétní situace ze života v Ostravě a ještě může divák přiložit ruku k dílu? Tuto exkluzivitu publiku zatím nedává žádná zdejší profesionální scéna.