Ostravské galerie lákají i v noci: Lauby na sado maso a Les na cachismus Martina Cacha

Mříž oddělující exponáty vystavené v non-stop Galerii Lauby  od návštěvníků je poprvé odemčena. V průběhu výstavy umělecké skupiny I Love 69 Popgejů je každý vítán i za mřížovím. Třeba i v jednu v noci nebo ráno o půl šesté. „Můžeš vlézt kdykoliv dovnitř, nasadit si na hlavu kládu a kamarádi tě třeba mohou trochu mučit. Úplně všude ale o té otevřené mříži nemluvíme,“ spiklenecky mi před pár dny zašeptala do ucha tisková mluvčí Ostravského muzea Andrea Węglarzyová (na tiskové konferenci). Jak totiž známo, Galerie Lauby sídlí v podloubí na Masarykově náměstí a je kolektivním projektem Fakulty umění Ostravské univerzity a místního muzea.

Samotní Popgejové společně s univerzitním kunsthistorikem Tomášem Knoflíčkem lákají do mimořádně zpřístupněných prostor obdobně tajnosnubně jako Węglarzyová. Jakousi až konspirativní výzvou: „Přicházíš a vidíš mříže. Ale dveře jsou pootevřené. Možná si všimneš, že je zámek zatmelený a dveře se tím pádem ani nedají zamknout. Dobře, přesněji je to teda takto, dveře se dají zavřít, ale zamknout ne. Takže víte, co si s mřížemi můžete? Otevřené dveře. Otevřený prostor. Otevření lidé. Otevřené duše.“

Návštěvníci se ukládají do klády v Galerii Lauby. (Foto: Galerie Lauby)

Audiovizuálně performerská partička I Love 69 Popgejů vznikla v roce 2001 ve Valašském Meziříčí a dnes jí dává život především dvojice Jakub Adamec a Pavel Pernický. Pro Galerii Lauby teď skupina připravila mnohovrstevný projekt, který si pohrává s takzvaným volným časem současníků, neboť statistici, sociologové, psychologové, ekonomové či preventisté všeho druhu (včetně policejních) zkoumají každou vteřinu takzvaných volnočasových aktivit. A tvoří učené studie, z nichž nakonec vyplyne pokaždé to samé. Že se lidé chtějí dobře bavit, užívat si života a investovat takzvaně do sebe, třeba cvičením jógy nebo učením cizích jazyků (vítězí ovšem surfování po internetu a sledování televize, kterému se oddává asi 65 procent populace). A jen asi pět až osm procent „nadšenců“ z populace někdy zamíří do galerie či na jinou kulturní akci.

Popgejové, vždy věrní svému názvu, dobře vědí, že Ostrava potřebuje umění à la „turecká muzika co kosti proniká“, což je citace z dobového ostravského kabaretu z počátku 20. století. A v tomto duchu nyní muzicírují i pro Ostraváky v Galerii Lauby, kde si návštěvník může navléct na hlavu třeba takzvanou kládu (mučící středověký nástroj svírající mezi kládami ruce a hlavu oběti) a zahrát si na sado maso salon. Zrcadla, pódium, tyče, postel i jakási černá výstroj jsou k dispozici. A po takové zábavě těžko jít do rachoty, proto se také výstava výmluvně jmenuje: Dnes nepřijdu do práce, jdu na výstavu… šéfe!

Salon Popgejů v Galerii Lauby láká ve dne i v noci. (Foto: Ivan Mottýl)

Provokující umělci v Laubách umístili nad tímto „sado maso oltářem“ i parafrázi statistky o využívání volného času, do níž vedle kategorií „jídlo“ či „sociální sítě“ zařadili rubriky „nenávist“ nebo „myšlení“. A sami svůj projekt výmluvně okomentovali jako „určité gesto definovat absurditu komercionalizace života ve městě“. A konkrétně v Ostravě s těmito každodenními negativy: „Nájmy v centru, které jsou nehorázné – tím pádem se objevují prázdné obchody, prázdné domy, prázdné ulice, hnus a pudové podbízení se za každou cenu, nízké platy – dlouhá pracovní doba zaměstnanců, otroctví  a s tím spojený, kromě nejrůznějších věcí, i úpadek vkusu – kulturní ignorance… Ono je to sice v centru na náměstí, ale nikdo tam moc nechodí, protože taky nikdo moc nechodí do muzea…“

Tak jako už tolikrát, Popgejové pobaví prosťáčky a intoše nechají ve tři ráno dumat nad smyslem volnočasových aktivit. Pozdní noční návštěvníci z obou skupin se ale většinou shodují ve způsobu, jak volný čas zrovna strávili. Nesmyslně dlouhou návštěvou nějakého nočního podniku, kdy se pod vlivem alkoholu i velcí mudrcové mění v ukřičené opilce opakující stále dokola jedinou větu. Intoši se stávají prosťáčky a mnohý zdánlivý blb je snadno trumfne zdravým úsudkem.

Malíř Martin Cach v klubu Les. (Foto: Ivan Mottýl)

Za rohem ve Střelniční ulici si noční tuláci Ostravou mohou obvykle až do čtvrté hodiny ráno (výjimečně i do sedmé hodiny ranní) prohlížet klubovou galerii ve známém podniku Les principála Přemysla Bureše. Ten od minulé neděle vystavuje nejnovější práce porubského autodidakta a těžce zařaditelného dvaašedesátiletého malíře s monarchistickým knírem Martina Cacha, konkrétně cykly Abeceda a Rébus. Celé své životní dílo přitom Cach loni v srpnu představil v Trojhalí na Karolině ve společném projektu Galerie města Ostravy PLATO a Galerie Wurst, jenž dostal příznačný název Cachhaus. Podlahu Trojhalí zaplnilo asi 6 tisíc obrázků a komiksů, které rentgenolog Martin Cach od konce osmdesátých let namaloval na čtvrtky papíru, které získává v práci z obalů od rentgenologických filmů. Část z toho, co vytvořil po loňském srpnu, je nyní k vidění v Lese.

Z Cachovy výstavy – písmena A a O.

Na vernisáži se znova otevřela diskuse, jak lze Cachovo dílo kunsthistoricky zaškatulkovat. Je to umění insitní, nebo je Cach spíše poučeným surrealistou (beletristické dílo surrealistů má velmi dobře načtené)? Je to art brut tvůrce? Nedělní malíř? Naivista? Od všeho kousek, ze všeho nejvíce je ale jeho dílo cachismem. Ale ačkoliv umělecký manažer PLATO Marek Pokorný tvrdí, že jde o fascinujícího tvůrce, nad nímž by pražští znalci insitního umění zaplesali, cachismus je zatím stylem dobře ukrytým v kotlině mezi řekami Odrou a Ostravicí a čeká na svého významného kurátora.

*

I Love 69 Popgejů: Dnes nepřijdu do práce, jdu na výstavu… šéfe! Galerie Lauby. Otevřeno nonstop do 28. října 2016.

Martin Cach: Od A do Zet. Galerie Absintového klubu Les, do 30. listopadu 2016.