Kvůli nemoci Martiny Jankové hrál pianista Kahánek sám. Koncert se přesto velmi vydařil

Kahánek se představil nejprve ve třech sonátách Domenica Scarlattiho. Známá Sonáta E dur, K 380 zazněla v rytmicky precizním vyznění triumfální atmosféry hlavního tématu, které je následováno klenutým stoupáním melodické linie. Působivé byly kultivované a srozumitelně artikulované melodické ozdoby v podobě dvojitých sestupných mordentů a celkově vylehčené pojetí skladby. Sonáta d moll, K 9 zaujala nádherným zdobením pomocí nátrylů, pasážových intervalových postupů a častým zdůrazňováním prodlevy na tónice. Kahánkova interpretace byla velmi elegantní, umělec vystihl adekvátně vnitřní řád této subtilní přechodové hudební formy, v níž se už rýsuje sonátová forma a jednodušší harmonie s barokní ornamentikou. Také třetí hudební ochutnávku z díla Scarlattiho – Sonátu D dur, K 96 – provázela velmi dobrá Kahánkova interpretace s přirozenou nenuceností, která jako by už byla (v struktuře melodiky) předzvěstí rokokové estetiky a raného klasicismu.

Ivo Kahánek během pondělního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Scarlattiho vystřídal hukvaldský samorost Leoš Janáček, z jehož díla Kahánek zahrál výběr z první řady klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku v částech Naše večery, Lístek odvanutý, Pojďte s námi, Frýdecká panna Maria, Štěbetaly jak laštovičky a Sýček neodletěl. Ani ne před půl rokem jsem slyšel totožný program hrát v podání Martina Kasíka a nutno říci, že interpretace obou pianistů byla velmi podobná ve schopnosti vyjádřit útržky Janáčkovy melodiky s neobyčejnou výstižností. Kahánkova hra obnášela větší dynamické zlomy, v lyrických pasážích skladeb Naše večery či Frýdecká panna Maria byla jeho agogická a dynamická složka projevu plná distingované pokory. Technické mistrovství a dramaticky vypjaté momenty Kahánek rozehrál ve znepokojivě strohém tématu skladby Sýček neodletěl.

Ivo Kahánek během pondělního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Také následující Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“ Leoše Janáčka zastihla Kahánka ve skvělé koncentraci na výrazově nesnadnou, téměř symfonicky psanou hudbu, inspirovanou skutečnou událostí probodení stolařského dělníka Františka Pavlíka během bojů o českou univerzitu v Brně 2. října 1905. Janáčkova Sonáta byla původně třívětá a nesla programní názvy (Předtucha, Elegie…). Jenže mistr třetí větu před očima šokované interpretky Ludmily Tučkové spálil.

Později dokonce hodil zbylé dvě věty do Vltavy, ale noty se nechtěly potopit. „Papír se vzdouval a plaval po vodě jako bílé labutě…“, vzpomínal později Janáček. Naštěstí si po první zkušenosti Tučková pořídila kopii. Janáčkovu sonátu zahrál Kahánek s baladicky sevřeným výrazem v první větě a důsledným dodržováním rytmických hodnot kvartol a tečkovaných rytmů. Druhou větu rozehrál do velké dynamické šíře s krásně odstíněným tónem.

Ivo Kahánek během pondělního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Na závěr svého recitálu zahrál Kahánek dvě díla Fryderyka Chopina. Jako první to byla notoricky známá Fantasie – Impromptu cis moll, op. 66, kterou Kahánek vystihl s rozevlátou virtuozitou všech stupnicových běhů, pasáží a akordických rozkladů. Následovalo Chopinovo Scherzo b moll op. 31, rovněž v perfektní výrazové i tónové kultivovanosti. Také oba přídavky Janáčkova V pláči z cyklu Po zarostlém chodníčku i Chopinova Mazurka g moll přesvědčily posluchače o dokonale vyváženém interpretačním umění Ivo Kahánka.

Z potlesku a evidentního nadšení posluchačů bylo zřejmé, že z tohoto koncertu – přes úvodní zasmušilou náladu – neodejde nikdo zhrzený, rozčarovaný či zklamaný. Ivo Kahánek přesvědčil posluchače asketickou koncentrací na hudbu bez zbytečných proslovů a přehnaných gest. Jeho umělecký projev je velmi soustředěný, emocionálně přesvědčivý ve schopnosti celkové výstavby hudebního díla, pozorný při detailní práci s nejkratšími melodickými úryvky, figurami a formálními úseky.

Ivo Kahánek během pondělního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Vyzrálý, barevně plný a sametový úhozový tón se u něj pojí se znamenitou technikou a přirozenou inteligencí v celkovém vystižení myšlenkové podstaty hudebního díla. Ivo Kahánek je z těch pianistů, který ve svém herním projevu snoubí vášeň s intelektem. Obé ideálně zúročil v překrásném výkonu pondělního programu, který nenechal nikoho v kostele chladným. A který by jistě potěšil Martinu Jankovou, jíž přejeme brzké uzdravení.