Nová hra Staré arény varuje před digitální demencí aneb K čemu jsou hvězdy, když nejsou lidé?

Koncept a režie jsou dílem Jiřího Hajdyly, kterému asistovala Pavla Dostálová, pod scénografií je podepsána Natálie Pelcová. Hudbu k inscenaci napsal i vytvořil Ivo Sedláček, pohybovou spolupráci poskytla Jana Ryšlavá. Hrají Bára Kocmánková, Jiří Krupica a Ondřej Beseda.

Hraje se na prázdné scéně, na které jsou zpočátku jen tři úhledně sestavené hromádky pečlivě zabalených knih. Ty však po celou dobu představení slouží jako všechno možné, jen ne jako prostředek ke čtení.

Představení začíná výzvou, aby si diváci zapnuli své mobilní telefony. Když se po chvíli všichni přesvědčí, že trojice účinkujících to myslí vážně, diváci vytahují své mobily a během krátké instruktáže se skrze wi-fi připojují k síti nazvané humanityupgrade, načež se na projekčním plátně před očima všech rozběhne facebooková komunikace mezi všemi přítomnými.

Výbuchy smíchu navozují věty: Kdo z vás je herec? Jak je to dlouhé? Baterka je v hajzlu a ještě to nezačalo. Už se začínám nudit. Fakt se bavím a podobně. Najednou se objeví nápis ERROR, facebooková stránka zmizí a nastává první vskutku dramatická situace, v níž se jeden z herců rozčílí, že to přece zkoušeli a že tady u toho trapasu fakt nemusí být. V celém představení je to snad jediná ne zcela herecky zvládnutá situace, neboť všem je jasné, že to je jen oslí můstek k dalšímu ději. To, co se ale rozvine posléze, je až do konce doslova strhující.

Z inscenace Humanity Upgrade. (Foto: Nadan Pojer)

Manfred Spitzer ve své knize Digitální demence tvrdí, že základy naší civilizace jsou ohroženy, protože lidský druh téměř zcela ovládají moderní technologie. Jejich prostřednictvím si lidstvo vyklikává mozek z hlavy. Moderní člověk už téměř mozek nepoužívá a všechno, co dříve prováděl pomocí rozumu, za něj obstarají počítače, smartphony, organizéry, navigace a další přístroje. Neurovědec je přesvědčen, že na digitálních médiích vzniká závislost, že u dětí a mladistvých dramaticky klesá vinou digitálních médií schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti.

Všechny tyto obavy tvůrčí tým inscenace Humanity Upgrade sděluje publiku prostřednictvím nadsázky a ironicky sžíravé zkratky. Scény, ve kterých mladý muž oslovuje dívku otázkou „Máte ráda květiny?“, ale dívka ho neslyší, protože komunikuje s displejem svého mobilního telefonu, nebo situace v ordinaci lékaře, který si „vygoogluje“ webové stránky nadepsané heslem Bolesti hlavy v okamžiku, kdy k němu přichází pacient se stížností na bolest hlavy, budí sice smích, ale ten je spojen s mrazením v zádech.

Z inscenace Humanity Upgrade. (Foto: Nadan Pojer)

Nechybí hip-hopová deklamace o tom, jak smartphone člověku určí, co snídat, co si obléknout, jak při ranním běhu zobrazí zombie pronásledující běžce, který samozřejmě hned přidá v  iluzi nebezpečí na rychlosti, výborná je komická scéna s náramkem, který umí měřit puls, krevní tlak, počítat kroky, dokonce měřit úspěšnost cvičení jógy, ale tomu, co zobrazuje na malém displeji, s největší pravděpodobností rozumí (a možná ani to ne) jen kvalifikovaný prodejce.

Publikum, zpočátku docela rozdováděné, postupně zvážní. Při scéně s revolverem, při níž herec míří na diváky, se ozve úpěnlivá prosba divačky: Prosím, nemiř na mne, mně to dělá zle. A když přijde závěrečná scéna, při které si dva mladí muži a jedna žena na obrazovce notebooku pustí nafilmovaný plamen ohně a posadí se kolem tohoto digitálního táboráku se svými smartphony v rukou, aby si na nich vyťukávali bezduché melodie, všem v sále dochází, že toto představení by mělo být hráno ve všech základních a středních školách.

Ti starší v publiku si říkají, že jsou možná poslední šťastná generace, protože je ještě moderní technologie nezasáhly a pro neschopnost jim zcela porozumět a zvládnout obsluhu snad ani nezasáhnou.

Bára Kocmánková ve hře Humanity Upgrade. (Foto: Nadan Pojer)

Otázka z úvodní facebookové hromadné konverzace mezi publikem, kdo z účinkujících je herec, je zodpovězena velice brzy v průběhu představení – všichni tři protagonisté hrají výborně. Například scéna, ve které v tanečním projevu Bára Kocmánková a Jiří Krupica komunikují se svými mobily a komunikace je dovede téměř k orgasmu, aby nastalo zděšení, když v nejdůležitějším okamžiku zmizí signál, a tím vše zhasne, patří k vrcholům večera, stejně jako komunikace mezi dívkou a chlapcem vedená prostřednictvím smajlíků a krátkých hesel, protože jiné slovní zásoby už není. Ondřej Beseda zase dobře zúročuje schopnost navázání kontaktu s divákem, využívá komediálních dispozic, ale dokáže být i dostatečně hrozivý, když je třeba.

Závěrečný monolog  mladého muže z projekčního plátna oslovujícího lidstvo je možná příliš mnohomluvný, ale otázka, která zazní v podobě věty K čemu jsou hvězdy, když není lidstvo, zůstane nadlouho všem v mysli.

Použít slovo aktuální na adresu této inscenace je málo. Je nanejvýš potřebná. Je dostatečně alarmující. Je naprosto srozumitelná. Patří k tomu nejlepšímu, co zatím Stará aréna ve své divadelní činnosti nabídla.