Marcela Čapková před premiérou Spalovače mrtvol: Svět není v pořádku a je třeba s tím něco dělat

Co ti přišlo na mysl, když ses dozvěděla, že budeš hrát ve Spalovači mrtvol manželku hlavní postavy, paní Lakmé Kopfrkinglovou?

Mě v první řadě zajímalo, kdo bude hrát Kopfrkingla. Sice jsem si v duchu říkala, že to nemůže být nikdo jiný než Norbert Lichý, ale když mi to potvrdili, zaradovala jsem se, že budu mít fajn parťáka. Ostatně celé obsazení je super, takže hned od začátku jsem se začala těšit.

Musím se zeptat na Herzův film s Rudolfem Hrušínským, který snad máme před očima všichni. Nejen kvůli němu, ale i kvůli paní Vlastě Chramostové, která stejně jako ty hrála postavu Lakmé Kopfrkinglové. Pro ni to byl na dlouhá léta normalizace poslední film, protože hned po premiéře putoval do trezoru. Co ty? Vyvolala sis z paměti film, nebo jsi ho ještě neviděla?

Já jsem ten film viděl možná dvakrát nebo třikrát, ale už je to velmi dávno. A když jsem se dozvěděla, že budu zkoušet zrovna postavu Lakmé, už jsem ten film nechtěla vidět. Nevzala už jsem do ruky ani knížku. Prostě ne.

Režisér inscenace Jakub Nvota říká, že práci na tomhle titulu přivítal proto, že mu téma přijde velmi aktuální. Není divu, na Slovensku mají hejtmana Kotlebu, který má blízko k myšlenkám fašismu, ve světě kolem nás sílí extremistické nálady. Podle režiséra prostě existuje nyní ve společnosti situace, na kterou je třeba reagovat. Chci se zeptat tebe, co tě na dnešní tváři světa třeba i štve…

Já se snažím myslet pozitivně. Ale samozřejmě se mne dotýká terorismus, migrační vlna, určitě existují věci, které mi vadí. I když se snažím těm negativním informacím vyhnout, nejde to. Já samozřejmě vím, že svět není v pořádku. Že se děje něco, co bychom asi neměli podceňovat, brát na lehkou váhu. Před těmi věcmi se utéct nedá.

Dobře, ale co tě štve nejvíce? Zmínila jsi migrační vlnu a nálady, které probouzí. To souvisí s tématem Fuksovy novely velmi úzce.

Souvisí. Určitě!

No právě! Tak co říkáš reakcím lidí na migrační vlnu z Asie a Afriky do Evropy?

Ta věc je rozporuplná. Protože někdy mne štve jejich odmítání z naší strany, ale na druhé straně se mi nelíbí myšlenka, že bych se jim i já měla přizpůsobit. Jsou to přece lidé v cizí zemi, ve které jsem já doma. A zase na druhou stranu je asi velmi složité poznat ty skutečné migranty, kteří potřebují pomoc, od těch, kteří mají vedlejší úmysly, než jen zachránit sebe nebo svoji rodinu před válkou.

A ty sama bys pomohla?

Pomohla bych tomu, v jehož zemi je válka, tomu, který se oprávněně bojí o život. O svůj i o život svých dětí. Ale to je klišé, já tady teď neříkám nic nového.

Ze zkoušky inscenace Spalovač mrtvol. (Foto: Lukáš Horký)

Dramaturgyně Kateřina Menclerová říká o své dramatizaci Fuksovy novely, že dala důraz na rodinu. Takže tu jakoby máme dva směry. Jeden je ten, že okolní svět ovlivňuje životy nás a našich rodin, a druhý, že možná to, co se děje v našich rodinách, utváří podobu světa.

Já v naší naši inscenaci i v mé postavě vnímám spíše to, co dělá svět s Lakmé a její rodinou. Protože ona je matka, snaží se rodinu za každou cenu udržet, ale cítí, že Kopfrkingl už se začíná obracet k některým trendům ve světě, které se mu začínají líbit, on přece touží po tom jít nahoru, být třeba ředitelem krematoria i někým ještě důležitějším a významnějším. A ona cítí, že jí její muž uniká, že se mění, že začíná být někým jiným. A Lakmé i za cenu toho, aby rodinu uchránila, se obětuje.

Zmínila jsi krematorium. Byli jste tam s režisérem na exkurzi. Co ti tam běželo hlavou?

To bylo velice zvláštní. První dojem, to byla depka. Také trochu stres. Jenže pan ředitel, který tam pracuje už několik let, nás provázel takovým způsobem, že jsem si najednou připadala úplně normálně. Přestože tam byly rakve se jmény. Přestože jsme viděli hořící oheň a spalování mrtvého člověka. Přestože jsme viděli i nebožtíka. Ale když jsem vyšla ven, přece jen mi začaly vstávat hrůzou chlupy na těle.

Ve Fuksově novele je dost černého humoru. Připadalo mi, že když předchozí ředitel ostravského krematoria nechal vyrobit propagační zapalovače s logem této instituce, je to také určitý typ černého humoru. Budou stopy černého humoru i ve tvé postavě?

Moc ne. Já tam přece jen moc příležitostí k takovým projevům nemám. Lakmé se opravdu snaží, aby nešlápla vedle, a všechno bere spíše vážně a seriózně, takže příležitost k humoru, ani k černému, jsem v postavě nenašla. To spíš ti ostatní.

Ze zkoušky Spalovače mrtvol. (Foto: Lukáš Horký)

Skončí představení, v hledišti budou manželky a matky, nebo budoucí nevěsty. Co bys jim chtěla postavou Lakmé Kopfrkinglové hlavně říct?

Měly by si říct: „Já bych se asi bránila. Já bych se ubránila. Tohle bych nedokázala, být takhle smířlivá a odevzdaná. Já bych v sobě hledala sílu a snad raději svého muže opustila.“ Myslím si, že spousta divaček bude takto uvažovat. Že si řeknou: „Tohle všechno vytrpět a vzdát to, to asi ne.“

Takže vzpoura?

Asi jo.

Myslíš si, že člověk má svůj život ve vlastních rukou?

Ne úplně. Může to zkusit, ale myslím si, že je tolik vnějších vlivů, že doslovnými pány svých životů nejsme. Můžeme spoustu věcí ovlivnit, ale také se musíme řadě věcí přizpůsobovat.

Před chvílí jsi mluvila o vzpouře. Takže vzbouřit se?

No jasně! Šprajcnout se něčemu, co se mi nelíbí, to se musí. Nebo aspoň mělo by se.