S Annou Kopeckou o právě ukončeném ročníku festivalu Ostrava Kamera Oko i jeho budoucnosti

Mezinárodní porota ocenila „synergii mezi příběhem a obrazem, za trpělivost, za záhadnost a za věrné zachycení historického období, ve kterém se film odehrává.“ Zvláštní cenu poroty si v Ostravě osobně převzala Kanaďanka Jessica Lee Gagné, kameramanka snímku režiséra Philippa Grandrieuxe Noci navzdory, za „novost vizuálního výrazu, vztah mezi filmovou řečí a videoartem, sensuální kamerou s mnoha zajímavými formálními koncepcemi”.  Krátkometrážní soutěž vyhrál Adam Mach za kameru ve filmu Strach. Ředitelka festivalu Anna Kopecká sumarizuje úspěšný festivalový ročník a ukazuje, kam by se tato neobvyklá přehlídka mohla ubírat v budoucnosti.

Co se vám na festivalu nejvíce podařilo?

Snažili jsme se ještě více profilovat kina a více se soustředit na to, jaké mají publikum a kdo tam chodí během festivalu. Myslím, že se nám to docela povedlo. Třeba v případě Cineportu na Dole Hlubina jsme letos dali hlavní důraz na víkendový program. Promítali jsme od rána do večera. V Dolní oblasti jsme ubytovali naše zahraniční hosty, udělali jsme jim procházku areálem. Soustředili jsme se tak v jejich případě na to, co Ostravany třeba už tolik nezajímá, protože je pro ně tento areál přístupný po celý rok. Kdokoli sem ale přijede zvenčí, tak je opakovaně z tohoto industriálního prostředí okouzlen. Třeba režisérka amerického hudebního filmu Chyťte rytmus Irene Chagall, ta byla úplně nadšená, stejně tak z Minikina. Dolní oblast Vítkovice je pořád třeba lidem ukazovat, Cineport v tomto výborně funguje. Otevřeli jsme tam i provizorní stánek s jídlem, abychom vůči divákům byli co nejvstřícnější.

Jakým způsobem se podle tebe v Ostravě kina profilují a jak jste postupovali?

Je to různé, třeba pro kino Luna v Zábřehu jsme vybrali divácky atraktivní snímky ve spolupráci s Aerofilms,  v kině Art jsme vsadili na klasiku i na cyklus tanečních filmů. Art si oblíbily především starší ročníky, protože si pamatují tradici filmového klubu. Tento typ diváka oceňuje klasické filmy, jako jsou Casablanca nebo Intimní osvětlení. Z toho jsem měla největší radost, že se nám jednotlivá kina podařilo vyprofilovat. Také mě potěšilo, že náš tým je co nejvíce ostravský, a pokud jeho členové nejsou přímo z Ostravy, tak pocházejí z jejího okolí, a ne až z Prahy nebo podobné dálky. Zejména produkční složka. Vždycky objevíme někoho, kdo pracuje pro nějaký festival a daří se nám ho oslovit. Například přes Tomáše Zetka, dramaturga z Minikina, se nám podařilo domluvit program v klubu Dock, kde se konal hudební večer spojený s projekcí filmu o berlínské hudební scéně, který se stal přirozeným doprovodným programem. Také jsme měli letos štěstí na počasí.

Tentokráte jste ale neměli žádnou venkovní projekci. Proč jste od nich upustili?

Pořád se k tomuto tématu v dramaturgii vracíme a řešíme i venkovní projekce, které jsou jednak atraktivní pro diváky a také zviditelňují festival. Ale momentálně to není možné, protože i když je venku hezky, tak večer už je strašná zima. Letos jsme se ale rozhodli uspořádat venkovní projekci přes léto ve spolupráci s Minikinem, což byl případ filmu Neonový býk. Jeho projekce byla pozvánkou na OKO. Pokud by se nám tuto spolupráci podařilo prodloužit, tak bychom chtěli mít těchto letních projekcí více, třeba dvě nebo tři.  Přes léto by si to lidé mohli skutečně užít, kdežto teď, i kdybychom měli deky a teplomety, tak sedět dvě hodiny venku v chladném počasí není moc příjemný zážitek.

Jaká je návštěvnost festivalu?

To je otázka, na kterou se nám těžko odpovídá, třeba loni byla celkově větší, protože jsme měli finance na více projekcí, a to díky podpoře norské filmové sekce. Návštěvnost jednotlivých filmů se letos zvedla, ale zase nám chybí více projekcí. Ovšem doufám, že diváky doženeme po započtení letní venkovní projekce Neonového býka.

Máte typického diváka?

Máme stále diváky, ale každý rok k nám zavítají i noví. Nacházejí si své vlastní filmy, někteří chodí na celou soutěž, jiní chodí třeba jen na české filmy. Náš festival je komorní, což ale nabízí divákům možnost potkat se po projekci s tvůrci a povídat si o jejich tvorbě. Což bylo výrazné například v případě filmu kameramana, střihače a režiséra Miroslava Janka nebo s delegací k filmu Vlk z Královských Vinohrad, posledního filmu legendy české nové vlny Jana Němce. Ale také u filmu Prach Víta Zapletala. Tvůrci se po projekci většinou zdrží a jsou vděční za vzájemnou komunikaci. Rozhodně k nám nechodí jenom mladší lidé, ale celé typologické a věkové spektrum.

Je těžké získat festivalové filmy?

Musíme zaplatit práva, překlad, propagaci. Náklady jsou docela vysoké i na dvě projekce na festivalu, takže některé bereme i do oficiální distribuce. Což je třeba příklad filmu Hitchcock/Truffaut. Domluvili jsme se Národním filmovým archívem, že nám s tím pomohou, že udělají třeba i projekce pro školy.

Kolik takový film stojí?

Není to jednoznačná částka, třeba základem jednoho filmu jsou práva za tisíc euro, ale k tomu musíte zajistit další servis, nechat vyrobit titulky, plakáty, takže pod dvě stě tisíc korun se nejde dostat. Abychom filmy mohli kupovat, musíme si hledat partnery, kteří by do toho šli s námi.

Jak vidíte budoucnost festivalu, zachováte jeho stávající formu?

Festival má osm let a za tu dobu je vždy dobré dělat nějaké změny. Ráda bych, aby do programu dramaturgicky vstupovali další lidé. Termín máme pořád stejný, od 22. do 28. září 2017, stávající kina neopustíme, ledaže by nestála o naši spolupráci. Chtěli bychom více oslovit střední školy, což je nutné připravovat už na jaře, a ne přes léto. Jde o to zjistit, jaký by byl zájem, aby to mělo odpovídající smysl. Říká se, že v Ostravě je hodně vysokoškoláků, ale ti dostudují a odjedou pryč, kdežto středoškoláci tady mají větší potenciál zůstat, třeba začnou ve městě podnikat, a tak si myslím, že je dobré se obrátit na ně.

Jak dopředu víte, které filmy můžete v soutěži uvést, co to obnáší a bude k vidění ještě někde i výherce soutěže?

V případě zahajovací projekce festivalu, hudební komedie Radio Dreams, jsme věděli už od začátku roku, že ji chceme. Nemůžeme pustit všechny filmy ze stejné země, letos třeba převažuje Francie, jindy to byla třeba Asie. Některé filmy vám distribuce nechce dát z nějakých důvodů, jiný film vám vezme další festival, třeba Karlovy Vary nebo Letní filmová škola. Soutěž má jenom šest filmů. Snažíme se jim dát prostor, filmů je na světě tolik, že je škoda uvádět něco, co už bylo někde vidět, o co se už někdo jinde postaral. V případě vítězného filmu Smrt Ludvíka XIV. se nám jej podařilo nabídnout na jiné české přehlídky, například Festival audiovize v Brně a Festival francouzského filmu.