Akční klauniáda Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella prozařuje pošmourné dny

Režisér a scénárista Tomáš Vůjtek, který již dříve se stejnou skupinou realizoval lidové undergroundové pašije, sáhnul tentokrát pro svůj starší text, napsaný pro studenty konzervatoře. A vznikla z toho ryze profesionální práce, byť realizovaná ve volném čase, kde je nadšení podstatnější než honorář. Diváci se mohli přesvědčit, co to znamená, když se profesionál díky pevně dané osnově a jistému příběhu dosyta vyblbne, aniž by sklouznul do prvoplánové exhibice.

Komedie dell’arte vychází z jasně dané osnovy. Divák ví, co může očekávat, jaké postavy v ději uvidí a jak se bude situace vyvíjet, včetně šťastného konce. Renesanční italská forma tohoto divadla v minulosti doslova ovládla celou Evropu a pronikla i do dalších uměleckých forem. Najdeme ji třeba v němých groteskách anebo v parodiích typu Limonádový Joe. Základem jsou neměnné charaktery postav, které mají předepsané konání. Herci si je mohou dle libosti ozvláštnit vlastními skeči.

Ačkoliv komedie dell´arte byla založena na improvizaci profesionálních herců, přinášela i svá omezení. Nebylo výjimkou, že se jeden herec spojil se svou postavou na celý život. Diváci se těšili na jeho předem naučené repliky a dobře známý charakter. Před vystoupením se herci dohodli na osnově a zápletce, dialogy už vnikaly přímo a jevišti. Díky spontánnosti se tento typ divadla mohl dobře přizpůsobit svému publiku.

Ivan Dejmal jako titulní Arlecchino a Šimon Krupa v roli zamilovaného Lelia. (Foto: M. Jiroušek)

Vůjtkova inscenace Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella vychází z výše uvedených principů, ale není komedií dell´arte v pravém slova smyslu. Disponuje totiž scénářem a konkrétními dialogy. To je přirozené, protože v Ostravě ani v Česku nemáme žádnou profesionální společnost, která by měla tuto formu divadla natolik zažitou, že by si mohla dovolit čistou improvizaci jen na základě předem daných typů a zápletky, aniž by ztratila pevnou kostru. Vůjtkův scénář je přesto tak dobře a funkčně napsán, že umožňuje profesionálovi zvládnout situační dialogy a ještě dává prostor pro bláznivou komiku, která je už beze slov čistě v režii daného protagonisty.

Tržnice proměněná v Benátky za pozdního odpoledne, krásně žlutá, celá zastřešená a prosklená, působí jako zjevení. Scéna je pevně daná a neměnná. Herci mají vyvýšené pódium, diváci vymezené hlediště. Za provizorní plentou je zákulisí, po levé straně pódia sedí dva hudebníci a nápověda. Kolem je rozvěšené křiklavé prádlo jako někde na pavlači v italské domácnosti.

Z inscenace Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella. (Foto: M. Jiroušek)

Herci ze všech tři profesionálních divadel potvrzují schopnost rychlého ovládnutí jasně dané role. Nejvíce jsou tady zastoupeni z Komorní scény Arény, po jednom zástupci mají Divadlo Petra Bezruče a Národní divadlo moravskoslezské. Třešinkou na dortu je účinkování „lesmistra“ Přemysla Bureše. Strohá scéna je dílem výtvarnice Elli Motýlové, stejně jako pestré a čitelné kostýmy. Hudba z dílny Jana Gajdici (který hraje živě za vydatné podpory flétnistky Sofie Zapletalové) je minimalistická a nijak nenarušuje hereckou exhibici. Naopak jsou to právě herci, kdo bravurně ovládá prostor hlasovým uměním.

Z inscenace Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella. (Foto: M. Jiroušek)

Zápletka je jaksepatří triviální, staří brání mladým ve sňatku, mají chlípné choutky po mladém mase. Ústřední dvojici pletichářů Pantalone Magnifico (Přemysl Bureš) a Dottore Graziano (Josef Kaluža) se ale podaří šťastně ošálit. Mazaný Harlekýn (Ivan Dejmal) společně s neohroženou služkou Franceschinou (Zuzana Truplová) pomohou smutné Isabelle (Pavla Gajdošíková) a vyfintěnému synáčkovi (Šimon Krupa). Ruku k dílu přiloží ale také ztracená dcera Adoranta (Pavla Dostálová) a nepřímo o ději rozhodne vychloubačný hlupák Capitano Spavento (Petr Panzenberger).

Akce šlape jako po drátkách, dialogy vložené do úst profesionálům mají přesné načasování, využívají slovních hříček a každý z herců si je po svém doplňuje potřebnou dávkou expresivní grotesky. Pochopitelně se šermuje rukama i nohama, přehrává, koulí očima, hřmotí tělem, rachotí oponou. Ale nejen to. Hraje se třeba jen s pomocí dikce, vhodně zvoleného tempa, které je například v kontrastu se samotným dějem. Co tvář, to téměř ikonické provedení, od zarostlého loupežníka až po panákově laděného vychloubače, od sveřepé amazonky po bojácného hošíka, od infantilní krásky až k jadrné služce.

Nechybí atrakce v podobě vděčných dvojnických scén, zápletka až dadaisticky graduje a získává na hodnotě díky obecně platným metaforám o dobrém i špatném já. Pod prosklenou střechou tržnice se odehrává jedna velká klauniáda, přehlídka typů, ze kterých je těžko někoho vyzdvihnout nebo upozadit.

Celkově nabízí Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella příjemně oddechovou zábavu spojenou s mistrovským herectvím i atraktivním prostředím.