Spalovač mrtvol temně notuje na tři kontrabasy, Norbert Lichý exceluje v jedné z životních rolí

Novela Spalovač mrtvol spisovatele a scénáristy Ladislava Fukse se od svého vydání v roce 1967 těší velké pozornosti. Zobrazuje nenápadné mechanismy zla, kdy na modelovém příkladu konformního maloměšťáka ukazuje pozvolnou, ale devastující proměnu. Zdánlivý obětavec vycení v závěru zuby demagogické bestie. Není divu, že se úspěšná kniha záhy stala vyhledávaným objektem adaptací, filmové i těch divadelních, z nichž ta poslední měla premiéru v pátek v Ostravě.

Samotná kniha i její autor měli zvláštní osudy. Existují dokonce tři verze téhož tématu, tři Spalovači mrtvol. Zničená první verze psaná v ich-formě, kánonická kniha v er-formě a filmový scénář psaný společně s Jurajem Herzem. Na všech se podílel Ladislav Fuks, muž stejně nepochopitelný a záhadný jako Kopfrginglova proměna, za kterou stojí jedna jediná kapka německé krve. Tak málo potřebujeme k obhájení slepého fanatismu.

Inscenace u Bezručů není tajemná ani záhadná, natož hororová, spíše tíživá a v lecčem i tísnivá, tichá a místy hravá, melodická i kakofonní, občas metaforická. Osciluje mezi komfortním malým světem, dětskou říkankou a nehostinným krematoriem, zlověstnou kakofonií velkého světa, kde se nacházejí začouzené šprušle do nebe.

Rodinná večeře v inscenaci Spalovač mrtvol. (Foto: Lukáš Horký)

Pan Kopfrkingl, jak víme, je takový malý spořádaný občan, nekouří a nepije, mluví spisovně. Škoda že není vegetarián. Zato má milující manželku a dvě dospívající děti. Jeho největší starostí je rozšířit rodinný příjem, tedy zaopatřit nejbližší. Kromě toho má velkou slabost pro své povolání, ve spojitosti s životním zaopatřením poněkud bizarním, je totiž zřízencem krematoria, tedy spalovačem mrtvol. Tato vášeň přerůstá obvyklé meze a stává se mu i jeho blízkým osudnou. Přitom by nemusela, ale pan Kopfrkingl je ten typ bezpáteřníka, který rád uposlechne výzvy nejbližšího našeptávače. Tady je příběh nadčasový a aktuální, našeptávačů máme pořád dost a chtě nechtě si člověk musí vždy vybrat, kudy se bude ubírat.

Dušan Urban a Norbert Lichý ve Spalovači mrtvol. (Foto: Lukáš Horký)

Dramatizace Kateřiny Menclerové zachovala základní dějovou osnovu, cituje klíčové scény, které se objevují v knize z roku 1967 i ve filmu z roku 1969. Doplňuje a rozvíjí jisté rasové detaily, třeba touhu vlastnit blonďatou paruku, a zdůrazňuje rodinné zázemí, za které spořádaný německý občan Kopfrkingl vděčí přece své židovské manželce.

Jistá méněcennost, zakomplexovanost, přemíra lásky, se mu tady v Ostravě stává dvojnásob osudnou. Chybí však zásadní závěrečná tečka. Pan Kopfrkingl, poté, co se z něj stane „überspalovač“ a zešílí, se vrací! Do filmu se tato scéna s návratem Kopfrkingla v čele ruských tanků nedostala díky komunistické cenzuře, ale v knize má zásadní slovo. Bezpáteřník přežije cokoliv. U Bezručů je Koprkingl odvelen někam do pomatených výšin, což je škoda, když už sem do Ostravy vážil po tolika desetiletích cestu.

Přece se hraje proto, že je aktuální, a ne aby byl nakonec odstraněn. Opona se zavírá a příběh končí. Diváci odcházejí a bylo by nejlépe, kdyby se opět ponořili do knihy, potěšili filmem. Jedině tak vynikne čtvrtý bezručácký pohled na tutéž postavu ještě pozoruhodněji.

Režijní forma Juraje Nvoty pracuje s realistickou rovinou, co se týká vystižení rodinného zázemí ústřední postavy, i s hravou metaforou, znaky a symboly znamenajícími svět krematoria i vyšší společenské smetánky. Krematorium, potažmo mrtvolný a absurdní svět nadrasy, prosakuje i do rodinné večeře. Polévka po odhození sirky kamarádem Willim vzplane jako nádoba s věčným ohněm. Navrch mají tři objemné hudební nástroje – basy, které herci neustále pronášejí příběhem, notují na ně a využívají jejich podobnosti s rakvemi nebo mrtvolami. Vidět slečnu Strumnou v majestátním nástroji coby nebožtíka ležícího na katafalku je maximální ozvláštnění.

Jakub Burýšek v inscenaci Spalovač mrtvol. (Foto: Lukáš Horký)

Stejně výrazně a výbojně vyznívá začátek druhého dějství, kdy se ocitáme v ringu, jeho mantinely tvoří položené basy a při samotném zápase herečky bijí do strun údery smyčců, vyluzujícími působivou kakofonii. Zápasník je jen jeden herec a jeho postava splývá s rolí rozhodčího. Pověstná návštěva Kopfrkinglovy rodinky v panoptiku hrůzy vyhlíží jemně, baletně a pantomimicky. Uvaděčka je bělostnou labutí, v předloze se naopak seznamujeme se „starší snědou ženou v lesklých červeno-zeleno-modrých šatech s velkými náušnicemi a korály, vypadala jako stará Indiánka nebo Řekyně.“

Scéna je funkční, jednoduchá a úsporná, podobně jako minimalistická hudba. Dobové kostýmy, stejně jako nábytek spadají do 30. let, tedy do děje Fuksova příběhu. Vše je podřízeno závěrečnému efektu všepohlcujícího krematoria s nebetyčnou rudou oponou a kouřem stoupajícím k vysoko posazeným dveřím. Režisér pracuje s proměnou optiky, rozměrný stůl se ve druhém dějství smrskne na malinký stoleček uprostřed chrámu smrti, jak své modlitebně, tedy pracovišti, říká zřízenec Kopfrkingl.

Z inscenace Spalovač mrtvol. (Foto: Lukáš Horký)

Scény vraždění nejsou příliš podstatné, oběšení manželky se koná mimo „záběr“, téměř jako ve filmu. Zajímavější je její položení na katafalk v pozici nemluvněte, to ještě před popravou. Syn Mili až příliš nenápadně zmizí za zatahující se oponou, dcera Zina někam odběhne za svou blonďatou parukou. Vše se děje jakoby přirozeně. Jedinou výraznou deformací v expresivním příběhu pokřiveného antihrdiny je nakonec všudypřítomné echo v prostorách krematoria a krátké závěrečné vybuchnutí Koprkingla coby fanatického řečníka.

Norbert Lichý, specialista na tichou hrůzu, pokračuje ve své studii zneuznaných jedinců v duchu předchozího filmového opusu Normal, kde minuciózně ztvárnil postavu rasa, duchovního vůdce sériového vraha. Úředníka krematoria hraje stylem přívětivého usměvavého manžela, o jehož podivínství svědčí jen nepatrná zajíkání se. Takové velké dítě nadšené sbírkou brouků, které si neuvědomuje své počínání a je ke své nelibosti přistiženo matkou s mrtvolkou v ruce.

Norbert Lichý v inscenaci Spalovač mrtvol. (Foto: Lukáš Horký)

Na druhou stranu se jeví příliš horlivým čtenářem anekdot z novin, tedy černé kroniky. Z toho, jak pečlivě směřuje svou rodinu k neodvratnému zajištění, může i na divadle běhat mráz po zádech. Je zoufalý, když se nedokáže zbavit svého prokletí, stínu bohaté slatiňanské tety a všech, kdo mu kdy přispěli. Jedna ze zásadních scén se odehrává v okamžiku štědrovečerní večeře, kdy Dušan Urban coby kamarád Willi špičkuje konformistu tím, že ještě nemá auto. Když si jej poté pořídí, a odmítne prozradit za co, není to BMW, ale obyčejná škodovka.

Jádro hereckého rozvrstvení stojí u Nvotova dramatu na představitelích rodiny. Spolu s titulním protagonistou ji tvoří manželka Marie (Marcela Čapková), Zina (Sarah Haváčová) a Mili (Vojtěch Říha). Ti mají pouze po jedné roli, kdežto druhý okruh hereckých představitelů obstarává rozmanitý vnější svět: Dušan Urban je vemlouvačně úlisný kamarád Willi Reinke, lidsky všední židovský doktor Bettelheim i ponížený služebník rozdávající letáky k žehu. Jakub Burýšek zastává úlohu snad jediného obyčejného zřízence krematoria, pana Dvořáka, zároveň nápadníka Ziny mladíka Janáčka, ale také nacistického oficíra.

Z inscenace Spalovač mrtvol. (Foto: Lukáš Horký)

Další postavy včetně povýšené Němky i veršující uvaděčky v panoptiku hraje Markéta Haroková, uklízečku Liškovou a jiné dívky Pavla Gajdošíková. Trojice posledních jmenovaných herců pak ovládá již zmíněné nápaditě využité basové trio. Semknutá rodina jakoby vystřižená z dobového žurnálu versus herecký „veletoč“, včetně hrajících rekvizit.

Spalovač je ošemetná věc a nelze jej stavět pouze na momentálním rozpoložení „doby“, Norbert Lichý i samotné genius loci Bezručů jsou pro. Mechanismus zla ale na divadle není naplněn. To se zatím podařilo zřejmě jen Fedotovovi při inscenování Panočky, jiného velkého tématu velké literatury. Přesto patří Bezručům jakožto divadlu zahajujícímu sezónu právě tímto titulem velký obdiv.

V Ostravě se hraje Spalovač mrtvol na jevišti vůbec poprvé. Což je samo o sobě zvláštní, protože hornické město v době jeho vzniku disponovalo nejosobitějším krematoriem v Česku, kubistickou stavbou Vlastislava Hofmana. Dnes už na tomto místě dýchají Ostravané čerstvý vzduch a ve městě byl do většiny domácností zaveden plyn. Najednou je všechno jednodušší, rychlejší a čistší. Dokonce Kopfrkingl by mohl úžasem zvolat, že květiny v dnešní době jsou tak krásné i v zimě, jsou přeci umělé.