Dům umění obsadili Čapek, Zrzavý, Toyen, Špála i Štýrský. Začala výstava roku

V průběhu výstavy, kterou Galerie výtvarného umění v Ostravě hostí až do ledna 2017, se na našich stránkách vrátíme i k dalším z prezentovaných děl.

JOSEF ČAPEK: NÁMOŘNÍK II, 1917

Válečný rok 1917 byl rokem hladu a také Ostravu zachvátily spontánní hladové bouře a rabování. O těch uprostřed července si zapsal horník Josef Gurny: „Za podjezdem na Hlučin měl dum obchodnik Goldberg. Tam zme vnikli – moře ludi – z naměsti se přivalili, z okolnich kolonyi a buhvi odkud. Pospichajtě, křičeli, rabuje se, hurá na Židy! Haviř Stoklasa ten rabunk ved. V ruce měl železnu štanglu.“ Češi a Moravané už v té době přišli na bojištích světové války zhruba o 130 tisíc vojáků a malíře Josefa Čapka v roce 1917 živila kulturní rubrika Národních listů, jednoho z nejprodávanějších českých deníků.

Josef Čapek: Námořník II., 1917

Čapkem tehdy lomcovala touha po světoběžnictví a vůbec po svobodném cestování a svého námořníka opatřil čepicí s nápisem Afrika. Na výstavě v Domě umění se nyní obraz stal součástí prvního tematického celku s názvem Obnova modernity. Ten přináší průřez tvorbou Josefa Čapka, Emila Filly, Václava Špály a Antonína Procházky. „Čtveřice těchto autorů se svým uměleckým postojem zasloužila o zachování a udržení moderního uměleckého výrazu, spojovaného s kubismem ještě ve dvacátých letech, jenž stál v důrazné opozici vůči ostatnímu tehdejšímu umění. Složitě a rozpačitě přijímanému modernímu umění bylo třeba vybojovat prostor,“ představuje téma prvního zastavení na poutavé cestě výstavou šéfkurátor Karel Srp.

VÁCLAV ŠPÁLA: PRADLENY, 1918

Vytvoření samostatného Československa na sklonku října 1918 dost bolelo, hlavně v pohraničí. Na Těšínsku se o nový domov rozpoutala občanská válka, Hlučínsko až do února 1920 patřilo k Německu, avšak v Moravské Ostravě už záhy po 28. říjnu vznikla národní garda. „V Moravské Ostravě byla v pátek 8. listopadu 1918 zatčena tlupa lupičů. Nádražní velitelství bylo vyrozuměno, že večer přijede v 10. voze nákladního vlaku 8 vojenských zběhů, vesměs nebezpečných lupičů, kteří uprchli z krakovské posádkové nemocnice. Vlak obklíčila národní garda a v přestřelce byl jeden z lupičů zabit a ostatní přemoženi a spoutáni,“ vylíčil ostravský tisk jeden z prvních zásahů gardy.

Václav Špála: Pradleny, 1918

S koncem války a založením Československa se ale rodil nový svět, který předpovídal básník S. K. Neumann, jehož citát dal také název současné ostravské výstavě V novém světě: „Po definitivním skončení této války, příliš ohromné, vejdou tedy s ostatními lidmi i umělci do nějakého nového světa, který ovšem nebude zralým mužem, nýbrž jen novorozenětem, pěkně se rozvalujícím na vyčištěném vzduchu.“ V Praze v té době tvořil malíř Václav Špála, další z průkopníků moderního malířství. Z Akademie výtvarných umění byl vyhozen už před válkou, neboť „směřoval k odchylným a v rámci školy neležícím uměleckým cílům“. Už v roce 1911 ale poznal Paříž, kde byl konsternován kubismem a kubistické prvky pak doma vkládal i do svých venkovských pláten, jak tomu bylo i na slavném cyklu pradlen z revolučního roku 1918.

BŘETISLAV BARTOŠ, VÍTKOVICE, 1921

„Co je ta kryza? Že chudobny člověk hyne, dyž robota zdycha,“ osvětlil v roce 1921 hutník Antonín Ertelt podstatu tehdejší dělnické bídy v Ostravě. Sám vydělával pouhých 16 korun na šichtu a jak říkal „něbylo teho moc, a v takym smradě robiť“. Nebylo to skutečně mnoho. A zvláště, když se dost propilo. „Gořalka a bida, bida a gořalka. Kapitalista němuh byť proti kvitu ani proti bidě. Od Ostravy až po Frydek, od Frydku až do hor a ku Těšinu pilo se. O Majland, hulaj duša, pěklo nima! Všecko se přepilo do posledniho šindela.“

Břetislav Bartoš: Vítkovice, 1921

Ostravskou bídou a ohnivými barvami města byl v té době uhranut malíř Břetislav Bartoš. Frenštátský rodák, absolvent pražské AVU (1914), voják i legionář a jeden z nejzajímavějších umělců, který zachytil udřeného genia loci pekelné Ostravy. „Monumentální, téměř agitační plátna Břetislava Bartoše zachycují dělníka jako novodobého hrdinu, jenž spasí svět,“ míní Karel Srp, jenž pro výstavu V novém světě připravil i speciální ostravskou kapitolu nazvanou Černé město. „Syrové prostředí Ostravy poskytlo inspiraci těžkým průmyslem, trpkou, nebezpečnou prací a živořícími předměstími,“ popisuje Srp inspirační podněty Ostravy.

OTAKAR KUBÍN: UMÍRAJÍCÍ JINOCH, 1921

Alkohol až od osmnácti namísto od šestnácti let? „Tímto zákonem byli bychom těžce poškozeni,“ ohrazovali se proti parlamentnímu návrhu z roku 1921 rozlícení majitelé ostravských restaurací sdružení ve Společenstvu hostinských a výčepníků Moravské Ostravy. Z Ostravy do pražského Rudolfina, kde tehdy sídlilo Národní shromáždění, byla dokonce zaslána petice, v níž hostinští ostře protestovali proti zvýšení věkové hranice na osmnáct let. Spor se táhl měsíce, aby nakonec předseda ostravského Společenstva Jan Rýdl smutně přiznal: „Bránili jsme se všemožně, ale nedosáhli jsme ničeho!“

Otakar Kubín: Umírající jinoch, 1921

Po válečné vřavě se obnovuje klid, pořádek i předválečná harmonie. V kontrastu k avantgardním směrům se moderní malířství vrací i ke klasice v neoklasicistním hávu. Na výstavě V novém světě je tomuto proudu věnována kapitola Návraty harmonie. „Neoklasicismus představoval široký proud prvé poloviny dvacátých let, jenž byl trnem v oku moderně zaměřené kritice,“ připomíná šéfkurátor výstavy Karel Srp a jmenuje umělce, které do tohoto oddílu zařadil a v Ostravě vystavil: Otakar Kubín, Rudolf Kremlička, Jan Zrzavý, Otakar Marvánek či Oldřich Koníček. A také jednoho českého Němce. „Richard Schroetter, jeden z nejvýraznějších umělců německého původu působících v Československu,“ zdůrazňuje Srp, že na výstavě dostalo prostor i umění třímilionové německé menšiny.

JINDŘICH ŠTÝRSKÝ: KRAJINA V OBLACÍCH, 1925

Svátky svatého Cyrila a Metoděje a Mistra Jana Husa byly poprvé vyhlášeny Národním shromážděním Republiky Československé na jaře roku 1925. A první oslavy obou svátků v Ostravě se v létě roku 1925 nesly ve všeobecném zmatku. Katolický tisk vytkl příznivcům Husových oslav, že nešlo o oslavu církevní, nýbrž politickou, kde navíc hlavní roli hrál tanec, pivo a všeobecné veselí. To nemohlo nechat bez odezvy ostravský husitský týdeník Palcát, který prohlásil, že katolíci ve svátek Cyrila a Metoděje pořádali prostřednictvím své organizace Orel řadu tancovaček. Impozantní průvody, které v předvečer svátku Jana Husa táhly městem, aby v jeho různých částech zapálily symbolické hranice dříví, střídaly i průvody jiných politických seskupení, které využily volný den v kalendáři. Na čtyři tisíce komunistů například v centru Ostravy vyřvávalo hesla typu: „Ne Masaryk, Lenin ať žije“ či „Ať žije sovětské Rusko“.

Jindřich Štýrský: Krajina v oblacích, 1925

Československo si ve srovnání s mnoha ostatními evropskými zeměmi užívalo neobvykle velkých politických svobod. A s nimi souvisely i svobody umělecké. Praha byla z pohledu demokratické volnosti srovnatelná snad jen s Paříží, kam také řada Čechoslováků zamířila na zkušenou, a kde v roce 1924 vychází slavný surrealistický Manifest Andrého Bretona. V ostravském Domě umění dostali tito umělci „škatulku“ Nadvědomé světy (František Foltýn, Josef Šíma, Jindřich Štyrský a Toyen). „Těmto umělcům se zakrátko podařilo prosadit se na pařížské umělecké scéně a navázat kontakty s místními galeristy a uměleckými skupinami. Štyrský a Toyen v Paříži vypracovali vlastní umělecký směr artificielismus, Šíma se na podzim roku 1927 stal členem skupiny Vysoká hra, zabývající se mimosmyslovým vnímáním a vypjatými tělesnými zkušenostmi,“ zařazuje jejich dílo Karel Srp.

ANTONÍN PROCHÁZKA: ČTENÁŘ NOVIN, 1927

Hrabě Jan Larisch-Mönnich vytěžil za rok 1927 jen na jámě Jan 281 tisíc tun uhlí, na Hlubině 236 a na Františku 262 tisíc tun. Tolik novinová zpráva, kterou Larisch pochopitelně rozdráždil svých čtyři a půl tisíce havířů. Nepoměr mezi výdělky za prodej uhlí a hornickými platy se jim jednoduše nemohl líbit. Básníci proto navazovali na Bezručův hlas z počátku dvacátého století. „Larisch je Pánbůh, / horník pes na tisíc štvaných honů. / Ostravou černou letí běs a zvuky saxofonů,“ veršoval Fráňa Richter a brojil i proti luxusním barům: „V Nádražní třídě Kristall-Bar, / v něm ramena měštek bílá, / v šedý závoj hustých par se Ostrava zahalila.“

Antonín Procházka: Čtenář novin, 1927

„Po druhé polovině dvacátých let začalo být moderní umění přijímáno mnohem příznivěji,“ upozorňuje na výstavě V novém světě Karel Srp v posledním tematickém oddíle výstavy nazvaném V proudu modernity. Modernu už totiž nakupovaly i společenské elity a mnozí umělci se vraceli k portrétu a aktu. „Po druhé polovině dvacátých let nejen že neustal zájem o portrét, který kritizoval avantgardní Devětsil jako přežitek, ale dokonce se představitelé moderního umění vrátili i k ženskému aktu,“ vypráví Srp v samém závěru výstavy, která má ambice stát se ostravským výtvarným počinem roku 2016.

*

V novém světě. Dům umění. Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin (v úterý do 20 hodin). V neděli je vstup zdarma.
SEZNAM VYSTAVOVANÝCH AUTORŮ:
Egon Adler (1892–1963)
Břetislav Bartoš (1893–1926)
Josef Čapek (1887–1945)
Ferdiš Duša (1888–1958)
Karel Dvořák (1893–1950)
Bedřich Feuerstein (1892–1936)
Emil Filla (1882–1953)
František Foltýn (1891–1976)
Jaromír Funke (1896–1945)
Otto Gutfreund (1889–1927)
Adolf Hoffmeister (1902–1973)
Vlastislav Hofman (1884–1964)
Karel Holan (1893–1953)
Miloslav Holý (1897–1974)
Alexandr Vladimír Hrska (1890–1954)
František Janoušek (1890–1943)
Josef Jiříkovský (1892–1950)
Alfred Justitz (1879–1934)
Georges Kars (1880–1945)
Fritz Kausek (1890–1966)
Oldřich Kerhart (1895–1947)
Oldřich Koníček (1886–1932)
Maxim Kopf (1892–1958)
Pravoslav Kotík (1889–1970)
Rudolf Kremlička (1886–1932)
Jiří Kroha (1883–1974)
Otakar Kubín (1883–1969)
Otakar Marvánek (1884–1921)
František Matoušek (1901–1961)
Otakar Mrkvička (1898–1957)
Grigorij Musatov (1889–1941)
František Muzika (1900–1974)
Grete Passerová (1900–1998)
Josef (Jost) Pietsch (1896–1976)
Bedřich Piskač (1898–1929)
Karel Pokorný (1891–1962)
Miroslav Ponc (1902–1976)
Antonín Procházka (1882–1945)
Václav Rabas (1885–1954)
Jan Rambousek (1895–1976)
Jaroslav Rössler (1902–1990)
Richard Schroetter (1893–?)
Vladimír Silovský (1891–1974)
Bedřich Stefan (1896–1982)
Josef Šíma (1891–1971)
Václav Špála (1885–1946)
Karel Štika (1898–1975)
Jindřich Štyrský (1899–1942)
Karel Teige (1900–1951)
Toyen (1902–1980)
Alois Wachsman (1898–1942)
Alois Zapletal (1886–1943)
Jan Zrzavý (1890–1977)